Skutečnost snů

Jednou jsem debatovala o Marvelu, světě a vesmíru a vzpomněla si na svůj sen. A prohlásila jsem, že pokud bych mohla sny považovat za prožitky, navštívila jsem Asgard a moc se mi tam líbilo. Pak jsem na to zase zapomněla, ale nedávno mi to na mysli opět vytanulo a já bych to ráda rozvedla dál. Nebude to podložené fakty a nepůjde o psychologický ani filozofický rozbor, takže pokud budete uvažovat o komentáři, že vymejšlím kraviny, nepopírám to. Je to jen takový nápad, jenž podle mě má zajímavou myšlenku, která umožňuje jiný pohled na něčí život. Jen stranou astrální cestování nebo meditace, mluvím o normálních snech, a stejně tak stranou to, že už to nepochybně někoho napadlo, jelikož skoro všechno už někoho napadlo. Prostě chci sakra dokázat, že jsem na tom Asgardu byla!

Jak se definuje, že jsem někde byla? V případě, že to místo už neexistuje vůbec nebo ve stejné podobě, takže tam nemůžu přijít znova a říct "Tady jsem stála"? A jak to, že jsem něco prožila, když to nemám zaznamenané? Třeba tak, že je to v mých vzpomínkách. Že si pamatuju, jak jsem to viděla, jak jsem to cítila, jak jsem se toho dotýkala. Jak jsem tam mluvila s lidmi, jak mi to připadalo, jak jsem se bála nebo naopak smála. Prostě že mi to můj mozek může zase vytáhnout a připomenout.

Vezměme si třeba mou návštěvu hradu Pecka. Je to už pár let a neexistuje hmotný důkaz o mé přítomnosti. To, že jsem si to nevymyslela, doloží akorát rodina, která by nejspíš vydolovala návštěvu z paměti. Ale kdybych tam byla sama, jsou mé vzpomínky jediné. A vůbec, i takové situace se dějí. Co třeba fakt, že jsem se včera napila vody? Byla jsem doma sama, sklenice je už dávno umytá a uklizená a nemá to kdo dosvědčit. Pokud bych na to zapomněla, jako že na to, že jsem 11. února 2016 ve 14:28 pila vodu, zapomenu určitě, bylo by to stejné, jako by se to vůbec nestalo. Odehrálo se to v realitě, ano, ale nenechalo to svůj konkrétní otisk. Existuje to pouze v mém mozku. A je-li to reálně odehraná událost pouze na základě mé vzpomínky, je to reálnější než sen, který také "žije" jen díky zapamatování?

Asi to zní buď nepochopitelně nebo naprosto šíleně, ale moment. Zůstaneme u mé návštěvy Asgardu. Je asi jasné, že fyzicky jsem tam nikdy nebyla (nebo byla a nechci, ať mi závidíte), a pro většinu lidí takové místo ani neexistuje. Jen se mi to zdálo. Ale já si vzpomínám, jak jsem stála na terase paláce a u zábradlí zlatého schodiště. Pamatuju si na výhled do okolí. Na vzduch, který jsem dýchala. Na ohromený pocit, jaký jsem měla, když jsem to viděla. Pamatuju si na Odina a jeho řeč. A na vyjetí armády do bitvy v nějakém dalším světě. Je to vzpomínka. Na to, co prožila má mysl a co jí vyrobil mozek. A já si nemyslím, že určující by v takovém případě mělo být, že to neprožilo i tělo.

Jistě, nemůžu to zopakovat, nemůžu jít zpátky po stopách, nemůžu si přinést fotky (dokud neexistuje něco na natáčení snů) a nemůže to úplně stejně udělat ani nikdo jiný. Ale jsou i jiná místa ve skutečném světě, kde je to taky tak. Jsou zbouraná nebo úplně přestavěná, stalo se to v době, kdy obrazové záznamy nebyly moc rozšířené, a tak neexistují, a pokud už třeba zemřeli všichni, kdo tam žili nebo byli, pro nás neexistují o nic víc než asgardský palác.

No a kdybych byla poslední, kdo může říct "byla jsem tam", a zároveň může dodat "ale ty se tam nikdy nepodíváš, protože to není", proč bych totéž nemohla říct o Asgardu? Nebo Bradavicích, když se mi zdálo, jak jsem procházela chodbou a prolézala tajným tunelem? A nebo takovém hodně moderním mrakodrapu, kde se rozbil výtah a já tam otrávila Dereka Halea? Proč bych nemohla říct "ano, vedl mi tunel z otvoru ve zdi za skříní až do domu u hřbitova, ale ty to neuvidíš, protože to existovalo jen jednu noc a jen pro mě"? A nebrat to jako příběh, co mi v noci podsunul mozek, ale jako skutečnou událost?

Existují různé filozofie točící se kolem toho, že samotné bytí je v podstatě to, co vnímá a ukládá mozek, mysl nebo duše člověka, vyberte si. I když něco prožije fyzicky, i když se toho dotkne nebo to ucítí či ochutná, teprve mysl z toho udělá reálný zážitek, když si to uvědomí a zpracuje. A pokud to udělá z "prožitého" snu, myslím, že ani nejsou potřeba ty uvozovky. Protože pak se sen dá považovat za úplně stejný zážitek jako cokoli jiného, jen s tím omezením, že ho většinou už nelze zopakovat a prožít i fyzicky.

Na druhou stranu, uznávám, že tahle myšlenka má trhliny. Dá se to už snad pochopit a pokud se vám zdá, že bloudíte po lese, proč to nebrat, jako že tam vaše vědomí bloudilo doopravdy. Jenže co když se vám zdá, že po tom lese bloudíte třeba s jedním ze tří marvelovských Chrisů? Nebo Scarlett? A oni tak trochu nemají oblečení a není to vlastně ani les? To se fakt nedá mluvit o opravdových nočních událostech a rozhlašovat, že jste spali, byť s tím jediným neženatým, je blbej nápad.

Jenže ono se to s tím, co od začátku říkám, nevylučuje. Netlouklo by se to s faktem, že v realitě nevznikl žádný stav nebo to nenechalo žádnou změnu, když se vám třeba zdálo, že s někým jste nebo máte děti. V takovém případě by šlo o navození pocitu, o možnost zažít si z vaší strany sex s osobností, mít děti nebo se stěhovat nebo vrátit do školy a vytvořit si o té události skutečné emoce. Takové malé "jaké by to bylo, kdyby". Tak trochu virtuální realita.

Pořád jsme u toho, že nejde o kompletní fyzický zážitek, ale o ten, jaký zasáhl mozek. Akorát, že tady vám přidal i vaši verzi někoho dalšího a zní poněkud divně, když to zažil jenom jeden z vás. Ovšem řekla bych, že prožila-li jsem to stejně jako realitu, působilo-li to na mě stejně jako realita a pamatuju-li si to stejně jako realitu, pro mě to v jistém smyslu jako realita fungovat může. Však platí, že pokud někdo kvůli poruše nebo i běžné momentální změně vědomí (a spánek je určitá změna vědomí) viděl a vnímal něco, co ostatní ne, neznamená to, že to ve skutečnosti nevnímal. Jeho vědomí bylo změněné. Jeho vnímání reality bylo jiné. Ale pro něj to bylo doopravdy. On to viděl, on se toho mohl dotknout a mohl to cítit, i když si třeba uvědomil, že to tam není. Pro něj to realita v ten okamžik a pro ten okamžik byla. Jen nebyla i těch ostatních.

..."Franku, nefilozofuj." (Horatio Caine, s04e08 CSI: Miami)