Jak už jsem minule říkala, tento týden v úterý žádné poznámky ze soudního lékařství nebudou, neboť se odehrává demonstrace pitvy a přednáška tak odpadá. Nebudu to proto ani označovat jako soudní lékařství 5.
Tato pitva nebyla povinná, ale já se přesto zúčastnila, a myslím, že ničemu neuškodí, když napíšu jak to probíhalo a jaké to vlastně bylo, protože část lidí se k něčemu podobnému dostane buď jednou při nějaké zvláštní studijní nebo jiné příležitosti, nebo opakovaně v rámci studia nebo povolání, ale část lidí ji nikdy neuvidí (a z toho ještě podstatná část o to ani nestojí) a to, co je v televizi v krimiseriálech, tak... ne, to jsem dneska opravdu neviděla.
Nebudu vám ale popisovat v jakém stavu byly plíce a čím mrtvá trpěla, to pro věc nebylo tak zásadní, nebudu psát o ničem medicínském, protože to není můj obor, ale pokusím se zprostředkovat moje pocity a moje překvapení, které se dostavily, když jsem tam tak u toho pitevního stolu stála a dívala se.
Čekali jsme na stanoveném místě v budově Ústavu soudního lékařství, až to všechno začne, a zatím jsme si prohlíželi různé naložené věci ve vitrínách ve vestibulu. To bylo v pohodě. Zvířecí kostry, lidské ruce, nohy, plod... Zajímavé, poučené,... otravné, neboť jsem zjistila, že jediné, k čemu jsem na VŠ potřebovala svou angličtinu zatím bylo, abych před budovou řekla nějaké anglicky mluvící slečně, že nemám zapalovač, a poslouchala, jak tam takových studentů hovořících španělsky je opravdu moc. Potom si nás vyzvedla paní docentka a zavedla nás dolů na patologii. Nejdřív proběhlo shrnutí toho, co jsme se už učili o pitvách, toho, co tu najdete v první přednášce, a potom jsme se museli navléct do plášťů, takových těch čepců a vzít si roušky. Bylo v tom vedro. Já navíc prakticky okamžitě začala mít děsnou potíž s dýcháním, protože jakmile mám cokoli přes obličej a ještě k tomu je teplo, neskutečně mi to vadí a mám pocit, že se dusím. Pokusit se ale ten pocit překonat bylo moudré rozhodnutí.
Když jsme byli takhle připraveni, vešli jsme do místnosti se dvěma kovovými stoly a jedním asistentem paní docentky připraveným v zástěře. Na jednom stole leželo tělo postarší ženy (musím říct, že naprosto totálně typické ženské po padesátce, včetně toho drnového účesu) a začala prohlídka. To bylo ještě vlastně docela úplně v pohodě. Zemřela nedávno a nikde nezůstala bez povšimnutí, takže až na posmrtné skvrny nic extra zvláštního. Akorát byla přirozeně nahá, ale to by neustály asi jen takové estétky jako je oživená módní mumie Františka.
Pak ale přišla horší část. Asistent paní docentky vzal nůž (ne, nebyl to skalpel, byla to normální kudla, kterou používám v kuchyni) a rozřízl jí břicho a hrudník. V tu chvíli někteří studenti odešli ven. A od té chvíle už se také začal linout nepříjemný zápach. Ale snesitelný. Ta rouška to aspoň trochu brzdila a dalo se to. Dokud byla "jenom rozřízlá", jediné překvapení pro mě tedy byl ten obyčejný nůž.
Potom ale odřízl žebra a hrudní kost a jal se odstraňovat orgány pro následnou pitvu. Při tom sledovat, jak mrtvé tahal spodem všechno od jazyka po plíce ven, to bylo další překvapení. Jednak jsem nevěděla, že se při pitvě odstraňuje i jazyk, a jednak vážně v televizi neuvidíte, jak to z toho člověka rvou, a neuslyšíte, jak to mlaská a praská. Smrad přitom zesílil. Ta stará "mrtvá" krev prostě páchne. Opravdu to cítím ještě teď. Někteří si v tu chvíli do roušky nacpali navoněný kapesník a nebo se přesunuli k otevřenému oknu, pokud rovnou neodešli. Jenže od toho okna nebylo nic vidět, takže já zůstala na místě. Dalo se to totiž nakonec snést. Bylo to jako když koupíte zkažené ledvinky a zkusíte je uvařit, asi tak nějak to smrdělo.
Co se týkalo zbytku orgánů, to už šlo zvládnout podstatně lépe, jen, ano, biologii jsem měla naposledy v deváté třídě, opravdu jsem nevěděla, že je děloha tak malá, a například s ledvinami, játry a srdcem jsem já osobně neměla žádný problém, protože vepřové je skoro stejné a to mi rukama prošlo už nesčetněkrát. Jenže pak přišel na řadu mozek. Nejdřív tedy dostat se k lebce, pak ji odříznout a mozek vyndat. Pohled na něj ale nemám ráda ani v těch seriálech, natož naživo, ale fajn, opět se to nakonec dalo zvládnout, protože nevybělená nevypreparovaná lebka zevnitř vypadá jaksi snesitelněji než zvenku. Minimálně nevidíte bulvy, což mě v kriminálkách občas natahuje.
Tohle všechno vlastně ani nemohlo být překvapivé. Když tedy odmyslím to, jak jsem zírala, že do ní kuchal jak při zabijačce a orgány vyndaval jak v řeznictví na pult, v pohodě. Čekala jsem prostě, že se k tomu přistupuje trochu jinak, trochu víc chirurgicky a trochu méně řeznicky. Ale asi se musí uznat, že pro ně už je to rutina, u takového těla, kde ví, co mají hledat a kde se nevyšetřuje trestný čin, nemá smysl s něčím se piplat, a není nutné klást na věci takový důraz.
Další překvapení přišlo ale potom, protože to taky v televizi neuvidíte. Když paní docentka oznámila, že nejhorší je za námi a teď bude probíhat pitva orgánů, asi všichni čekali, že je rozřízne a prozkoumá. No a odebraný vzorek pro mikroskopické vyšetření taky nikoho neudivil. Ale že je všechny nařeže jako ozdobnou šunku na slavnostní tabuli, to jsem nevěděla, že se tak provádí. Teda jasně, normálně asi ne, tohle bylo na ukázku, ale že se to tak provádí i na tu ukázku. Hodlala zjistit příčinu smrti a já bych v tom neviděla ani popel, jistě, ale stejně mě překvapilo, že je krájela úplně stejně, jako babička okurky na chlebíčky.
A jako velké finále bylo co? Nacpat místo mozku papírový ručník, orgány naházet bez ladu a skladu zpátky do dutiny břišní a sešít. Ou, ne, ještě předtím naběračkou odstranit z dutiny krev. Myslím, že až teď jsem pochopila, proč, když něco totálně rozmrním na kousíčky, tak se říká, že jsem to rozpitvala. Protože takovéhle zacházení s tělem a jeho částmi jsem opravdu nečekala.
Na druhou stranu ale, když už to mám za sebou, musím dát za pravdu těm, co říkají, že na tom zase nic tak zvláštního není. Ten smrad u pitvy takového člověka, co ho nikdo nezabil a nesnažil se schovat, není tak strašný. Stačí jenom trošku odolnější žaludek. A ten zbytek?
Jeden kluk, když jsme odcházeli, vykřikoval, že je v pohodě, protože když je zvyklej na zabijačky, tohle ho nemohlo překvapit. Jasně, že ho měli za vejtahu, ale v podstatě měl pravdu. Když si odmyslím ten závěr, tedy že "rozpitvané" prase naporcujete a dáte do mrazáku, kdežto rozpitvaného člověka sešijete do víceméně původní podoby (zvenku), bylo to skoro totéž. Ať to zní jak chce. A to, že používal obyčejný nůž a nešlo o žádný kriminální čin, tak ani extra ohledy na tělo, to jenom podtrhovalo.
A ani nemyslím, že to má nějaký markantní dopad na diváka. Někteří odešli, to jo. Možná skoro půlka spolužáků se ztratila v průběhu pitvy. Ale my, co jsme tam zůstali, už jsem neměli žádný problém, pár lidí šlo z ústavu na oběd a já si na zastávce vytáhla svačinu a najedla se. A teď jsem scupovala celou čokoládu, protože se nudím, válím v posteli a čtu si, a u toho se vždycky nejlíp jí. Takže asi tak.
Celkem tedy "fuj", ale nic nezvládnutelného. A kdybych si třeba měla vybrat jestli půjdu ještě jednou a nebo sjednu tobogán, ač mě to už neláká, radši bych si vybrala tu pitvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat