Stephen King - Mlha

Originální název: Skeleton Crew

Rok vydání: 1985

Český překlad: 2007

Protože jde o soubor povídek, ne všechny prvně vyšly roku 1985, nebyly přeloženy až v 2007 a stejně tak název neplatí pro všechny. A také tu nebudu všechny rozebírat, protože s mým zvykem šťourat se v každém kusu docela dlouho by to vyšlo na sérii článků. Rozhodně musím přiblížit nejdelší a první povídku, která je naprosto skvělá, a pak vyberu několik dalších, jež mě zaujaly. A možná ty ostatní shrnu alespoň obecně, protože přece jen povídková a románová tvorba je rozdílná jak pro psaní tak pro čtení.

Kingovy romány jsou populární, stávají se z nich filmy s větším i menším úspěchem a psací továrna King stále chrlí další (díky tomu, že v závěru knihy k většině povídek přidal i doprovodné slovo o tom, jak vznikly, konečně trochu víc onu továrnu chápu). Ale co povídky? Několikrát už jsem si stáhla sbírku v domnění, že jde o román, a nikdy jsem ji nerecenzovala, protože jde vždy o pestrou směsku a rozhodně ne každý kousek v ní se mi líbí. Ale tuhle jsem si koupila, stála za mým novým členstvím v Klubu knihy Dobrovský, a především obsahuje dlouhou povídku Mlha, taktéž zfilmovanou, a ta mě zaujala natolik, že ji zrecenzovat prostě musím.

Film jste možná viděli, ale protože má úplně odlišný konec, jenž na city nejen hraje, ale přímo je rve z těla, směle se můžete pustit do čtení. Hrubá osnova je stejná - po ohromné bouři malíř David se svým synem a protivným sousedem vyrazí nakoupit do supermarketu a zatímco plní košíky a čekají v nekonečných frontách u pokladen, protože vypadla elektrika a pokladní musí nákupy počítat ručně, stále blíž se k nim přikrádá podivná mlha. Nikdo jí dlouho nevěnuje pozornost, jen někteří ze starousedlíků opět začínají mluvit o záhadném vojenském projektu Arrowhead na nedaleké základně.

To se změní ve chvíli, kdy do supermarketu vtrhne zakrvácený muž, křičí, že v oné mlze něco je, a neopatrný zaměstnanec vyjde ven, kde ho roztrhají hrůzná chapadla. A když se skupina pochybujících lidí vydá na parkoviště a nedojde ani sto metrů, pochopí všichni uvnitř, že jsou v pasti. Zatím jim nedochází zásoby, protože v rámci možností jsou na nejlepším místě, jenže můžou to i tak zvládnout? Se strachem o své milované doma, se strachem o život, s nejistotou, kdy se ta podivná stvoření probourají dovnitř, proč to ještě neudělala, kdy mlha konečně zmizí či zda snad nezmizí nikdy, a především s náboženskou fanatičkou, bandou opilců a hranicí šílenství proklatě blízko?

Stejně jako ve filmu mě interakce odlišných charakterů v tak neuvěřitelném stresu jako útok bytostí z jiné dimenze hodně napínala a bavila. Zajímalo mě, jak se spolu vypořádají, kolik lidí podlehne děsivému kázání fanatičky a kam až je dovede, jak se se situací vyrovnají, a samozřejmě jestli z toho David a jeho syn vyváznou živí, což vůbec nebylo jisté. Také se mi líbilo, že King nevysvětlil, co se stalo a odkud mlha přišla. Dal nám vodítka k projektu Arrowhead a patrně to s ním souvisí, ale znamená to, že vojáci omylem otevřeli bránu do jiné dimenze? Že přivolali mimozemšťany? Nebo že se jim vymknul nějaký pokus a oni vypustili mlhu, která zmutovala tvory z místních moří a lesů? Nejvíc v tom spatřuji to poslední, ale kdo ví? Možná ani King, a v tom je příjemné kouzlo této povídky, jež by mohla být i samostatnou knihou.

Další kousek, který mě docela zaujal, byl Jaunt. Tato mnohem kratší povídka spadá do říše sci-fi a odehrává se během několika chvil, kdy jedna rodina čeká, až je uspí pracovníci jauntovací stanice, v podstatě teleportu směrem na Mars, protože podstoupit cestu teleportem je možné pouze v bezvědomí. A aby otec uklidnil své poprvé cestující potomky, vypráví jim i nám, jak byl jaunt vynalezen a jakými problémy si jeho strůjce prošel. Především, že když nechal projít bránou živého tvora, objevil se u druhé brány naprosto duševně zničený a po chvíli zemřel. Dlouho nemohl přijít na to proč, ovšem my to nakonec zjistíme. Kvůli jedné strašlivé nehodě, která se má odehrát právě teď.

Ač totiž sci-fi není moje oblíbené a nezaujal mě tolik ani námět, jakmile se ukázal problém s přepravou živých tvorů při vědomí, zase se ve mně probudila velká zvědavost a snažila jsem se vymýšlet, proč tomu tak mohlo být. A vysvětlení mě ohromilo a učarovalo mi, protože tyhle metafyzické záležitosti jsou hlavně poslední dobou mým velkým zájmem.

Třetí z mnou vybraných povídek je Prám. I tady se děj odehrával v několika málo hodinách, ale zato byl neuvěřitelně napínavý a krutý. Skupina vysokoškoláků se rozhodne zajet si k jezeru, a přestože už není moc teplo a voda je studená, doplavou k prámu uprostřed. A tam by to mohlo skončit spolu s jejich typickými adolescentními problémy kdo lépe zaujme jakou dívku, komu kdo dá přednost a jak kdo zvládne žárlivost. Jenže se na jezeře objeví zdánlivě ropná skvrna a situace se rychle změní. Když jedna z dívek začne mít všeho dost, skočí do vody a skvrna ji doslova sežere jako kyselina. Ba co víc, zvětší se a jako by i moudřela. Začne útočit na prám, vyplňovat každou mezeru a čím dál víc ostatním zkracovat šance. A když už zbudou jen poslední dva... poslední jeden... kdo zvítězí?

Tohle byl zase čistý boj o život s neznámou a brutální silou, hrozba nesmírně bolestivé smrti a vyobrazení zoufalství, když je naprosto jasné, že žádná pomoc zvenčí nepřijde. Byl to horor plný čirého napětí. Sice mě nejdřív otravovaly typické pubertální scény, vadilo mi, že muselo uprostřed horoucího nebezpečí zase dojít k sexu působícímu dost lacině a neskutečně mě iritovala hysterie jedné z hlavních ženských postav, ale na druhou stranu, vzhledem k jejich věku a tomu, co o nich v příběhu víme, to k nim patří.

A poslední povídka, která podle mě vyniká, se jmenuje Balada o pružné kulce. Pojednává o šílenství a odehrává se ve vyprávění jednoho šéfredaktora o dávné spolupráci s jedním spisovatelem. Ten mu kdysi do časopisu poslal povídku o šílenství, jemu přišla skvělá, spojil se se spisovatelem a vedli sporadickou korespondenci. Jenže pak se mu spisovatel svěřil, že mu k úspěchu pomáhá fornit, skřítek v jeho psacím stroji, který mu stroj a papír popráší fornusem, práškem štěstí, a on pak píše dobré věci. Šéfredaktor mu to nevěřil, ale v opilosti mu poslal kresbičku fornitů. Spisovatel se toho bohužel chytil, pochopil to tak, že i šéfredaktor jednoho má, a šílenství se začalo plížit dál. V několika dalších opileckých dopisech totiž došel šéfredaktor k závěru, že i on vlastní fornita, a jak mu alkohol zatemňoval rozum, začínal věřit konspiračním teoriím. I jeho život se začal hroutit a on se neustále potácel mezi záblesky reality, kdy věděl, že to je všechno nesmysl, a alkoholovým oparem, kdy pobíhal po domě a vytrhával kabely ze zásuvek. Přitom si byl vědom, že kulka mu už v mozku poletuje a že stačí jen málo, aby ho postrčila přes okraj. A co když ho postrčí? Co když se i z jeho stroje náhle vysune malá skřítčí ručka?

Ústředním tématem je tady šílenství, další z mých oblíbených, a navíc nepopisované prostřednictvím vypravěče nebo první osoby, ale prostřednictvím muže, který to zažil, avšak už se od minulosti distancoval. Tedy bez emocí, nepřibarvované, jen konstatování toho, co se dělo, a mě zaujalo. Možnost sledovat s odstupem, jak se propadá do víru něčeho, čemu sám vůbec nevěřil, jak ho to požírá, a odhadovat, co bylo onou pružnou kulkou, která mu otevřela cestu k šílenství, nebylo tak úplně napínavé na rozdíl od ostatních povídek, ale dost zajímavé, alespoň pro mě, kterou tyhle psychologické záležitosti baví.

Ostatní povídky měly obdobný typicky hororový nebo sci-fi hororový námět a byly lepší i horší. Patří mezi ně Zde jsou tygři, Opice, I povstal Kain, Zkratka paní Toddové, Kšeft na svatbě, Textový procesor bohů, Muž, který nepodával pravici, Plážový svět, Obraz smrtky, Nona, Nezmar, Náklaďák strejdy Otta, Ranní rozvážky, Bourák: Příběh z prádelny, Babička (nejspíš pátá nejzajímavější, popisující několik hodin, kdy doma zůstává pouze malý chlapec společně s nemohoucí strašidelnou babičkou ve chvíli, kdy zemře a ukáže se jakousi ďábelskou čarodějnicí, takže to bude mít nečekanou dohru) a Úžina. Některé byly slabší, především asi ty, u kterých mi připadalo, že vyzněly do ztracena, jako Ranní rozvážky, Příběh z prádelny nebo Kšeft na svatbě. Některé zase měly nečekané dobrý konec po ději, kdy by každý čekal katastrofu, a některé se celkově táhly v poklidnějším a trochu milém tempu, jako třeba Úžina. A u Zde jsou tygři mi připadalo, že je tak absurdně dokonalá, že jsem se musela smát, tudíž se vzájemně vyvažovaly a po jedné, kdy jsem byla ráda, že zbývá už jen pár stránek, přišla jiná, vděčnější.

Sbírka obsahuje také dvě básně, Paranoia: Zaklínadlo a Pro Owena, a u těch už jsem nebyla nadšená ani trochu. Paranoia byla ještě dobrá. Doslova paranoidní představy sestavené do básně. Ale Pro Owena jsem ani nepochopila a možná je to jen tím, že nemám blízko k poezii, možná tím, že jsem přesvědčená, že překladem básně přichází o hodně z původního smyslu, ale byla jsem ráda, že jsou krátké, a vůbec se mi tam nehodily. Patrně největší skvrna na jinak slušném díle.

Mé hodnocení: