Jak jsem se radši zabila

Oh, mé sladké letní děti. Mysleli jste si, že studnice mých šílených a děsivých snů vyschla? Že už se mi zdají jen nudné, každodenní záležitosti, jako že nakupuju záclony? Omyl. Jsem zpátky v plné síle, což znamená, že to nebude moc hezké. Spíš naopak. A musím říct, že takhle daleko jsem to v žádném snu ještě nedotáhla, i když jsem se v nich o sebevraždu jako útěk před mnohem horší smrtí pokoušela už několikrát.

Nejdřív to vlastně bylo docela příjemné. Nevím, jestli to byl poznávací zájezd nebo jen nějaký výlet, ale jezdili jsme na různá místa po republice. Ovšem pak se to přehouplo, jako vždy, a plíživě se začaly objevovat první známky něčeho nekalého. Jemně, pomalu, nenápadně... konkrétně tak, že došlo k rozvratu civilizace.

Začala se totiž objevovat podivná, šedivá, rosolovitá pěna, která nejprve nepokrývala nijak velké plochy, ale přesto, kde se objevila, tam roznesla smrt. Čeho se totiž dotkla, to už nepustila, a to včetně lidí (když jste se jí dotkli, neměli jste šanci dostat ji ze sebe pryč), a blíže nespecifikovaným způsobem právě je likvidovala. A především se soustředila do center lidské společnosti, tedy do měst a do zástavby. Nikdo ale přitom nevěděl, kde se bere. Nepadala z nebe, nevylézala z vody, neprodukovaly ji rostliny ani se neprotlačovala potrubím, prostě se najednou zjevila. Takže jsme nejprve nezjistili to nejdůležitější - že se rozšiřuje dál. Že se nezjevila v plné síle, ale postupně se rozlévá a pokouší se "nakazit" další budovy nebo věci.

Nejprve se tedy alespoň organizovaly převozy lidí z nejvíc postižených oblastí, ale i to brzy přestalo, když pěna zablokovala mnoho institucí a zabila mnoho těch, kteří v nich působili. Ale pozor, nezabíjela tak, že by člověka otrávila nebo rozežrala. Když se ho dotkla, tak po nějaké době prostě zmizel. Třeba ho pokryla, on padl na zem a nikdo už ho nikdy nespatřil, třeba ho opravdu sežrala, třeba ho přenesla do jiné dimenze. Těžko říct. Mrtvoly se po zemi neválely. I tak ale bylo třeba něco vymyslet.

Jedna skupina lidí, ve které byli i někteří mí bývalí spolužáci, se mnou zrovna byla v okolí Plzně a právě se snažila rozhodnout, jak v tomhle chaosu přežít. Protože abyste si to dokázali představit, tak někteří ještě měli k dispozici dopravní prostředky, ale většinou už nebylo moc kde jim dodat šťávu. Elektřina také fungovala jen někde, obchody zůstávaly většinou bez obsluhy a netrvanlivé potraviny, které potřebují chlazení, už měly vydržet jen pár dní. A nějaké správní nebo snad vládní služby... to už nikdo neřešil. Společnost už neměla žádnou vládu, ani demokracii ani diktaturu, tudíž jsme se podle toho zařídili a regulérně se hádali, co bychom měli podniknout dál, abychom měli nejlepší šance na přežití i ve chvíli, kdy se poslední zbytky civilizace rozpadnou úplně.

Musím přiznat, že já měla poměrně logické argumenty. Jelikož tu nemáme pobřeží a dostat se k nějakému by nám zabralo nesmírně dlouhou dobu, stálo by za to alespoň na nějaký čas zamířit do pohraničí do podhůří a hor. Třeba do Krkonoš, ale já hlavně navrhovala mou milou Šumavu. Proč také ne, řeky se asi zázračně nevyčistí jen proto, že fabriky zastavily provoz, spíš naopak, až do nich začne unikat všechen ten hnus i nekontrolovaně, ale u pramenů budou čisté a pitné. Což bylo zásadní. Hory a lesy také budou poměrně štědré na zvěř, která se bez lidí snad i trochu víc rozmnoží, tudíž na maso, a bude tam snazší něco pěstovat než v pěnou zamořených městech. A tak tedy že jo, vyrazíme "zpátky domů" do našich pošumavských vesnic, kde to třeba nějak zvládneme, shodli jsme se. Alespoň část cesty autobusem, který jsme ještě měli k dispozici pojízdný, a pokud se nepodaří udržet ho v chodu celou, tak zbytek zkrátka pěšky.

Jenže tenhle plán jsme vymýšleli uvnitř jakési budovy a k naprostému zděšení jsme zjistili, že celé přízemí je zaplavené tím našedlým humusem. Zkrátka jsme neměli šanci dostat se ven dveřmi nebo přímo oknem. Protože jsme se k nim nemohli dostat.

Jediná úniková cesta byly okna v patrech, ovšem tam nastal další problém. Pod mnoha z nich, vlastně pod většinou, se ten šedivej humáč objevil taky, takže kdybychom vyskočili nebo tam přistavěli žebřík, tak nás pohltí. Našla jsem jediné okno, pod kterým ještě nebylo nic a věděla jsem, že nejspíš nezbývá mnoho času, než se i tam pěna objeví. Venku stála část naší skupiny a já na ně proto křičela, ať seženou nějaký žebřík dostatečně vysoký až do třetího patra, v kterém jsme byli. Nejbližší takový byl žebřík na nedalekém hasičském autě. Tak jsem doufala, že s ním včas dorazí a já stihnu vylézt ven a utéct.

Leč, jak nepochybně tušíte, nestihli to. Dřív, než se jakýkoli žebřík vůbec objevil, "vyrostla" pod tím naším oknem první kupička pěny. Vzpomínám si, že jeden z nás to rovnou vzdal, vyskočil obličejem vpřed a dole se rozmáznul. Ono to takhle možná nevypadá, ale tři patra na to bohatě stačí, když je tam beton.

Já tedy takovou odvahu neměla. Místo toho jsem seděla zvenku na dost širokém parapetu a propadala děsivému zoufalství. Být to ve filmu, nepochybně hraje dojemná hudba, já statečně křičím na ostatní venku, ať utíkají dokud můžou a na nás se vykašlou a jsem za hrdinu, avšak hádejte co. Vážně mě nijak nepovzbuzovalo, že ostatní se z toho ještě můžou dostat. Necítila jsem uspokojení v možnosti povzbudit je, ať utíkají alespoň oni. Byla jsem neskutečně naštvaná a zoufalá, že já mezi nimi nejsem, a jejich osud mi tak byl ukradený. Jen jsem... skončila. Náhle ztratit veškerou naději a přímo před sebou vidět důkaz toho, že je konec, a to jak pro mě, tak pro celý svět, nezvratně a právě teď, že můžu ještě chvilku počkat a záhadná smrt, u níž nevím, jak proběhne, přijde i pro mě a já jí nemůžu utéct a žít dál, je hrozně zvláštní. A příšerně bolestivý. Definitivní konečná za plného vědomí je jednoduše něco, co se nedá přestát a stravuje člověka strachem a zoufalstvím. S kterým má odejít do hrobu. Zvlášť, když má odejít neznámou cestou, o níž se bojí, že je třeba velmi bolestivá. Já se odjakživa děsně bojím bolesti.

Proto jsem se také rozhodla nečekat. Co jsem mohla ztratit, když neexistovala šance na přežití? Jen jsem nechtěla nechat pěnu, ať mě vyřídí ona.

Vzala jsem proto pořádný kinžál, když menší nože asi zrovna nebyly na skladě, a otevřela jsem si zápěstí. Kupodivu to skoro nebolelo, ač v realitě bych tenhle způsob taktéž nezvolila, protože tam by bolel. Tam ale ne a já si rozřízla zápěstí tak dostatečně, aby se ukázala ona proslulá žíla. Tu jsem nabrala nožem a přesekla. To už trošku bolelo, rochňat se v hluboké, otevřené ráně, ale stejně jsem to udělala. A pak znovu, ještě na jednom místě, takže jsem si vlastně vyřízla kus žíly. I tak mi ale přišlo, že krvácím až příliš pomalu. Hrozně dlouho jsem necítila žádnou slabost, zimu nebo malátnost, prostě nic. Jen takové drobné škubání, když jsem tu otevřenou ruku natáhla. Možná jsem vážně radši měla skočit. Možná jsem to měla vzít víc z gruntu. Možná...

...jsem se probudila. Bylo půl třetí ráno, mě bolela ruka a vážně mi vůbec nebylo dobře. Ten obraz rozpitvávání vlastní ruky nešel jen tak zapomenout. Ale naštěstí jsem usnula znovu a zdálo se mi, jak mi chce po nemoci němčinářka napařit písemku ze slovíček, já jí žádám, zda by to nešlo až další hodinu, protože jsem se vůbec neučila, a ona mi kupodivu s úsměvem řekne, že klidně. A říkám si, že to je možná horší horor. Sny, že mám hodinu němčiny, na kterou jsem úplně nepřipravená a potím se strachy, se mi totiž pravidelně vrací. I když jsem němčinu měla naposledy před šesti lety.