Někdy bych chtěla mít život takový, jako je v mých různých snech. Pamatuju si, že probudit se po snu, v němž chodím do Bradavic, bylo jako zjistit, že Vánoce se zrušily. Ale jindy? Vůbec ne. Jako třeba dnes, kdy jsem byla takový snový patolog. A ne proto, že bych excelovala na pitevně, nebo měla dokonce pod patama obláčky.
To se totiž takhle v okolí našeho obydlí válely mrtvoly. Ne, že by se tam válely jen tak, šlo o místo, kam rádi chodí sebevrahové a kde se zároveň popravuje, jenže už ho nikdo neuklízel. Až teprve teď někoho napadlo, že by se měl udělat pořádek, všechno zaevidovat, označit, identifikovat a třeba konečně pohřbít, takže se rozdaly úkoly a určení lidé se do toho pustili. Vytahovali a vyhazovali ohořelé kůly, sbírali kusy zetlelého šatstva a boty, vysekávali a vypalovali trávu zničenou tělesným tukem z rozkládajících se živočichů a překopávali místa, kde už šlo téměř o přírodní hroby.
Pořád ale zůstávala potřeba postarat se o samotná těla. Ta se musela všechna shromáždit, popsat, identifikovat a odeslat rodinám, popřípadě, pokud se to nepodaří, pohřbít na obecní náklady. A právě to z nějakého záhadného důvodu připadlo jako úkol mně.
Jenže já neměla vystudovanou medicínu, abych byla patolog, já prakticky nevěděla, co mám dělat, děsila jsem se práce s mrtvolami v různém stavu a navíc to figurovalo jako trest, takže mi to ani nikdo neměl zpříjemňovávat. Jen jsem dokázala přemluvit někoho dalšího, aby je přenesl zvenku dovnitř místo mě, a modlila se, aby to bylo tak deset docela slušně zachovaných těl. Věděla jsem, že občas v tom prostoru i někoho upálí, a nebyla jsem naivní, abych čekala, že po obyčejném připoutání ke kůlu a škrtnutí sirkou zbude jen hromádka popela místo hnusně ohořelé, zhroucené humanoidní pečeně, která je pro mě tou neošklivější mrtvolou, ale stejně jsem chtěla doufat. A vlastně jsem doufala, že onen dobrovolník to nakonec udělá sám celé, tak jsem se zavřela v pokoji a snažila se nezvracet už předem.
Samozřejmě to však nevyšlo. Zaslechla jsem dveře a šustění černých pytlů, a pak dobrovolník vpadl do pokoje, že se tomu nevyhnu a musím to udělat. Tak jsem alespoň popadla desky, papíry a tužku, že on bude ohledávat a já zapisovat (z nějakého důvodu totiž nikomu nezáleželo na příčině smrti a neměla probíhat žádná skutečná pitva, jen popsat, v jakém stavu tělo je a jeho základní znaky). Ani to ale nebyla zrovna procházka růžovým sadem.
Vyšla jsem totiž z pokoje a vyděšeně se zeptala, kolik těch těl teda bude. Deset... deset... že jich bude deset? Omyl, přistála mi v uších odpověď, že sedmdesát. Ale že prý je to dobrý, že je tam jen jedno napůl rozložené a jedna kostra, zbytek ujde. Ehm.
Tak jsem se tedy nadechla, napsala Jeannie sms, že nemůžu odpovídat, protože mě čeká práce na sedmdesáti mrtvolách, ke gumovým rukavicím nahodila i plášť a s obavami nahlédla do otevřených dveří další místnosti, kde ležely připravené stoly, uzavřené vaky a první rozbalená várka.
A nebylo to opravdu tak zlé. První tělo se ještě moc nerozkládalo, prakticky se mu jen odlupovala svrchní vrstva kůže na prstech a na nohou. Jediné divné bylo asi to, že leželo prohnuté a ztuhlé v divné pozici, a já zapisovala údaje, co mi byly diktovány. Tedy žena, velké modré oči, plné rty, oválný obličej, hubené tělo, malá prsa, odlupující se kůže jako jediná vnější známka rozkladu a absence vlasů s nejasným důvodem - buď chodila holohlavá nebo je oholil někdo v souvislosti se smrtí. Žádné známky násilí a žádná identifikace. Příjemné to ale nebylo. Doteď si pamatuju pohled do obrovských, modrých a mrtvých očí a jsem moc ráda, že místo ohlášení dalšího těla jsem uslyšela "Jedem, ty pakoni!" a prásknutí dveří, když bratři odcházeli z domu a probudili mě tím.
Nevím, proč se mi to zdálo. Včera jsem se nedívala vůbec na nic, nečetla jsem nic děsivého ani nechutného, možná to bylo grilovaným masem, možná horkem, možná něčím úplně jiným, ale po probuzení mi bylo jednoduše zle. A přitom jsem už viděla tělo. I rozpitvané tělo. A nebylo mi špatně. Vím, co v nás je, a když se nad tím zamyslím, nejde o nic, co by mě mělo znechucovat, protože žádný pach jsem necítila a pach je to hlavní, co člověka natahuje. A ani nakonec nedošlo na nafouknuté a rozložené orgány nebo ohořelé křupky, viděla jsem opravdu jen nahou ženu v divné póze (což je ještě divnější, že mi nešel z hlavy ten pohled do očí, když reálná mrtvola, u níž jsem byla, měla oči plné krve) a o ostatních tělech jen věděla, přesto mi bylo zle. Možná z toho obrovského množství, možná z představ, jak odřezávají lano oběšenci, než nám ho přitáhnou na stůl, možná jsem jenom nebyla připravená. Ale cítila jsem to v krku i po probuzení.
Takže život ve snu? V tomhle rozhodně ne.
Článek na téma Život ve snu
Žádné komentáře:
Okomentovat