25.9.16

Agatha Christie - Vraždy podle abecedy

Originální název: The A.B.C. Murders
Rok vydání: 1936
Český překlad: 1970

Nejsem si úplně jistá prvním datem vydání u nás, jelikož jsem objevila nějakou přílohu novin ze třicátých let a pak až knihu z roku 70, přičemž můj výtisk je z roku 93, ale jinak jsem si naprosto jistá, že se mi líbila stejně jako předchozí dílo Christie, jež tu mám uvedené. Tahle byla akorát v jedné věci jiná - na rozdíl od Deseti malých černoušků zde vystupoval legendární Hercule Poirot.

Stanul před nesnadným, vskutku děsivým případem. Někdo mu zaslal dopis, že hodlá otestovat jeho detektivního génia nespecifikovanou událostí v Andoveru. Podepsaný byl jako A B C. Nejdřív to Poirot bral jako nepovedený žertík, ačkoli z něj neměl dobrý pocit, ale když byla v Andoveru zavražděna A. Asher, měl jistotu, že ve skutečnosti jde o něco mnohem vážnějšího. Pak došlo ke smrti Betty Bernard v Bexhillu a lorda Carmichaela Clarka v Curstonu, v ani jednom případě po sobě vrah nenechal žádná zjevná vodítka, tudíž bylo jasné, že situace se začíná zvrhávat v katastrofu.

Jenže to by to nebyl Poirot, aby navzdory pochybám Scotland Yardu, navzdory zdrceným příbuzným obětí a navzdory spěchu ve snaze zabránit další vraždě, dokonce i navzdory vrahově snaze dokonale ho zmást, nepřišel na tu nejtenčí nitku, pomocí níž dosáhl lana vedoucí přímo k ruce svírající nůž. A hůl. A pásek.

O tom, že se mu to podaří, vzhledem k žánru klasické detektivky, není možné pochybovat. Ovšem sledovat, jak se to podaří, jak se nahromadí vodítka, jak se z podezřelých nakonec stanou oběti a z nevinných přihlížejících bezcitní zločinci, to je, oč tu běží. A minimálně díky neukojitelné zvědavosti, kdy Poirot konečně zvedne oponu svých dedukcí a kdo bude tím, na koho ukáže, běží víc než rychle a svižně.

Pro mě to bylo první setkání s Poirotem, protože ani televizní seriál s ním mě nikdy nelákal, a tak jsem si užívala jeho styl vyšetřování, přemýšlení i zvláštní mluvy. Jako Francouz v Británii má zjevně potíže se slovosledem a zachycením nuancí, a tak je nepřehlédnutelné, kdy mluví zrovna on. Jen v překladu to není tak vychytané, hlavní bod jazykového problému se tu promítl do doslovného a nepřesného překladu z angličtiny, kdy je z precisely uděláno precizně místo přesně tak, nebo z naturally naturálně a ne přirozeně. Což mě na jednu stranu trochu otravovalo. Na druhou je však docela osvěžující číst text, který používá jazyk první poloviny minulého století.

Především se mi ale líbil způsob vyprávění. Velmi oceňuji, jak jde k věci a nezabývá se hloupostmi, jimiž by knihu jen uměle protahoval. Hromada autorů se neobejde bez desítek stran nepotřebného popisu oblečení lidí, popisu jak a co jí, jak kouří, jak jdou po ulici, kolikrát celé jejich cesty z práce domů, zkrátka věcí, které kromě utvoření obrazu ve fantazii čtenáře nepřináší vůbec nic. Tady nic takového nezdržovalo. Kniha vyprávěná formou vzpomínek Arthura Hastingse, Poirotova společníka, sem tam přerušenými kapitolou z pohledu třetí osoby, avšak velmi chytře tak, aby ukázala jen to, co zatím má čtenář vidět, byla v podstatě jen o rozhovorech se svědky a policií a o nahlas pronášených úvahách při pátrání. Tedy přesně to, co mě zajímá a co mě přimělo přečíst ji celou za jedno odpoledne.

A přitom to ani nebylo tak jasné a přímé, jak by se vzhledem k délce, klasice a dokonce představení "vraha" hned v začátečních kapitolách mohlo zdát. Celou dobu to vypadá, že máme jen sledovat, jak se Poirot dostane k muži v kapitolách třetí osoby, ale netrvá dlouho a stejně přijdou pochyby, i neracionální, a podezření ohledně dalších. Tedy vlastně přijde i ke čtenáři stejný problém jako k Poirotovi, a pak nezbývá než hltat stránky dál a odhadovat, kde asi leží pravda.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat