Je to asi rok, dva, co se mi stala taková zvláštní věc. Či spíš se mi zdála, než stala, což je vzhledem k tomu, že cestování časem není žádná veřejná aktivita, docela logické. A na rozdíl ode dneška, který bych si klidně ještě jednou dala (zjistit v dešti, že mám děravou botu, tak jít kupovat jiné, protože bez podpatku už jiné nemám, v Deichmannu stále shazovat krabice, ztratit mezi dvěma krámy v jednom obchoďáku deštník, nedokázat přes balicí papír zasunout košík do štosu před frontou, ve které by zkysla i zakysaná smetana, chodit imrvére s otevřeným batohem, protože se rozjíždí zip, nechat se komplet ohodit ohleduplným řidičem v zastydlém dětství, který musí vymetat plnou rychlostí každou kaluž, v tramvaji zatarasit cestu jak dveřník, protože dva výrostci přede mnou teprve po nástupu hledali peněženky, aby zjistili, že nemají na kartě dost na koupi jízdenek, s tím jděte, kam ani déšť nedoteče), tohle už znovu nechci zažít, ani v dalším snu.
V tom snu jsem se totiž tak celkem normálně probudila. Byl taky víkend, tak jsem se vyhrabala z postele a sedla si k počítači. A protože mám pokoj posledních pár let víceméně stejný a notebook jsem v době zdání tohoto snu měla taky pořád tentýž, nepřišlo mi vůbec nic nijak divné, dokud jsem nezapnula prohlížeč a nenajela na blog.
Ke své šílené hrůze jsem zjistila, že se píše rok 2009, já mám tyhle stránky zaplácané mizernými články o hercích z CSI, hloupými povídkami v rozpuku, smetištěm zbytečností, co jsem asi o tři roky později zlikvidovala, a vůbec se mi ze stavu, v jakém blog byl, chtělo brečet. A zvracet. Rok 2009 na blogu teď vypadá totiž úplně jinak, než vypadal v roce 2009. Nejen, že jsem si pamatovala, že v budoucnosti existuje úplně jiný a lepší, ale hlavně jsem věděla, o jaké úspěšné a podařené články jsem přišla a také, co mě čeká. A totiž - všechno tohle ještě jednou.
Hlavou mi tak okamžitě prolétlo, jak se budu muset snažit ještě jednou napsat všechny ty úspěšné řádky, jak budu ještě jednou přesouvat a mazat spoustu článků a rubrik, jak budu ještě jednou dokončovat mizerné povídky a snažit se začít méně mizerné, jak se ještě jednou budu pokoušet dát to do stejného stavu, jako si pamatuju, a jak budu úplně zoufalá, protože mi to nepochybně nepůjde. A to nebylo všechno.
Světu bylo totiž náhle o několik let méně. A to znamenalo, že jsem ve třeťáku. Ale ne na vysoké. NA STŘEDNÍ! Takže ještě jednou budu víc než rok mučena vstáváním před šestou ráno, ještě jednou budu muset projít tolik nemožných předmětů, ještě jednou si odkroutit školní řád, povinnou docházku a uspořádání hodin, ještě jednou maturita, přijímačky. Ne, z nevinného snu fakt byla noční můra. A z noční můry pak slušná ranní deprese, protože ten pocit zmaru, zoufalství a totálního nasrání na časovou anomálii docela dlouho přetrvával. To jsem fakt měla znovu začínat sedmnáctý rok života?
To však není jediný sen, kde jsem si hezky musela ještě jednou projít spoustu věcí s neskutečně demotivujícím vědomím toho, že ve skutečnosti mám být úplně jinde a tohle má být dávno pryč. Celkem pravidelně se mi stává, že najednou sedím v mé středoškolské třídě na konci chodby vedle učitelských záchodů v patře budovy A, vedle mě sedí G., čili je němčina, protože vedle mě pravidelně sedával jen když nebyl schopný donést si pracovní sešit a učebnici z němčiny (takže skoro vždycky), za dvě minuty zvoní, a já nejenom, že tentokrát nemám pomůcky, ale nejsem ani připravená, nemám tušení o žádné gramatice, kterou jsme probírali, neznám už ani jedno slovíčko a vím, že nebudu schopná se německy omluvit, a tak se horečně snažím připravit alespoň tu zahajovací větičku "Entschuldigen Sie mich bitte, ich habe meine sešit und učebnice gezapomenung". Víte, jaký je to pocit? Když ve vašem mozku tepe další věta, a to: V Plzni to takhle nechodilo, v Plzni to bylo lepší, proč musím být zase tady!
A co teprve, když jsem najednou ne na střední, ale rovnou na základce? Procházet si to ještě jednou? To sice není ve výsledku tak krušné, protože tam se nikdy nestresuju z učiva. Sice si ani zdaleka nepamatuju všechno, chemie a fyzika se mi z hlavy vykouřily stejně rychle, jako všichni pravověrní komunisti po revoluci, ale mívám jiný problém, který mi brání hladce si to zopakovat. Jaksi mezi ty děti už nezapadám.
Jo, tuhle se mi zdálo, že já a ještě pár lidí z mé věkové kategorie sedíme v lavicích za žlutými dveřmi vedle sborovny v patře zadního křídla druhého stupně, a vůbec nám to není divné. Jen si připadáme nepatřičně, moc velce. A nebo, když se mi zdálo, že zkouším takový experiment, a vydávám se za základoškoláka a zkoumám jejich život. No, neprasklo to. Jen jsem opět měla depresi ze školního režimu, protože na vysoké nikdo netrestá žáky za to, že učitel zapomněl na hodinu, a nestalkuje psychopaticky nudný život třídnice.
Takže co bych řekla, kdyby se mě někdo zeptal, jestli si chci střihnout svůj život znovu? Ještě jednou? - Ještě jednou, a kup si lístek do Rakovníka. Tvý zuby už tam budou.
Článek na téma Ještě jednou
Žádné komentáře:
Okomentovat