Josef Svátek - Paměti kata Mydláře

Originální název: Paměti kata Mydláře

Rok vydání: 1887

Tato kniha obsahuje sice jen zlomek historie katovské rodiny Mydlářů, protože ji shrnuje od počátku až do konce na pár stránkách, ale přesto mě zaujala a zprostředkovala mi pohled z jiného směru na obyčejně velice krvavé, temné a odpudivé řemeslo. Ve skutečnosti mi totiž překvapivě přišla velmi milá, příjemná a nepochybně díky autorově záměru i v mírně romantickém duchu.

Začíná docela jinak, než by se dalo od pamětí katovské rodiny očekávat. Jan Mydlář totiž nejdřív nebyl kat nebo synek nízkého a nedotknutelného stavu, jakým kati bývali. Byl řádným studentem medicíny a k diplomu mu zbývaly poslední zkoušky. Jenže se zamiloval do chrudimské krasavice, ve své naivitě nerozpoznal její záletnickou povahu, ona se musela, zatímco byl v Praze, provdat za starého mlynáře a nakonec ho zabila. A aby ji ušetřil nejhoršího osudu, přiměl chrudimského kata, ať z něj udělá svého holomka, protože jen tak ji mohl zachránit a utéct s ní. Jenže mu plán nevyšel, ona skončila na popravišti a on neměl jinou možnost, než začít nový život. Když už jednou pracoval s katem, byl navždy poníženým.

Jako katovský holomek musel chodit jen katovskými branami, nikdo se ho nechtěl dotknout, v kostele měl svůj vyhrazený prostor a měl štěstí, když ho nevyhodili z hospody. Zkrátka se stal pošpiněným členem společnosti. Na druhou stranu, jeho mistr nebyl špatný člověk, a když zemřel, dostal se Jan do učení ještě lepšího, staroměstského kata, nejvyššího popravčího Koruny české. Ten, i když si stále nesl stigma, měl u svých představených a známých určitou úctu, Jan si jako magistr medicíny brzy získal vlastní respekt, nejen pro vzdělání, ale i pro katovský um, a také poznal dcerku z jiné katovské rodiny. Pak i pražský starý mistr zemřel, mistrem popravčím v Praze se stal Jan, oženil se, založil rodinu, svým řemeslem si vydělával slušné peníze a vedl si tak příkladně a prokázal tolik cti, že nejdříve Pražané, později i další lidé začali na jeho práci nahlížet jinak. Janův syn se navíc dostal až tak daleko, že nesmyslné předsudky vůči katům padly a z něj se stal plnohodnotný člen společnosti, jemuž se nebáli projevovat přátelství ani nejvyšší měšťané a úředníci. Alespoň dokud jeho vlastní syn jméno Mydlář nepošpinil účastí na jedné z mnoha vzpour a nepřivedl rod do zapomnění.

Což je základní příběh dvou katovských generací, který se na stránkách odehrává. Ale jejich očima sledujeme i jiný a děsivější. Na pozadí probíhá příběh plný krve a nebezpečí. Nejen obyčejných zločinců, které Mydlářové podrobovali právu útrpnému a popravovali. Příběh o nájezdech, vojácích, armádách, válkách, převratech. Mezi řádky se dají vyčíst probíhající boje, jež však většinu obyčejných lidí zvlášť nezajímaly, vpády Švédů a brutální následky pro české země. Třeba poprava sedmadvaceti českých pánů a krátký střet Jana Mydláře a Jana Jesenského.

Přitom autor vše popisuje naprosto věcně, ať se jedná o jakoukoli vrstvu z těchto dvou, až skoro lhostejně, a člověk se diví, zda byli lidé opravdu tak zvyklí vídat nepřátelské vojáky uhánějící po mostě či na plundrování a násilnění, že jim to sice vadilo, ale nijak významně víc než třeba banda výrostků rozbíjející okna. A jestli ano, jak moc je naše mentalita díky totální změně vedení válek a dlouhému míru na našem území jiná, jak by v takové situaci v naší době propukaly celosvětové skandály a i tu nejmenší temnou skvrnu, kterou autor a jeho prostřednictvím i kat a jeho okolí přešlo mávnutím ruky, by několik dní rozmazávali ve všech médiích. Ale právě proto, že vše vylíčil věcně a nebabral se v detailech, pouze detailech osobního života Mydlářů, což do pamětí konkrétní rodiny patří, to bylo milé. Samozřejmě značně zromantizované a zjednodušené.

Další věc, která se mi dost líbila, je i způsob vyjadřování, respektive jazyk knihy. Je to stará kniha, není to úmysl, protože se tak zkrátka mluvilo, ale mně se líbil jako něco nezvyklého. Značné projevování úcty. Svérázné nadávky. Celé rozhovory, jež získávaly trochu komického nádechu i ve vážných situacích.

Pokud tedy někdo po pamětech sáhne v očekávání krve a popisů katovské práce víc do hloubky či snad většího popisu případů, bude značně zklamán. Soustředily se na osobní život dvou Janů Mydlářů a na jejich každodenní činnosti, nerozebíraly situaci v království víc než tak, jak dopadala konkrétně na ně, a jako kati snad ani neměli potřebu obšírně se zmiňovat o tom, co přesně dělají, protože ony paměti jsou psané z jejich pohledů. Nejvíc ze všeho se dají charakterizovat jako historický romantický příběh z katovského prostředí psaný stručným a zřetelným způsobem. A já to, kupodivu, hodnotím velice kladně.

Mé hodnocení: