Když zdrháte před Hulkem za prachy Starka

Nojo, některé sny jsou hororové, některé docela vtipné. A tenhle byl. Zrovna ne moc ve chvíli, kdy se mi to zdálo, to by asi vtipné nepřipadalo vůbec nikomu, ale po probuzení ano. A když jsem tu první část vykládala spolužačce, přišlo nám to vtipné oběma. Hlavně chvíle přetahování se s Hulkem o dveře. Ta má totiž logiku.

Tony Stark si takhle opravoval svou vilu v Malibu. A protože jsem několika fanfikcemi nakažená tím, že má děti, no ale samozřejmě ne jako vzorný otec, tak se mi zdálo, že v tom snu mezi ně patřím i já.

A jak tak nechával vilu opravovat, já byla normálně doma, pohoda, klídek, a on tam měl ještě všechny Avengery. Tedy i doktora Bannera.

A doktor Banner se kvůli něčemu velice, ale velice naštval, doslova vzteky zezelenal. A trochu povyrostl.

Jelikož tam ale byli ostatní Avengeři, bleskově připravili past, do níž se měl chytit a po nějaké době v ní také uklidnit a hezky zase zrůžovět. Jenže oproti předpokladům se do ní nechytil a s myslí zastřenou "Hulk smash!" se rozhodl "smash" rovnou mě.

Já nejdřív zdrhala do svého pokoje, kde jsem se s ním začala přetahovat o dveře. Kupodivu je ani nevyrazil, ač měly skleněnou výplň, ani jimi prostě neprošel, ale ani mě nepřetáhnul. A když na pár vteřin odlákali jeho pozornost, vyskočila jsem oknem na lešení, které tam díky rekonstrukci bylo, po něm jsem slezla na zem a chtěla utéct pryč. Protože Hulkovi se stále chtělo rozmáznout hlavě mě.

Průšvih ale zůstával v tom, že jednak jsem pro opuštění pozemků musela oběhnout dům a projít bránou, a jednak, že jsem ani neměla boty, takže jsem se ještě musela stavit u dveří a rychle si je vyzvednout. No paráda.

Ale nakonec se to nějak vyřešilo, protože jsem neskončila rozmázlá. Naopak, normálně jsem šla do školy. Po té škole jsem měla nasednout do auta a nechat se odvézt domů, ale nějak se domluvilo, že se půjde ven, a já se ke spolužákům chtěla přidat. Tudíž jsem poslala odvoz pryč a přidala se.

Velmi trapné mi tehdy přišlo, když za mě jeden z nich chtěl platit, a za rohem na mě přitom čekal řidič v soukromém voze soukromě velkém jako soukromá stodola, kam se lezlo skoro po schodech, a kterého jsem poslala z mého účtu bohatě sponzorovaného bohatým otcem vybrat jen tak na útratu tisíc dolarů. No proč ne.

Ovšem zase by to nebylo tak špatné. Možná i toho Hulka bych jednou snesla. A za tu tusícovku i to kinklající se lešení.