Jsem dle vás retard a chudáček v koutě?

To už je po několikáté, kdy mám pocit, že mě má spousta lidí za retarda. Jednou to je, když mi nabízí kafíčko a meníčko jak malému děcku, teď zase proto, podle toho, co tak průběžně čtu, že jsem introvert. A protože se mi "horní chřipka" přehoupla do "spodní chřipky", teda že z ucpaného nosu jsem se dostala ke střevním potížím, sedím místo semináře na koleji a čtu ty žvásty a říkám si, že napíšu radši svoje, než abych se, byť jako správný flegmatik tak na půl minuty, rozčilovala.

Já jsem introvert.

Jako malé dítě jsem nebyla, to jsem prý měla "hubu rozřízlou a nevymáchanou", ale pak se to nějak stalo a prohlubovalo se to. Hlavně proto, že už po páté třídě jsem nastoupila z vesnické školy do "měšťanky", kde jsem se ocitla o rok dřív, skoro nikoho neznala, kde najednou všechno bylo jinak, a kde jsem tedy ze začátku místo projevování se jen zírala, no a nějak mi to začalo vyhovovat. To se potom z recitátorky, country tanečnice a herečky z dramaťáku stalo "ona se prostě nepřihlásí, i když to ví, a my víme, že to ví!".

Ale to fakt neznamená, že jsem pako, na které se musí pomalu, které sedí v koutě, má depresi, že musí jít mezi lidi, a nejradši se zamkne ve špajzu, kde si ve světle hromničky bude číst sentimentální poezii!

Nebudu vyprávět, jak jsem se chovala na základní škole. Už si to moc nepamatuju, ale vím, že jsem se tam celkem bavila se všemi, ale neměla jsem potřebu všechno s nimi dělat a sdílet. To je totiž ta podstata. Ale taky to byla už jiná doba, neměla jsem internet, chodila jsem vždycky s tím kusem party, jenž se spolu zrovna bavil, ven a tak dále.

Na střední to první dva roky bylo poněkud jinak. Tam jsem krom jedné holky neznala nikoho a některé studentky na mě působily od pohledu (který se posléze potvrdil) jako namyšlené a načančané slepice. Ale během dvou let se postupně zformovaly dvě části naší třídy a já se brzy dostala do "vedení" té jedné a neměla jsem problém s komunikací. Ani s anglickou komunikací s našimi americkými lektorkami. Dokonce se mi jednou povedlo vysmát se třídní do obličeje, když na mě nesmyslně ječela, ale já se fakt nemohla zastavit a musela jsem se začít smát. Což nebylo poprvé, tuhle zvláštní reakci dosud nechápu, a zajímalo by mě, co si myslela němčinářka, když jí tohle po prásknutí dveřmi udělala celá třída. Jen jsem prostě měla svoje nedotknutelné soukromí, jehož hranice se mění podle různých okolností.

A pak přišla vysoká, kde už jsem neznala vůbec nikoho, a kde se celý dosavadní život pomalu mění. Tehdy jsem měla štěstí na to, že moje spolubydlící náhodou byla ze stejného oboru, a tak jsme si mohly padnout do noty, i když později se ukázalo, že v mnohých případech se neshodneme. Ale zvykly jsme si na sebe a ona mě s sebou tak trochu táhla do vysokoškolského života.

Co se týče školy samotné, ze začátku to byl trochu problém. Ale ten má na vysoké, kde je 300 lidí v ročníku, asi každý. Bavíte se tak nějak s každým, kdo se ozve, ale nevíte, co je kdo zač. Vznikají dost různé dojmy o ostatních a dlouhé měsíce si ani správně nepamatujete jména. A tak trvalo další rok a něco, než jsem našla ty, kterými jsem si jistá.

A světe div se - já, introvert, jim neříkám za celý den jen ahoj ahoj, ale normálně s nimi chodím ven (odpoledne, protože jsem zvyklá chodit brzo spát), řešíme spolu hovadiny i osobní věci, děláme různé hlouposti, nemáme potíže s tím používat na sebe černý humor, jít po městě a hlasitě se bavit, praštit se do ramene, opřít se o sebe, nebo být ještě o něco ujetější.

To jen když přijdu na přednášku a nikdo ze známých tam není, tak si někam sednu, poslechnu si jí, a jdu. Introvert je introvert proto, že mu tohle nevadí. Ale když mám dotaz, když potřebuju poslat minulou hodinu, když cokoli, tak se prostě zvednu a zeptám se i spolužáka nekamaráda. Proč ne? Protože jsem introvert? Introvert není němý! Někdy naopak! Když jsem s kamarádkou od základky ve městě, sotva ji pustím ke slovu!

To samé před zkouškami. Sedí se na chodbě, většina je nervozní, proč to trochu neodlehčit tím, že se spolu začneme bavit, i když se vůbec neznáme? To, že jsem introvert, znamená, že do toho cizího člověka hned nebudu valit 'Pojď na kafe, Mám tři psy a dvě kočky a zrovna mají blechy, Jdem si zatancovat, Nevíš, co na bradavice na nohou?' A ne, že budu sedět, dívat se na něj, pak se radši zvednu, a uteču!

Introvert není schizofrenik!

Jak by se líbilo cholerikům, kdyby se o nich říkalo: Nojo, jsou to taky lidi, ale holt potřebujou jinej přístup...? Protože jsou to cholerici, asi by vám dali do zubů. Pak byste vy potřebovali jiný přístup u vašeho zubaře.

Máte štěstí, že já jsem flegmatik, a ve výsledku je mi spousta nepodstatných věcí celkem ukradená. Jako ty moooc chytré články. A kousavě píšu proto, aby to bylo zajímavější. Ale taky ne vždy.

To není o běžné komunikaci mezi lidmi. Jakmile někoho znám, nebo na něm vidím, že to není nabob, tak se s ním klidně bavím. Jenom mi hrozně vadí davy lidí, když jsem z nějakého důvodu podrážděná, třeba teď kvůli nemoci, jsem fakt radši sama, vadí mi referáty a projevy ve třídě, protože si často nejsem jistá, že to zrovna vím správně a neumím to "okecat", a vadí mi třeba chodit na úřady, kde to neznám. Jo, tam, kde to znám, mě to otravuje, ale nejsem ochromená strachy a nezvracím kvůli tomu, že mám na studijní donést potvrzení k orazítkování!

Třeba dneska jsem chtěla oběhat tři katedry, ale sekretářka byla přítomná jen na jedné. Vadilo mi to, nechtělo se mi, nejsem taková, jako jedna známá, že bych s tou sekretářkou hodila půlhodinový pokec, ale udělala jsem to. A zítra jdu oběhnout ty zbylé dvě. Není to divný, když introvert podle spousty velmi erudovaných článků tady není skoro schopný vylézt z baráku a oslovit cizí lidi?

Nemohla bych být řečník nebo pouliční prodejce. Jasně. Nechci mluvit k davům a můj ústní projev není nejlepší. Dokážu se bavit spíš v soukromí. Zato ale písemně dovedu docela dost a klidně i z "voleje". Třeba ve čtvrťáku, když nám rozdali dotazníky, kde jsme měli zhodnotit naše středoškolské působení, jsem napsala ostrou a pro třídní určitě nepříjemnou slohovku (měli jsme tam totiž určité třenice), na kterou celá třída valila oči, a to jsem ji napsala "jedním tahem" při čekání na vlak. Bez přípravy, jen tak. To dokážu napsat docela dost věcí. I třeba tenhle článek. Ale pronášet to rovnou ústně, to mi nejde. A jsem radši, když to po mně nikdo nechce.

Taky mám radši klid než vřavu, místo k dýchání před tlačenicí, nevítám zrovna, když se ke mně začne lísat někdo až moc (sem spadá třeba i chůze pod jedním deštníkem, je to pro mě prostě moc blízko) jsem schopná strávit celý den úplně sama zalezlá u některé oblíbené činnosti, a když už jsem v davu, radši jsem jeho nenápadnou součástí, která třeba na chvilku "kooperuje" s několika málo dalšími součástmi, ale není nijak zvlášť vidět. Ale ráda se směju, ráda se bavím, miluju, když mám nějakou novinku, být první, kdo s ní přijde. A pořád jsem introvert.

Být sama, dáchnout si, pořád se nevybavovat, udržovat si i od nejbližších přátel určitou osobní vzdálenost a nedělat, že jsem děsný kamarád všech, to mi prostě sedí. Extrovertovi ne. A to je ten hlavní rozdíl. Ne, že jeden je zaostalej a druhej machr, jak si někteří myslí. A nebo si možná pletou pojmy s dojmy.

To, co tu spousta lidí popisuje, to je totální extrém. Jenže stačí si zjistit úplné základy psychologie a člověk přijde na to, že těch extrémů mezi námi moc není. Pochopte, že to není porucha, ale určitá charakteristika části populace. Je to osobní charakteristika. Je to individuální. Dál se to kombinuje s dalšími vlastnostmi. Chápeme? Nikdo není podle wikipedické šablony, do které můžu klidně připsat třeba to, že extroverti se vyznačují kloboukem s pérem. Nebo pérem s kloboukem.

Jo a víte co? Introvert není ani uťáplík se zlatým srdíčkem!

Já jsem údajně někdy fakt nesnesitelně drzá nebo protivná. A taky jsem docela hodně cynická a necitlivá. Jo, jsem introvert a jsem necitlivá. Wow, že? Mám ráda kriminálky, třesu se na ukázku pitvy, nevadí mi krev, ale nedokážu vystát uřvané dojáky, už od malička jsem nenáviděla zprávy hrající na city, a opravdu mě ještě hluboce nezasáhlo nic, co se kolem mě děje. Někdy to může vadit, ale aspoň se kvůli všemu hned nehroutím.

Dokážu být přátelská a veselá, v mezích, i ostrá a nepříjemná, někdy bez mezí, ale to, že jsem introvert, neznamená, naposledy říkám NEZNAMENÁ, že když se majzlíkem prokutáte přes vrstvy izolující od ubližování, najdete vřelé a milováníhodné nitro, co vás dojme k slzám a nikdy vás neopustí!

Každý extrovert rozhodně není super kámoš pro každou pařbu a každý introvert není nejvěrnější zlatíčko. Důležité je, že normální člověk i blbec je k nalezení na obou pólech, a nikdo na první pohled neví, který z nich se z koho vyklube.

Článek na téma Introverti