Že to dělaj a co pro to maj k dispozici

Je obrovská spousta věcí, které je lepší nevědět. Nepochybně k nim patří přesný den, kdy nám u dveří zazvoní taxikář v černém kabátě s autem na dušičkový pohon. Alespoň já bych o to nestála, mnohem raději bych si prostě spokojeně žila a pak plesk, probudím se mrtvá. Žádný stres, do hrobu bez žaludečních vředů a dluhy ať splácí někdo jiný. Ale celkem chápu, že je nejspíš jen málo z nás, kdo mají v životě šanci takovou informaci zjistit, a bude tak snazší podívat se, co je lepší nevědět v běžném životě.

Rozhodně, když se zamyslím, napadá mě, že je lepší nevědět, že ty zvuky odvedle jsou zvuky sexu. A že v pokoji, z něhož se ozývají, jsou jen rodiče. Nebo co hůř, prarodiče. Jeden chápe, že se to děje, ale lepší nevědět, že právě teď. Rodičovský sex je tabu. Sex u sousedů? V pohodě, ještě z toho uděláme bobříka trpělivosti (nehledejte za tím dvojsmysly). Sex rodičů? Nechme ho v astrální teoretické rovině splynutí duší a dělejme, že nás čáp položil pod lopuchový list. Vážně si budu radši myslet, že ty knížky mi v knihovně u společné zdi s ložnicí popadaly proto, že tam někdo náruživě uklízel. Nebo naklepával řízky.

Také je určitě lepší nevědět, že v tom salátu, na němž si pochutnávám, se ještě před chvílí válel nějaký brouček, pavouček nebo plivaneček a teď mi i s vidličkou ladně putuje do úst. Pokud totiž ani jeden z antagonistů mého oběda nebyl nakažen žádnou zákeřnou nemocí, jako třeba řídkým lejnem na šest, je docela šance, že budu mít nezkažený den. Minimálně dokud nepřijdu domů a neuslyším zvuky. Ale kdybych o tom věděla, patrně hodím šavli, nejdřív do talíře a pak na kuchaře, a zbytek dne strávím zběsilým desinfikováním dutiny ústní. Savem.

Další z kategorie lepší nevědět je určitě i to, že na sedadle, na němž jsem uvelebila své ctěné pozadí, už někdo seděl. A to někdo s přírodovědným označením bezdomovec městský, popřípadě ožrala obecní. Pokud totiž vystoupil už několik stanic zpátky, takže charakteristický odér po něm stihl vyvanout (a nikdo si tam neotevřel křupky, protože neuvěříte, jak strašně smrdí směs paprikových křupek a moči), a to bez nehody, malé i velké, prostě spokojeně dojedu, kam mám namířeno (nejsou-li to České dráhy). Ale kdybych o něm věděla, kdybych ho tam dokonce i zahlédla, měla bych nejspíš neodbytný pocit, že si s ním plácám. Zadkem. A pořád prát mě nebaví.

Lepší nevědět je určitě také, že si kluci ze třídy poměřují délku a probírají, kdo jede po jaké spolužačce. Zvlášť na lyžáku, když jsme všichni celý týden zavření v jedné chatě. Jirko, fakt nechápu, proč jsi mi to říkal. Bylo mi dvanáct! A to, že jsem byla jediná, kdo s tebou ten den vyrazil na běžky, neznamená, že musím vědět, kdo má v kalhotech nejdelšího červa! Zvlášť, když jsi to nebyl ty.

S tím pak trochu souvisí i další věc, kterou lepší nevědět. A to, jak vypadám sama zevnitř. Chápu, že to nebude žádná sláva, ale stačí mi pohled zvenku. Přátelsky na sebe mávat se svými ledvinami a vystavovat si snímky nejvymetenějšího plicního sklípku nějak nepotřebuju. Vlastně se rozpačitě zdravím i s rentgenem zubů, a to ani není barevný. Třeba očím se říká krásná okna do duše a zamilovaní o nich skládají ódy. Ale když mi očař ukázal zvětšené snímky mých bulev, taková bomba to zase nebyla. Ach duhovko, ty svěží zeleni s konzistencí uhnilé mořské houby, jak jen se krásně třpytíš nad žížalím chuchvalcem cévek vznášejících se v našedlém blivajzu.

A co je rozhodně lepší neznat, jsou tělesné pochody ostatních. Nejsem zase tak upejpavá, žiju na vesnici, mám důvěrné známosti se slepicemi a králičím trusem, a udělám vám holýma rukama jelito. A klidně i jelito. Ale to, že tě díky příbuzenskému vztahu vídám v modelech a stavech, v nichž by nikdo nikdy nevylezl na veřejnost, obávám se, že v nich vylezeš ty, a beru to jako normální, ještě neznamená, že potřebuju znát i konzistenci tvé stolice nebo složení zvratků. To totiž leží za určitou hranicí, ještě bližší, než soukromí, co nikomu neříkáme, a všechno, co leží za ní, je lepší nevědět. Všechno.

A to je jen malá ukázka. Lepší nevědět je mnoho dalších věcí. Třeba, že mi pod postelí odpočívá obrovský pavouk, ať se nemusím stěhovat, že ta bankovka nezapadla někam v pokoji a já na ni po chvíli hledání pokojně zapomenu, ale že skončila v pračce, nebo že ta hlína, v níž se drahé dítko vyválelo, není tak docela hlínou. Já vyjmenovala jen to, co sama někdy zažívám, nebo jsem zažívala. Ale co vy? Bez vědomosti o čem se s radostí obejdete?

Článek na téma Co je lepší nevědět?