Robert Bloch - Psycho

Originální název: Psycho

Rok vydání: 1959

Český překlad: 1995

Včera jsem udělala poslední snadnou zkoušku tohoto semestru, a tak jsem si konečně chtěla pořídit nějakou novou knížku. Kolem Psycha, podle kterého byl natočený i film, jsem už kroužila nějakou dobu, protože film znám, ale je to na mě moc tenké, a až teď, před státnicemi, jsem si řekla, že tenké lepší, než když to odvede mou pozornost na několik dní, a tak jsem se do něj vrhla.

Možná většina z vás zná příběh Normana Batse. Ať už z filmů, ze seriálu, což je asi velmi volné zpracování motivu Psycha, ať už jen tak, protože jde o klasiku a legendu. A pro ty, kdo ho neznají - v knize začíná jedné bouřlivé noci, kdy Mary Crane přijíždí do Batesova motelu s ukradenými 40 tisíci a chce si odpočinou na svém útěku za milencem. Ubytuje se jako jediný host, nechá se zlákat trochu podivínským, obtloustlým a samotářským majitelem na společnou večeři a po výstupu, kdy po zmínce o své bláznivé matce neudržel nervy na uzdě, odchází do svého pokoje, z něhož už nikdy nevyjde. Ve skutečnosti však začíná ještě mnohem dřív, a to ve chvíli, kdy se na maličkého Normana jeho matka nenávidějící muže extrémně fixovala a zároveň ho zahrnula extrémně nevhodnou výchovou. On proto nikdy neopustil dům ani ji, naučil se přijímat její zvrácené přesvědčení, nenávidět své tělo a zcela propadl Oidipovskému komplexu. A nyní, když se objevila dívka, o níž si matka začala myslet, že jejího syna svádí, zakročila.

Norman po tomto jejím činu zůstal v šoku a nějakou dobu přemýšlel, že by asi měl nyní už psychicky nemocnou matku přemístit do ústavu, ale nakonec se od ní nedokázal odtrhnout, všechny stopy včetně Maryina těla a auta odklidil a předstíral, že je vše v pořádku. Mary však měla milence Sama a sestru Lilu, kteří její zmizení nechtěli ignorovat, a oněch 40 tisíc zase své majitele, kteří nehodlali o takový balík přijít. Brzy se proto do motelu dostal soukromý vyšetřovatel pojišťovny, vyvedl Normana z míry a ihned tak začal mít podezření. A když si chtěl promluvit i s matkou, již zahlédl v okně, nůž se zaleskl znovu a Norman zase musel uklízet nepořádek.

Lila a Sam zatím netrpělivě čekali na jakékoli zprávy. Protože se vyšetřovatel nevracel a šerif odmítl Normana Batese, k němuž veškeré stopy směřovaly, pořádně prověřit, rozjeli se do motelu sami a konečně odkryli celou víc než brutální pravdu příběhu starého několik desetiletí, v němž Mary vlastně vůbec nemusela být a v němž nešlo ani o ni, ani o matku, ale o něco úplně jiného.

Autor zvládl napsat nejen zajímavý detektivní příběh o zpronevěře, vraždě a odhalování pachatele a motivů. Sepsal ani ne dvousetstránkovou knihu v podstatě rozdělenou na dvě části, přičemž každá má svou vlastní hlavní postavu a částečně i vlastní zápletku, ale přesto splývají dohromady a jde o jeden příběh s naprosto nečekaným vyústěním. Psycho totiž začíná Mary Crane, ale je to Norman. Psycho je Norman. A Norman je psycho. Bravurně stvořené psycho. Že má nějakou poruchu, čtenář pochopí hned od začátku. Jeho přemýšlení je dost proměnné, rychle střídá názory, nedokáže prosadit svou a v určitých chvílích je velmi výbušný. A neskutečně plachý, samotářský a podivínský. Koho by ale napadlo, že jeho život je jen přetvářka? Na poprvé díky výborným Blochovým obratům nešlo postřehnout, že Norman a jeho osobnosti stojí úplně za vším a úplně samy, a asi málokdo čekal, co se objevilo na úplném konci.

Na druhou stranu - i pro ty, kdo zápletku znají, jde o dobrou volbu. Sice je nečeká překvapení, ale pořád mají co na všech stránkách odhalovat. Zjišťují, že se autorovi až do poslední chvíle dařilo udržet iluzi matky i přes osobu vypravěče, a jen drobné, sotva postřehnutelné náznaky (že se na matku Norman nikdy nedíval, při každém rozhovoru byl otočený nebo měl zavřené oči, nebo že až podezřele přesně věděla, na co myslí) naznačovaly, jak je cosi hluboce v nepořádku. Navíc si díky znalosti pravdy lze mnohem víc užít i detaily, které do sebe přesně zapadaly a jinak mohly vypadat i nadbytečně, jako zmínky o líčidlech a podobně.

Jsem tedy docela nadšená. Jde o klasický horor těžící z atmosféry a postav, úderný, nenatažený. Norman je ukázkový případ roztrojené osobnosti, což je můj oblíbený "žánr", není přehnaný ani neumělý, sledovat jeho myšlenkové pochody a činy mě baví, připadá mi to velmi reálné. Stejně tak se mi líbí, že na konci Bloch jeho stav jasně a polopaticky vysvětlil a zároveň i vyřešil, a to opět nečekaně. Také se mi líbí přístup Lily potom, co zjistila, proč Norman vraždil, tedy žádné hysterčení, spíš pochopení (přímo totiž nesnáším, když některá postava odmítá použít hlavu a přemýšlet nad duševními poruchami). Pokud bych měla zmínit alespoň nějaká negativa, tak scény s ní a Samem v době, kdy jen čekali na novinky, byly nejspíš nejslabší místo, avšak ne tak slabé, abych knihu nezvládla na jeden zátah.

Mé hodnocení: