16. 10. 2015

Dan Brown - Andělé a démoni

Originální název: Angels & Demons
Rok vydání: 2000
Rok vydání v ČR: 2006

Říkali jste si, jak je to možné, že? Jak je možné, že knihy Dana Browna tu ještě sepsané a onázorované nemám. Jak je možné, že jsem je ještě nečetla, když jsou přesně podle mého gusta. Ale já vás v úvahách trochu poupravím - já je četla už před nějakou dobou, ovšem založila, část pozapomněla a nějak se mi nechtělo až doteď číst to znovu, abych mohla recenzovat s klidným svědomím, že nepíšu o něčem, z čeho si pamatuju akorát tvář Toma Hankse z filmové adaptace. Navíc by to byla i škoda, protože tahle konkrétní knížka je o moc lepší než film, o moc propracovanější a celé vysvětlení je... jednoduše moc. I když trochu přetažené. Moc.

Poprvé se zde objevuje postava symbologa Roberta Langdona (Tom Hanks ve filmech), který se pro Brownovu tvorbu stává stálou postavou a vystupuje zatím ve třech dalších knihách, z nichž nejpopulárnější je Šifra mistra Leonarda. Tady se ale do šíleného světa konspiračních teorií, honiček po tajných cestičkách, ať už s přeludy nebo policií, a symbolech značících stezky dostává i přes svou dlouholetou kariéru v oboru historie a symbologie jako nováček. Je totiž harvardským profesorem, jenž částečně překlenuje svět minulosti a moderního života jeho studentů. Jednou mu uprostřed noci zazvonil telefon a nesmlouvavý hlas na druhé straně ho prakticky dotlačil k tomu, aby se vydal pomoci rozplést podivnou vraždu vědce, jemuž někdo vypálil do hrudi symbol - ambigram slova Iluminati, názvu tajné společnosti, která údajně vznikla v dávné minulosti jako vědecká opozice církve a ještě údajněji nezanikla, ale ze stínů budovala vliv ve všech důležitých institucích světa.

Langdon odmítal uvěřit, že by mohli Ilumináti ještě existovat, ale žádost o pomoc vyslyšel a odletěl do švýcarského CERNu. Tam se seznámil s mrtvolou špičkového vědce a kněze Leonarda Vetry, ředitelem Maxmilianem Khöllerem, Leonardovou adoptovanou dcerou, vědkyní Vittorií, a s jejich přísně utajovaným projektem - antihmotou. A to takovým vyprodukovaným množstvím, že bylo pouhým okem viditelné. A nejen s tím - především se skutečností, že Vettru zabili právě kvůli krádeži kontejneru s antihmotou. Kontejneru, jehož baterii udržující obsah zabezpečený, o půlnoci dojde šťáva, a vzhledem k obrovské síle tak zničí přibližně kilometrový okruh kolem sebe.

Tím ale záhady nekončily. Brzy se totiž ozval Vatikán, kde se právě odehrávala volba nového papeže a kde kdosi ukradl jednu z bezpečnostních kamer a nasměroval ji přímo na kontejner s antihmotou, který se tak musí nacházet někde na území Vatikánu. Vittoria a Robert se proto rozletěli do Říma a postupně začali rozplétat neuvěřitelné klubko událostí. Nejen, že zmizela antihmota, ale i čtyři preferiti - nejžhavější kandidáti na papeže, a brzy se ozval i jakýsi asasín, prohlašující, že je pověřeným Ilumináty každou hodinu zavraždit jednoho kardinála na stezce osvícení a pak o půlnoci nechat vybuchnout antihmotu, která s sebou vezme Vatikán. Nikdo, ani vědci ani švýcarská garda, přitom neměli jedinou stopu, dokud se Robert v archivech nepropracoval k tajemné básni Iluminátů, která ho poslala na honičku Římem. Ale i když by byl schopný rozluštit všechny nápovědy a symboly, projít stezkou osvícení a dorazit až do bájného chrámu osvícení, mohl by to stihnout včas?

Úmyslně neprozrazuji o moc víc, protože většina knihy je právě o honičce po starých památkách a nakonec i pěkně surových bojích a já bych všechny připravila o překvapení z dobré zápletky, kterou se daří ještě lépe a hlavně systematicky, postupně a ve stálém tempu rozplétat. A nejde jen o to, co postavy přímo prozradí, jako že prozrazují hodně. Robert jakožto historik a symbolik každou chvíli alespoň v hlavě pro čtenáře rozebírá kdejakou souvislost. Dobře se dá spousta věcí pochytit i z pouhých narážek, jež se původně zdají bezdůvodné. Některé jsou později výslovně vysvětlené, ale některé ne a napadá mě třeba zdánlivě zbytečný několikařádkový odklon k tomu, jak pilota v čekající helikoptéře bolí hlava, ale aspirin si vzít nemůže, protože skříňka nad ním je kupodivu zamčená. Ale jak se ukáže ke konci, mělo to svůj účel. A to mě na knize zaujalo hodně.

A samozřejmě, když dokázal Brown takto propracovat detaily, dokázal dobře vymyslet i větší a důležitější věci a spojit reálné staré legendy, reálné fungování církve, reálnou problematiku a reálné konspirace s vlastní fantazií, takže vzniklo vysoce realistické dílo. Takové, jež na rozdíl od další knihy vlastně do církve moc nekope a nic nerozvrací, protože jak se ukáže, všechno má poměrně jasné a netajemné vysvětlení. Spoiler a ve zkratce, že camerlengo se ze zbláznil. Hodně se mi také líbí, že se opravdu soustředí na děj. Zabývá se nejvíc úvahami postav o postupu a tím, jak se dobírají pravdy, jejich cestou, jejich hledáním, jejich rozhovory, sem tam jejich pocity, ale vždycky tak, aby souvisely s dalším krokem. Skvěle rozepisuje akční scény, a i když má k dispozici nepřeberné množství uměleckých skvostů, a to oceňuji nejvíc, nebabrá se po celých stránkách s popisem katedrál, hrobek a soch a vůbec se nezabývá detailním rozborem toho, jak se k nim dostat, jak by byli schopní jiní, i mnou oblíbení, autoři, ale jen shrne jejich podobu a vrací se k tomu důležitějšímu. Ke všemu ostatnímu je na deskách mapa.

Určitě lze minimálně této knize (protože naopak ze Šifry jsem byla zklamaná, když byl film mnohem epičtější) přiznat cit pro drama. Umí vyvolat požadované emoce, umí napínat, umí pracovat s humorem tak, aby se čtenář zasmál, a hlavně při některých proslovech ke konci umí i dojmout. Nebo je to jen ve mně, ale při úplně posledním střetu vědy a víry v posledních kapitolách jednak Brown dobře popsal velký závěr celé honby a nebezpečí, jednak si vyhrál i s proslovy a hlavně vykreslil charaktery a úmysly tak, že čtenář dokáže pochopit i pohnutky toho "hlavního záporáka". Nebo, ať už to měl v úmyslu nebo ne, s jakýmkoli pohledem na církev uznat, že může existovat spousta duchovních, kterým opravdu nejde o nic víc, než o trochu světla. Navíc mě hned začátek silně inspiroval k vlastní verzi stvoření světa do jedné marvelovské povídky a vůbec k úvahám nad církví, náboženstvím, vědou a představou, co by vlastně měl být Bůh. Což mi přijde na populární literaturu jako slušný úspěch.

Výhradu mám ale ke konci. Jsou tam epické momenty popsané tak, jak se mi to líbí. Je tam všechno, co má. Jenže asi i něco navíc. Je tam toho moc. Když se konečně začne vysvětlovat úplně všechno a čtenář pochopí, kdo je hlavní záporák a proč, začne to trochu nepříjemně klouzat k patosu té postavy a i celé knihy a něco mi tam nesedí. Nevím, co přesně, ale vím, že jsem se trochu ošívala a něco bych asi vynechala. Alespoň jednu ze všech stěžejních okolností. Sice to celé dohromady dává perfektní logiku a asi nic nemá žádné zvláštní mezery, ale stejně je to místy až na ušklíbnutí a trochu otřepané.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat