Blaine Harden - Útěk z tábora 14

Originální název: Escape from Camp 14: One Man's Remarkable Odyssey from North Korea to Freedom in the West

Rok vydání: 2012

Český překlad: 2013

Už je to několik let, kdy se mladému severokorejci jménem Sin Thong-hjok podařilo utéct nejen ze Severní Koreje, ale z jednoho z jejích nejhorších pracovních lágrů, ovšem světlo světa v našem jazyce spatřila tato kniha až v roce 2013. A myslím, že je to nejsilnější kniha, která v tomto roce vyšla. Když jsem si ji kupovala, čekala jsem něco trochu jiného. Čekala jsem, že půjde čistě o Sinův příběh vyprávěný sice Hardenovým perem, ale přesto Sinovýma očima, ale jde spíš o literaturu faktu, kdy se na stránkách setkává jak Sinova biografie, tak údaje o Severní Koreji, které na ně vkládá Harden podle nejrůznějších zdrojů, a které navazují venkovním pohledem na to, co Sin zažíval na vlastní kůži.

Proto je možné knihu brát ze dvou různých linií. Ta jedna je Sinův příběh, dosud neukončený a nelze jednoznačně říct, že převrácený konečně k lepšímu, a druhá jsou faktické skutečnosti, jež se zatím podařilo o nejuzavřenější zemi světa zjistit, ale které bohužel, stejně jako to, co Sin říká, nelze nijak zpětně ověřit. Proto autor několikrát tvrdí, že existuje možnost, že ne vše, co mu mladý muž řekl, je úplná pravda, ale vzhledem k tomu, že mu věří několik organizací vyslýchajících každého severokorejského uprchlíka, působí důvěryhodně i na něj. Přesto, že mu během vyprávění jednou vážně zalhal a na pravou míru jednu z nejzásadnějších událostí v životě uvedl až po delší době. A ač by spousta lidí tvrdila, že jde o propagandu, myslím, že pokud existuje tolik svědectví, nejen nuzných uprchlíků a přeživších z táborů, ale i bývalých bachařů, nemůže to nebýt pravda. A docela mě mrzí, že světová politika je jedno velké neskutečné svinstvo.

O co ale vlastně jde? Co Sin prožil tak strašného, že jeho příběh vnáší tolik opovržení do už tak proklínané země? Začalo to vlastně ještě dlouho před jeho narozením. Jeho strýc emigroval do Jižní Koreje a tak se jeho otec i s celou rodinou, přesně v duchu zákona, který říká, že vlastizrádnou krev je třeba potrestat do třetího kolene, ocitl v táboře 14, což je jeden z několika pracovních táborů pro politické vězně. Tábor, kde přežívá tisíce lidí, v nichž jsou všechny zbytky lidskosti bez milosti pošlapávány. Jednou za čas je ale některým vězňům umožněno, aby si vzali přiděleného partnera a několikrát do roka s ním strávili noc. Právě z takového svazku vzešli Sin a jeho starší bratr.

Jako děti narozené v táboře nikdy neměli tihle dva ani zjistit, že existuje nějaký okolní svět. Dokonce se neučili ani o severokorejských uctívaných vůdcích z rodu Kimů a jediné, co znali, byla tvrdá práce. Sin nejprve chodil do školy, kde pod taktovkou dozorců probíhala výuka, pomáhání v dolech, obhospodařovávání polí, sbírání dřeva a podobná dlouhá a namáhavá práce za trochu zelí a řídké polévky. A samozřejmě důsledné a krvavé bití za sebemenší prohřešek a neustálé nucení k tomu, aby donášel na všechny kolem sebe. K tomu byl vychováván od narození a tak mu to přišlo správné. Právě proto prozradil, že zaslechl, jak jeho matka s bratrem plánují útěk. Oba za to byli popraveni a Sina čekaly dlouhé měsíce mučení v tajném podzemním vězení, z něhož se téměř nedostal živý. Díky péči jiného vězně však přežil a co víc, vyprávění o jídle venku za plotem v něm zaselo zatím ne příliš znatelná semínka touhy, pocitu, který dosud nepoznal. 

Poté byl přidělen na farmu s vepři, pak do textilní fabriky a potkal nového politického vězně, jehož měl zaučit. Ten býval prominentním člověkem a měl možnost cestovat nejen po Koreji, ale i po Číně a dalších zemích, a tak o nich Sinovi hodně vyprávěl. A v Sinovi začala pomalu narůstat ona dříve poznaná touha ty země také vidět. Ne kvůli svobodě, obsah pojmu svoboda neznal, ale kvůli tomu, o čem se snilo každému vězni - kvůli jídlu. A tak se zrodil odvážný plán na útěk z nejhoršího vězeňského tábora, který se protáhl na dva roky a pro Sina skončil v Jižní Koreji a posléze ve Spojených státech. Jenže nebyl to ten nejšťastnější konec.

Celou tuto část vyprávění Harden prokládal fakty a statistikami o táborech, severokorejských zákonech, Kimově dynastii a minulosti, která tento stát zformovala. K tomu na začátek přiložil i několik map tábora, země a hranic jako ilustraci toho, kde Sin žil a kudy se musel protloukat. Potom, když Sin překonal elektrický plot, začal postupovat spolu s ním a při každé zastávce dodal vysvětlení k tomu, s čím se Sin setkal a čemu většinou vůbec nerozuměl. Kromě osobního prožívání cesty po Koreji a přes Čínu se tak lze dočíst i o vztahu Číňanů k uprchlíkům, o vývoji prostupnosti a neprostupnosti hranic, o korejských pohraničnících, o jiných cestách, než výjimečné, jaká se naskytla Sinovi, a i o dohadech o tom, co by mohlo znamenat, kdyby Čína k těmto lidem začala přistupovat jinak.

Pak se Sin konečně dostal z ilegality do moderního světa a kniha se v tu chvíli přelomila. Protože dosud nepochybně každý chlapci (či spíše muži) fandil. Ale teď obavy, že se stane nějaká další hrozná událost, odešly, a všechno dolehlo na Sinova bedra. Měl se naučit žít moderně a podle západní civilizace. Měl se stát jedním z nás. Jenže mu to nešlo a velice dlouho, celé další roky, nedokázal vzbouřit dost odhodlání k tomu, aby se snažil víc, odmítal pomoc, stal se z něj povaleč, nedokázal se sžít s novou realitou. A pro čtenáře, který tohle prožívá denně, se stal člověkem, jenž ho začal štvát a jehož, kdyby to byl jeho vlastní syn, pěkně od plic seřve. Tuhle část pak už Harden doprovázel spíš svými postřehy ze setkání se Sinem a občas i doklady o tom, že si v podstatě vedl stejně jako ostatní uprchlíci, kteří často zůstávají nezařaditelní a nepřizpůsobitelní.

Pro nás je ale absolutně nemožné tuhle část pochopit a bez problémů přijmout. Sinovi sice nikdy nebyl vymyt mozek "kimovskou" propagandou, protože v táboře nepotřeboval znát víc než svou práci, dokud nezemře. Ale ani tak nebylo možné naučit ho jinému způsobu života, vzbudit v něm nové já, donutit ho sžít se s okolním světem. Dokonce ani uvnitř doopravdy necítí to, co předstírá, a učí se být člověkem, jehož v něm od narození udupávali, aby mohli vytáhnout na povrch zvíře. Nejen, že neznal vůbec žádnou moderní technologii, což by nikoho neudivilo, ale neznal emoce, nevěděl, jak se chovat ve společnosti, zůstával paranoidní, byl natolik odlišný, že stejně jako on do nás, my nedokážeme vniknout do něj. Prostě je pro nás nemožné si alespoň představit, jaký vlastně je a jak jiný je. On pochází z odlišného světa, který je za hranicemi našeho chápání.

Začalo mi ale také trochu připadat, že když konečně zjistil, že teď už má svobodu a nikdo nemá právo chovat se k němu jako se chovali dozorci, začal toho zneužívat. Neustále se odvolávat na svůj původ a útrapy a ve mně se při čtení posledních stránek srážely protichůdné pocity. Řekla bych proto, že krom oněch dvou protínajících a doplňujících se linií - Sinova příběhu a Hardenových faktických a dovysvětlujících poznámek - jde zároveň o dvě neoddělené, ale znatelné části. Jednoduchý, i když strašný, ale prostě plynulý a jasný popis života v táboře a samotný útěk, a pokus stát se člověkem, který každou větou víc a víc útočí na čtenářovu mysl, nutí ho stále zvažovat všechny okolnosti a snažit se pojmout něco, co pojmout nemůže. Což je o dost složitější část, a i když lze prostě přečíst, pokud si čtenář chce udělat nějaký názor na tuhle konkrétní osobu Sina a zároveň na situaci severokorejských uprchlíků, zjistí, že by mu nestačila celá další knížka.

Jakýkoli jiný příběh, ač podobný, má totiž jeden důležitý, podstatný rozdíl - postavy v něm jsou obyčejní lidé, kteří vnímají tak, jako my. Ať žili jakkoli a udělali cokoli. Jenže tady ne. A nejlépe to asi pochopíte, pokud si tu knihu přečtete. Uvidíte, že to je jiný svět nevychovávající lidi, ale něco jiného. Svět, kde každý, kdo neprojeví absolutní ochotu, projeví nespokojenost, zaujme chybný názor nebo nepošle vlastní rodinu na popravu, bude zastřelen. A bude si myslet, že je to tak správně. Zkuste pak zvážit politiku, právo a lidskost.

Mé hodnocení: