Aneb systém mnoha a mnoha prodejců, který všichni známe a který nás baví, dokud nevidíme, co může napáchat.
Nechci se ale bavit o šmejdech na předváděcích akcích a podomních prodejcích, to by vyšlo na spoustu samostatných článků a navíc do jejich činnosti moc nevidím, protože nejsem jejich cílovou skupinou. Chci psát o tom, co se děje na různých specializovaných televizních kanálech.
To jsem se totiž takhle v pátek nudila, potřebovala jsem co nejrychleji usušit polštáře a slunce tou dobou nejvíc pralo do oken v obýváku. A protože jsem doma byla sama, tak jsem ta okna otevřela, vyložila do nich, co třeba, natáhla se do teplých paprsků, a když už jsem tam, proč si jednou za rok nepustit televizi. Nejdřív jsem zakotvila u Rebela, kde zrovna běžel záznam z koncertu Deep Purple. Je to fajn skupina, mám dokonce jejich trojalbum, ale v líném odpoledni vás nebaví věčně. Tak jsem vzala surf a vyrazila na kanály. A to, co jsem při tom potkala, zůstalo absolutně mimo mé chápání. Vítejte na eso.tv a aktivu.
Nejprve vysílali teleshopping, kvůli němuž jsem tam také zakotvila. Byly totiž časy, kdy jsem se bavila sledováním nadšených odlesků prstenů a pleši Horsta Fuchse, a když se nudíte, berete cokoli. Jenže tohle mělo do alespoň trochu zrežírovaných a inteligentních předváděček zboží, které si můžete za 1 (2, 3, 4) 999 korun + 70 za každou provolanou minutu pořídit, velmi daleko. Kde jsou časy herců v rondonu a koberce ve voliéře. Tohle byla nechutná amatérština, při níž jsem se za děvče na obrazovce hluboce styděla, ač by se za sebe měla stydět sama. (A ta podoba? P., čtyři roky jsme spolu nemluvily, doufám, že to nejsi ty.)
Mladá blondýnka, sympatická jen do chvíle otevření úst, tam stála u stolečku s hodinkami. Na panelu vedle ní svítily úplně bombové informace jako původ v noname japonské firmě, údajná absence alergenních prvků a supr čupr elegantní design, který nosil před lety můj dědeček. Dál aktuální počet kusů na skladě a na druhé straně, vedle telefonního čísla, časomíra. Dívka do zblbnutí opakovala (či spíš se snažila zasekávaje se v záludných pastích skloňování), že si každý musí ihned koupit tyhle úžasné "hodinečky, kterých má už jen pět kousíčků", že jsou strašně elegantní a můžete si je vzít na doma, na běhání, na procházku, že se zkrátka hodí úplně ke všemu, že je na nich vidět, kolik je hodin (ou, jaká revoluce!), a že jsou úžasným dárkem pro každou ženu, protože každá žena musí mít co nejvíc hodinek, aby se jí hodily pro každou příležitost. Hlavně třeba na to hnití doma.
Pak časomíra doběhla a já čekala další teleshoppingový kus, ale ouha, blondýna byla zpátky a před ní další hodinky. Na první pohled ty samé. Jenže ne.
Tentokrát je to prý skvělý kousek pro pány, na němž je vidět kolik je hodin a dokonce i který je den, a to ne jenom datum, ale jestli je prý pondělí, úterý, středa nebo sobota, a přirozeně nezapomněla ani na další agitaci, že dámy tyhle hodinky musí okamžitě koupit svým manželům, přátelům, otcům, synům, zkrátka úplně všem, protože přece hodinky jsou to první, na co se žena na muži podívá, a hodinky dělají člověka a především muže. Opakováno do zblbnutí asi deset minut.
Já teda nemám ani páru, jak se ze stříbrných nijak extra vypadajících dámských hodinek změnou na zlatou barvu staly v totožné krabici hodinky pánské, ani nemám tušení, kolik žen se jako první vrhá na hodinky muže, mě třeba obvykle nezajímá, jestli má dotyčný na ruce hodinky nebo vodotrysk (ale my, co nás zajímají jiné partie, zřejmě nejsme ženy), a vlastně nemám hodinky vůbec, a tak zřejmě netuším, o jaké životní úspěchy přicházím. Přesto mi stejně každá první a půltá věta zněla jako pitomost. Ale kromě těchto keců, ve kterých by se mohla sem tam najít pravda (určitě třeba dobré hodinky můžou podtrhnout vzhled, což se tam slečna několikrát velmi neúspěšně pokusila v záplavě jiných vět svou googelštinou říct), mě zaujaly dvě další věci. Ty nejvíc do očí bijící.
Za prvé - v obou případech agilní blondýna zapáleně tvrdila, že tyhle hodinky musíte mít také proto, že jsou v krásné elegantní krabičce, v které je můžete přechovávat dál, a dokonce ji detailně před kamerou ukázala a rozebrala. A já ji začala litovat. Ona to vlastně musí dělat! Víte proč? Protože ta chudinka se má tak špatně, že nezná lepší krabičky než tvarovaný měkký plast, v němž si koupíte počítačovou myš. Jo, přesně tak to vypadalo. Do detailu.
A za druhé - v obou případech také prodala všechny kousíčky a kousínečky těsně na konci lhůty. A bylo jedno, jestli jich tam měla pět nebo šestnáct. Doslova raketovou rychlostí se jejich počet snižoval a já si jen říkala, že lidi přece nemůžou být tak blbí, aby za jedenáct stovek koupili šmejd, který je v dostání v každém maloměstském klenotnictví za polovic, a přihodili k tomu ještě pár set za telefon, který ochotní dobrotiví prodejci ulehčili tak, že jim jen odpípnete jedničku a oni vám zavolají zpátky. Ovšem že na váš účet, to už se nepochlubili. Ale potom mi to došlo. Copak někdo z těch hejlů u obrazovky vidí, že si ty hodinky doopravdy někdo koupil? Stačí prostě sem tam odečíst jednotku, ve skutečnosti mít na skladě jenom troje a někdo už se určitě chytí. Jak by taky ne, když vytvoříme dokonalou iluzi, že jde o poklad na dračku. Jo, je to na rým. Určitě vás napadá.
Sice takový prodej přes televizi už asi tolik nenese, protože ve dvě odpoledne nebo kolik bylo moc lidí na tento program nekouká, ale kdyby nevolal nikdo, nevysílali by to, proto se určitě ještě pořád pár důvěřivých chytí.
Nepřidávejte se k nim. Přemýšlejte. Ať jde o televizi nebo něco jiného. Poslouchejte, co to tam melou, a zapněte motory. Vážně jsou to blbosti a podvody, které už se ani nesnaží nějak schovat. Už si z vás vyloženě dělají srandu. Neskákejte na to.
A jak tak koukám, článek je už moc dlouhý, než abych psala i o druhém pořadu, a proto ten, který běžel hned po rozprodání posledního kousínálečku elegantních hodinek ideálních pro uložení do popelnice, rozeberu příště. Jenom vám zatím prozradím, že už šlo o skutečné eso či ezo.tv v původním slova smyslu, a že mi žlučí hnul mnohem víc, než tenhle chemlonový paskvil s časem.
Žádné komentáře:
Okomentovat