Rudá paní Semelová

Vždycky jsem si říkala, že mě politika nezajímá, a že rozhodně nebudu z těch, kteří se nad ní budou rozčilovat. A také jsem ji proto nikdy nijak nesledovala. Ale v posledních dnech se všude mluvilo o šílených výrocích kované komunistky Semelové, a tak jsem si nakonec pustila Hyde Park, v němž vystupovala. Nezvládla jsem to celé.

Nedokážu to zvládnout celé.

Jsem nevěřící. Dokonce ani nevěřím, že existuje duše. Ale už po části pořadu jsem musela jít na balkon, opřít se o ledové zábradlí, podívat se nahoru a ptát se: "Bože, do čehos tu duši dal?" A kdybych kouřila, určitě si i zapálím. Tak nečekaně mě tato žena sebrala. Prostě nemám ráda blbce a vychcané manipulátory.

Pak jsem se ale rozhlédla kolem, po části Plzně, na kterou mám výhled, po zarostlých zahradách našeho bloku, které se ještě na jaro tak úplně nechystají, po holubech nad hlavou a řekla si, že je tady moc krásně na to, aby mi vařila krev. A tak jsem si uvařila kapučino, popadla knihu a chtěla zapomenout.

Ale... nakonec ne. Nemůžu totiž popřít, že to, co předvedla a konstantně stále předvádí, mi (ne)dává smysl. Nedává proto, že v současnosti tohle přece nikdo soudný vůbec nemůže vypustit z úst, natož myslet vážně, a dává naopak proto, že kdo se jako komouš měl jako prase v žitě, což se někdo rudý odspoda nahoru a zevnitř ven určitě měl, ten zákonitě musí chtít nastolit zase staré pořádky, protože současný systém je úplně o něčem jiném. Bez ohledu na slovo demokracie. A neříkám to proto, že bych chtěla dodat "nám komunisti sebrali tři statky a pole a vyhnali nás do pohraničí", ne, na hranici bývalého protektorátu náš dům stojí už 300 let a můj děda řediteloval škole. Přesto říkám, že je tato paní úkaz.

A tak jsem se rozhodla vyjádřit. Ne o výrocích, kterými jako vždy popírá nejrůznější nesvobody v minulém režimu nebo politické vraždy vydávané za spravedlivá odsouzení (ale přečtěte si je, jsou to perly), už vůbec nechci mluvit o lustracích, možná bych ještě tak mohla vyjevit údiv nad skutečností, že ačkoli s takto extrémními názory už nesouhlasí ani její straničtí soukmenovci (alespoň nahlas), nekopnou jí do toho jejího zarudlého zadku a nepošlou o dům dál. Nevěřím, že důvodem k nekonání je, že by se žádný podobný dům už nenašel. Asi to bude vězet v něčem jiném a ostatně je to na nich. Ale probůh, alespoň z toho parlamentu by to nešlo?

No nic, tohle vážně moc řešit nechci. Chtěla bych spíš vypíchnout dvě věci, kterých jsem si v jejím projevu všimla, z nichž jednou nežije jen ona, ale spousta dalších, ačkoli se jedná o pořádný omyl.

Tou první je, že se snaží stejně jako zbytek její povedené partičky tvářit jako hrdinové bijící se za práva lidu, ale ve skutečnosti počítají všechno na prachy. Prachy, pouze prachy a jenom prachy. Třeba hned v první otázce, která se týkala školství. Samozřejmě popřela, že by minulý režim znemožňoval studia na základě politického, náboženského nebo vůbec jakéhokoli existujícího vyznání, no co, tak nemáme rádi odlišné, to je fuk, hlavně, že v té vaší demokracii na studium lidi nemají prachy! Oni by tak strašně chtěli, ale nemůžou si to FINANČNĚ dovolit. A tohle byl její jediný argument. Je jedno, co jsme dělali, my měli PENÍZE. A samozřejmě to pokračovalo dál. Nezáleží na tom, co doopravdy stálo za minimální nezaměstnaností či "neexistencí" bezdomovců, hlavní je, že teď za to můžou prachy! Zkrátka na všechno se dívala z pohledu peněz, a to by mělo někomu, komu krom té duše pánbůh nadělil i mozek, přijít už trochu podezřelé. Zvlášť u toho, kdo se tváří, že je tu pro lidi a za lidi. Jak moc je v kontextu takové heslo směšné, to už je na debatu jinou.

Druhá věc, ta důležitější, spočívá v něčem méně selskorozumním, ale v něčem, co by člen parlamentu měl vědět. A také se do dá označit za něco, co mnohým (ne)dává smysl.

Tato žena se neustále oháněla tím, že demokratická ústavní práva jsou tu jen pro někoho, že upíráme lidem právo na vzdělání, když jim k tomu nedáme prostředky, že upíráme ze stejného důvodu právo na bydlení, že jim upíráme právo na práci... no a v podstatě všechna práva, k jejichž realizaci jsou potřeba nějaké ty (jak jinak) money money money. Jak však zpívá v jednom starém socialistickém filmu skladnice Helenka, musím priznat bez vytáčok, že to má ešče malý háčok.

Nejen zmíněná "dáma", ale spousta lidí v tomto případě zaměňuje dva odlišné pojmy. Subjektivní právo a právní nárok. Právo, čili možnost se nějak chovat, a tedy i mít vzdělání, práci, bydlení, samozřejmě nikdo nikomu neupírá. Kdybychom to totiž dělali, museli bychom říct - ne, ty sem nepůjdeš studovat, ty si nekoupíš byt, ty nedostaneš žádnou práci. A je jedno, jestli proto, že jsi bílej, černej, zelenej, mladej, starej nebo vošklivej. Prostě to nemůžeš a nemáš se jak tomu bránit. Ale to neděláme. Každý, kdo má pocit, že mu někdo jeho ústavní právo upírá, může se obrátit na příslušný úřad nebo soud, a je-li to oprávněné, měl by, pokud se tím bude zabývat opravdu schopný člověk, vyhrát. Nárok je něco úplně jiného. Nárok znamená, že vy se můžete svého práva spravedlivě domáhat, a že zákon v případě nesplnění dává určité sankční nástroje, které můžete využít. Tedy že zákon říká, že když to takhle není, můžete se obrátit třeba na soud.

A v případě vzdělání tu nikdo nikomu žádný nárok negarantuje. Všichni máme určité abstraktní právo na vzdělání, ale ne konkrétní nárok na konkrétní místo v ročníku. Možná tak na základní škole, protože základní vzdělání je povinné. Jinak ne. A tím, že já nemám prachy, abych si koupila učebnice, nikdo mi neupírá právo dostat se na školu. Já ho mám. Ale také se já musím zasadit o to, abych splnila potřebné podmínky. Stát mi garantuje možnost, že se můžu přihlásit a že když udělám přijímačky a oni mě nevezmou, že se můžu odvolat. Ne na to, že budu na studium mít. To už by se potom dalo i to, že mě vyhodili, brát jako porušení práva na vzdělání. Ale copak mě nevyhodili proto, že jsem tam nechodila a nesložila zkoušky a ukázalo se, že JÁ na to nemám? A když jsem se ani nehlásila, nebylo to proto, že jsem zhodnotila, že bych neměla za co při tom studiu žít, protože JÁ na to nemám?

A právní nárok na práci? To už vůbec! Nikdo se přeci nemůže po státu (u soudu nebo úřadu) dožadovat, aby mu tu práci dal. Takový nárok neexistuje. Existoval, když byla povinnost pracovat. Ale teď nikdo pracovat nemusí a kdo chce, nikdo mu nebrání v hledání práce. Ale musí se snažit. A kdo nechce, ať se živí, jak umí jinak. A že zaměstnavatelé neberou? To není upírání práva na práci. To je věc zaměstnavatele a jeho prostředků. Stát může tak maximálně přispívat k roztáčení a zastavování ekonomiky, která pak zaměstnavatele určitým způsobem ovlivní. Ale nemůže mu říct: "Hej, ty, ČEZi, hned podepiš smlouvu s Frantou Vocáskem, je nezaměstnaný a má právo na práci, a mě nezajímá, že ty pro něj nemáš volnou pozici!" To naopak Franta si musí sám hlídat v jakém oboru se pohybuje a jaká je tam kde poptávka. Stát mu pouze garantuje, že ho nikdo nesmí odmítnout kvůli hnědým očím.

Je to třeba totéž, jako právo uzavřít manželství. To právo každý má. Ale nárok asi těžko uplatní. Těžko může Pepa Novák po soudu chtít, aby "odsoudil" Mařku Vopršálkovou, ke sňatku, když nechce. Nebo každý z nás má právo udělat si dítě. Ale pokud ho z nějakých důvodů porodit nemůžu, nemůžu ani vykřikovat, aby mi ho dala sousedka a aby jí ho soud sebral a odevzdal mně, páč to nechce udělat dobrovolně, protože nemám na dítě žádný právní nárok. A světe div se, tím, že jsem neplodná, není mé právo mít dítě nijak narušeno. Stejně jako tím, že nemám peníze, není narušeno mé právo na bydlení. Byl by to i nesmysl. Jak byste se chtěli bránit? Psát žalobu na stát, že vám nedal prostředky, abyste si koupili byt? Absurdní, že?

Kde ho naopak mám, to jsou například smlouvy. Prodala jsem počítač, na což mám právo, uzavřela jsem kupní smlouvu, takže mám i právní nárok na to vymáhat u dlužníka smluvenou částku, pokud nezaplatí dobrovolně. Zákon mu totiž povinnost zaplatit jasně ukládá. Nebo, když máme být v té sociální oblasti, přídavky na dítě. Splním podmínky pro přiznání, požádám o ně, a pokud mi je nedají, můžu je vymáhat. Ne, že jsem se musela vystěhovat z bytu proto, že nemám jak platit. Tím mi nikdo neubližuje, to je zcela po právu. Musím prostě hledat něco levnějšího, nebo žádat pomoc. Ale ne křičet, že někdo něco porušil.

Vidíte ten rozdíl?

Já jen doufám, že jsem vám to moc nezamotala, protože tyhle teoretické věci se mi špatně vysvětlují a já se to snažila napsat tak, jak jsem se to kdysi učila chápat. A navíc samozřejmě nejsem odborník. Ale krátce - pokud někdo poruší mé právo na vzdělání tím, že řekne, že mě nevezmou, protože mě nechtějí, mám nárok dát to k soudu. Pokud ale nejdu studovat proto, že nemám peníze na ubytování v jiném městě a učebnice, můžete mi říct, kdo tím to mé právo porušil? A jak? Já v tom žádné porušení nevidím. Vidím jen to, že na rozdíl od jiných na to nemám. A to, že na to nemám, to je má situace, ne státu nebo demokracie nebo režimu. A jestli jim závidím a žere mě to, tak to už s právem nemá vůbec co dělat. Tečka.

To asi jen komunisti stále trpí představou, že všichni na tom musí být stejně, kdyby měl někdo náhodou něco navíc, dá jim to a takovéhle problémy s odlišností nebudou. Jenže, jak se ukázalo, to přináší zase jiné vážné problémy. Třeba ty prachy, čímž se vracíme k bodu jedna. Mně prostě absolutně (ne)dává smysl, že tohle spousta lidí není schopná vidět a ta zmíněná v první řadě. 

Článek na téma Co (ne)dává smysl