8. 12. 2014

Chtěla bych říct: VLEZTE MI NA ZÁDA!

Je spousta věcí, které chci říct, ale nemůžu, a dost mě trápí. Nejde přitom o žádné závažné problémy, nejde o páprdu na obláčku, o to, co si kdo kam strká a ani kdo je modrozelenej, to jsou všechno věci, jaké říct můžu. Jde naopak o každodenní drobnosti a malichernosti, které ale právě svou všední přítomností můžou člověku pěkně zatápět pod kotlem. Ale přesto, že jsou všední, tak o nich můžu maximálně napsat tam, kde si to "veřejnost z okolí" nikdy nepřečte.

Chtěla bych říct - Nechci řešit narozeniny a svátky - ale nemůžu, protože by mě všichni, jež milujou dárky a důvod k ožrání se, udupali.

No vážně. Na co slavit narozeniny? Mám slavit, že mě přesně před x lety matka porodila? Mám slavit, že jako miliardy dalších žiju o rok déle? Mám za to vyžadovat gratulace a dárky? Mám slavit, že žiju? A nestačilo by prostě žít? A co svátky? Proč honorovat, že mi rodiče dali jméno, které někdo napsal do kalendáře? Proč si připadat, že je ten den zasvěcený mně? Byl zasvěcený nějakému svatému a najednou si lidé řekli, že to šlohnou a budou slavit i za sebe? A ti, kteří se nejmenují po svatém, se chtěli opičit? Ne, díky. Já to nepotřebuju a nevyžaduju. Radši slavit výročí něčeho důležitého, co má důsledky i dodnes a hodnotit vývoj situace.
Ale říct to nemůžu, však co zase kazíš dýchánky pod parou a pocit výjimečnosti aspoň jednou v roce těm, kteří ničím výjimeční nikdy nebudou? Přece si děvenko nebudeš tradice vybírat!

Chtěla bych říct - Mlč! - Ale nemůžu, protože někteří by se z ticha a vlastních myšlenek zbláznili. A někteří to ani nedokáží.

Stačí jen jet večer vlakem, v ospalé atmosféře kupé, kde jsou zhasnutá světla, jeden nevidí na druhého, všichni spí, já si třeba otevřu notebook a chci ten klid využít k učení a ejhle - nastoupí dvě užvaněné babky mezi 14 a 70 a jen ať si všichni pěkně hlasitě poslechnou detailní kraviny z jejich osobního života. Ale můžu se ohradit, že se pokouším nasoukat do hlavy učivo?
A nebo jedna osoba. Já jsem tichá. Skoro všichni u nás doma. Můžeme být každý dlouhou dobu u své činnosti a mlčet. Ale to jen čtyři z pěti. Ta pátá osoba mlčet nedokáže. Přijde domů a začne do větru hlásit, že teď se převleče, pak se nají, pak udělá tohle. A do toho větru hlásí prakticky každý svůj pohyb. A koho to zajímá? Touží snad někdo poslouchat, že teď si potřebuje sednou na gauč nebo na záchod? Navíc ve formě, v jaké bych já o sobě rozhodně nemluvila? Nebo snad nikdo z nás nevidí, že se sebrala a šla na balkon?
Ale říct to nemůžu, protože my jsme si drahá panenko taky koupili lístek a cizí obliba randálu je přece přednější, než má obliba ticha, a co já koho mám co omezovat, to dá rozum!

Chtěla bych říct - Jste prase? - Ale nemůžu, protože bych dostala zleva, zprava.

Jiný, než agresivní a tupé hovado, se totiž jako prase nechová. Ale koho to nenadzvedne, když jde po ulici a chlápek před ním cvrnkne vajgla padni kam padni? Nebo když elegantní dáma z kapsy elegantního kabátu vytáhne elegantní obsah, švihne s ním o zem a elegantně nevšímavě ho zadupne? Když půlka lidí ignoruje koš a žije v dojmu, že prázdný obal od žvýkačky jim do oblečení prožere díru dřív, než ho donesou domů? To jsou prostě prasata a někdo by jim to měl vmést.
Ale říct to nemůžu, protože já platim daně holčičko a mám rukáv plnej důvodů, proč zrovna já na tohle mám právo.

Chtěla bych říct - Neobtěžujte mě! - Ale nemůžu, protože jsem neprůbojná.

Je to hrozně těžké, ale kdo by po tom někdy nezatoužil? Když bujaré Rusky ve vedlejším pokoji pořádají ob den oslavu od deseti večer do šesti ráno a nereagují na prosby ani dopisy tou nejlepší anglickou gramatikou? Když si kuřák dá půlku plíce na černo a hned na to se dožaduje místa vedle mě, přičemž klidně vytáhne další a je můj problém, že se mi z něj chce zvracet? Když lidi s hlavou v zadku zatarasí v poloprázdné tramvaji všechny cesty a najednou jste vy za někoho, kdo hodlá ucpat schody? Když kdokoli nerespektuje, že jsem tady taky a mám stejné právo na to být v pohodě? Strašně moc jim chci sdělit, kudy do hajzlu.
Ale říct to nemůžu, protože nedokážu cizím nadávat do očí. A když se o to pokusím, je z toho nesouvislý blábol pronášený s úplně rudými tvářemi. A navíc si křiklouni většinou myslí, že si zaslouží větší respekt než někdo, kdo není vidět ani slyšet a je naopak neomezuje.

Prostě tak strašně ráda bych řekla - Nejste tady sami! - Ale nemůžu. Přesvědčení některých, že svět se skládá z jejich klonů a zlých Těch je nezlomné.

Ale podívejte se někdy na Hortona! I slon tam má víc rozumu!

Článek na téma Co bych řekl(a), ale nemůžu


Žádné komentáře:

Okomentovat