Stephen King - Dolores Claiborneová

Originální název: Dolores Claiborne

Rok vydání: 1993

Český překlad: 1996

Další z děl Stephena Kinga, po kterém jsem sáhla jako po odměně za poslední zkoušku semestru, není hororem, ač těmi se King proslavil nejvíce. Vlastně není ani napínavým thrillerem, při němž by si čtenář kousal nehty. Nejvíc ze všeho jde o výpověď o nelehkém životě hlavní hrdinky, Dolores Claiborne, která sice obsahuje thrillerové a i vskutku hororové okamžiky, ale kterou stejně bere s nadhledem a je nejvíc ze všeho neveselým ohlédnutím.

Odvíjet se ovšem začíná na úplném konci. Dolores ve svých pětašedesáti letech sedí na policejní stanici a má vysvětlit, jestli zavraždila svou zaměstnavatelku Veru Donovan. Dolores to popírá, ačkoli šlo o starou škatuli, která jí ze služby dělala peklo, v její smrti prsty nemá. Jenže když už je v tom, hodlá policii nadiktovat na magnetofon celý svůj příběh, jenž právě onou smrtí vyvrcholil, a v němž přiznává mnohem horší události než skon na smrt nemocné ženy.

Kromě rozpačitého povídání o jejím seznámení s manželem Joem St. Georgem a povití tří dětí, a kromě postřehů ze života ostatních ostrovanů, postupně vypráví, jak se dostala do služby k Veře a jak s ní prošla od období přísné a puntíčkářské paní vdovy až ke zlomyslné nemohoucí stařeně po mrtvicích. To proloží několika příhodami, třeba jak poměrně brutálním zásahem donutila svého manžela, aby ji přestal bít, jak zjišťovala, jaká katastrofa se jí v rodině děla přímo před očima zatímco tvrdě dřela, a především, jak se po určité době a několika podrazech rozhodla, že pokud chce zajistit sobě a dětem alespoň nějaký důstojný život, bude se muset svého manžela zbavit. To byla nejdelší část knihy a také nejnapínavější.

Potom se konečně dostala k psychickému stavu staré Very, k jejím vlastním běsům a částečně podobnému osudu, díky němuž Veru i přes všechnu nenávist a soukromou válku nedokázala opustit a který ji nakonec dohnal až k patě schodiště, kde si i v poslední chvíli vše udělala po svém. Ovšem jak, to neprozradím, stejně jako jestli Dolores Veru opravdu zabila. A navíc to není důležité, protože všechno, co se stalo, už je minulost a Dolores sama se se vším smířila. Pochopila, že i ona sama je na konci. Proto svůj příběh odvyprávěla a nechala justici, ať se s tím vypořádá.

I já byla částečně ráda, že už jsme na konci, když jsem se přes to všechno propracovala. Kniha nebyla špatná, jen trochu zvláštní. King k vyprávění staré ostrovanky, jíž se vzdělání příliš nedostalo a jejíž pusa byla pověstná svou kadencí, přistupoval opravdu velmi realisticky, nebál se vůbec ničeho. Tudíž některé zvlášť delikátní pasáže Doloresina příběhu dohromady s jejími výrazy působily ne příliš... společensky. Za všechno mluví asi nejvíc "hovnový incident". 

Zároveň, i když třeba tohle je víceméně jen nechutné, celé to ukazuje i Kingovu schopnost nesklouzávat k psaní stylem, který by sice použil vypravěč, tedy květnatému a honosnému, ale absolutně nehodnému pojetí knihy, a zároveň schopnost pracovat se ženou jako hlavní postavou a perfektně se jí dostat nejen do hlavy, ale celou ji naprosto žensky vypracovat tak, jak asi každý muž nedokáže. A on to musel dokázat, protože celá kniha je jeden dlouhý monolog Dolores, jen sem tam přerušený přímou řečí, kterou ale pořád říká ona sama jako součást vyprávění.

A právě to je na celé knize asi nejvíc fascinující. V podstatě rozebírá tři nejdůležitější momenty natažené na většinu stran a proložené shrnutím dalšího období jako úvodu následující scény nebo vysvětlení motivů. Sem tam přeskočí časem stejně, jako se stává lidem, když vypráví, ale tím, jak do textu vůbec nezasahuje vypravěč a celý působí naprosto přirozeně a lidově, jsem si na neobvyklou formu, jež mě zpočátku rušila, brzy zvykla a docela si ji i užívala. Nebylo totiž nutné cokoli nějak opisovat nebo naznačovat, nebylo třeba zůstávat korektní, všechno vycházelo z obyčejné ženy a jejích zážitků, z děsů, selhání, vraždy, ponižování a vyrovnávání se s tím vším, což už nakonec muselo ven. A ona to mohla svobodně říct přesně tak, jak chtěla a jak to bylo. Proto se do čtení dá docela snadno ponořit a brzy i jen kroutit hlavou nad vším, co se může stát, když je "doba jiná".

Mé hodnocení: