Jeli jste někdy autobusem Student Agency? Jasně, že jo, je tu nebývalá koncentrace lidí z okolí měst, která Jančuru zajímají. Ale pro případ, že to čte někdo z naší zóny mezi silnicí Budějovice - Plzeň a hranicemi, na kterou Jančura dlabe, tak vám radím, abyste si našli příležitost. Já to zkusila předminulý týden do Prahy (což je taky dobrá groteska na později) a jediné, čeho jsem litovala, bylo, že jsem s ním nejela i zpátky. Protože to jsem musela obyčejným ČSAD, když jsem chtěla rovnou k nám, a jak každý ví, ČSAD znamená Čekat, Strkat se A Doufat. Že autobus nedostane infarkt v půlce cesty. Což se nám skoro stalo. Čím tedy byla první cesta příjemnější? A čím děsná?
Nejdřív tím, že všichni měli jízdenky dopředu a nikdo nezdržoval odjezd. Kdežto na cestu zpátky musel řidič odbavit šedesát lidí, a to zabere hromadu času. Zvlášť, když mu někdo pade platí tisícovkou. A i když bych oželela některé služby, protože mi přišlo až hloupé, co všechno musela stevardka ve studentovi pořád hlásit, i dál to bylo nesrovnatelné. Snad až na kožené sedačky. Na to, abych vrzala při každém pohnutí, je mi přece jen pořád trochu málo.
Také mě velmi potěšily zásuvky. I v takovém rychlíku bývají jen v jednom vagonu, tudíž jsem si mohla v klidu dobíjet telefon. Další věcí jsou obrazovky v sedačkách. Samozřejmě, v nabídce nebyly zázraky. Na Arrow se už dávno nedívám a ostatní seriály jsem neznala, ale vykoukl na mě otitulkovaný první díl Hobita. Ach ty vzpomínky na předvánoční návštěvy kina... a potlačované vzpomínky na Kiliho smrt. A jako třetí věc můžu zmínit nápoje. Částečně. Řekla jsem si o sladké kapučíno a dostala jsem kapučíno, kde se cukr asi rozpustil tak rychle, že opustil kelímek, ale co už. Lepší než denní tisk sestávající z bulvárních plátků jako MF Dnes a z plátků, jejichž stálá existence je špatným vtipem, jako Blesk.
Jenže, když už po technické stránce všechno sedí, cesta ani tak nemohla být úplně příjemná. V Písku totiž přistoupila na palubu mezi dalšími i slepice, jež se usadila přímo za mě. A poslední víc než půlhodinu pak nepřestala kvokat, až jsem se divila, že po ní na sedačce nezbylo vejce. Protože kvokat tak intenzivně a nesnést alespoň dvě... už asi musela být po přechodu. Určitě, kdyby chodila stále ještě na něm, nikdo už by jí nezastavil. Navíc, skutečné kvokání by bylo milé. To, o čem krafala ona, se nedalo vydržet.
Asi pětkrát několika lidem vysvětlovala nejintimnější problémy její rodiny a řvala je na celý autobus. Takže já vám ještě dneska můžu říct (slyšelo to dalších padesát nezúčastněných, tudíž jí nejspíš v nejmenším nezáleží na soukromí), že jí zemřel strýc na Slovensku, že část její rodiny je ráda, že ho stihla ještě vidět a zapamatovat si za života, jak leží nemohoucí na přístrojích, jak se pokoušeli zařídit pohřeb hned na víkend, ale to nešlo, a potom jak má její další příbuzná vleklou nemoc a zobe prášky jak ona sama zrní, a jak má poslední den napracovaného volna a do poslední chvíle nevěděla, jestli jí její nemožný šéf nechá jít. Já v tu chvíli nemožného šéfa proklínala a v duchu mu nadávala, proč jí v té práci nezamknul. Sice jsem se pokoušela přehlušit ji hudbou ve sluchátkách, to však nepomáhalo, protože patří k lidem, kteří vám vnutí svůj hlas bez ohledu na to, zda o něj stojíte nebo kde stojíte. Takový, co kilometry přenáší.
Jo, to jsem ještě netušila, kdo bude vedle mě na zpáteční cestě. A že mi slepice po přechodu bude chybět, jelikož zatímco u ní se dalo doufat, že se jí vybije baterka v mobilu nebo pojde signál, u té druhé bych mohla doufat leda v to, že ji někdo zbije nebo pojde sama. A ona k tomu podle jejího výrazu měla nakročeno. Tedy... spíš k tomu, že zbije někoho.
Začalo to jedním otravným problémem. 90 % zpátečního autobusu ČSAD bylo rezervovaných a vzhledem k pátečnímu brzkému odpoledni dorazila i hromada lidí, která si jízdenku teprve kupovala. Mně se povedlo najít volnou sedačku na pětce, takže jsem alespoň nebyla mezi nešťastníky posedávajícími v uličce, jenže z jedné strany vedle mě seděl rozložitější muž, sice asi sečtělý, když koukal do čtečky, ale taky zpocený, když páchl potem, a z druhé se bohužel usadila mladá rodinka. Tedy bohužel z jedné třetiny. Klučina byl v pohodě, ale máma se chovala tak, že jsem tátovi posílala silné myšlenkové vlny, ať už ji laskavě propleskne. Nesmyslně produkovat domácí nebo jakékoli násilí není můj koníček, avšak když si někdo facku zaslouží, měl by ji neprodleně dostat, jinak se nikam neposuneme. A ona si ji víc než zasloužila. Ona byla jako kyselá prdel naložená v octu, a seďte dvě hodiny vedle otevřeného octa.
Víte, nechat malé dítě usnout, pak ho asi pět minut budit a smáčknutá spolucestujícími ze všech stran ho rvát komplet z oblečení a nutit mu plínu, okřikovat ho i manžela pokaždé, když se spolu začnou smát, tvářit se, jako by právě rozkousala citron z kapsy bezdomáče, jenž našel útulek ve vepříně, věčně mít blbé poznámky, na všechno odpovídat jak Joffrey a divit se, že se manžel diví, nonstop odfukovat jak těhotná parní lokomotiva, aby dala mně i těm z druhé strany jasně najevo, že se jí nelíbí, jak se na ni lepíme (pardón, já si teda sednu na strop, žádnej problém, jsem přece Spiderman v utajení) a nakonec, když už to pán nevydržel a namítl, ať dá pokoj, že se nepohodlně mačkají všichni, doslova vyjet, že to teda jako fakt těžko (my totiž schválně, měli jsme ještě metr místa, protože byl interiér upravený nedetekovatelným roztahovacím kouzlem a jen jsme se chtěli lísat, a lidi v uličce jen měli kovový protézy a nemohli si sednout), grrr.
Jen samotná Praha byla o moc příjemnější. Tedy ne hned. Když jsem došla na místo určení a měla v úmyslu vyřídit, kvůli čemu tam jsem, získala jsem neodbytný pocit, že ze sebe opět dělám idiota, jako pokaždé, když vejdu do neznámé instituce. A stačila už cesta tam. Jestli jste náhodou 23. potkali strašidlo ve žlutém saku, jak věčně čučí do mobilu, nelovilo pokémony, lovilo správné ulice. Poprvé v životě jsem tam byla sama a pěšourem, Prahu přitom vůbec neznám a můj orientační smysl je stejně použitelný jako barvoslepej při abstraktní malbě vodovkama. Ale pak už to šlo. Nechala jsem si ujet první autobus (blbče, blbče!), usadila se na ostrově a po dlouhé době zdolala slušný počet stránek Dívky v pavoučí síti. Hm, nesahá ani po kotníky na prstech na nohou původnímu Miléniu.
A pak, jelikož další týden jsem do práce šla jen v pondělí a úterý, bylo všechno perfektní až do minulé neděle. To jsem potřebovala po příjezdu nakoupit a místo abych se táhla do bytu a znovu ven, rozhodla jsem se to vzít jedním vrzem a plést se mezi regály i s kufrem. Což nemělo činit velký problém, nenakupovalo moc lidí a jediná fronta se vytvořila až právě ve chvíli, kdy jsem do ní přistoupila já. Naštěstí. Jak jsem v ní totiž stála, zůstal čas vylovit peněženku a připravit se na bleskové odklízení nákupu z pásu, což je vždycky adrenalin, který člověk musí podstoupit, pokud nechce poslouchat bábu za ním, jak řve, že ty jogurty ve slevě už jsou její a ať dá pracky pryč. Ovšem ouha. Zběžným pohledem jsem zjistila, že mi v peněžence něco chybí. No, peníze taky, ale hlavně platební karta. Co teď, v přihrádce kilo, pod zipem další a v košíku nákup tak za čtyři. Tak jsem volala domů, ať se mrknou, jestli jsem tam kartu nenechala, košík děsně nenápadně zašoupla za paletu, a když jsem se přesvědčila, že za mnou nikdo není, opět, i s tím velkým kufrem, děsně nenápadně vyrazila pryč. S myšlenkou, že nemám tucha, co budu až do pátku jíst.
Leč, jak to tak bývá, když se Zeus baví, na zastávce jsem v jiné kapse, již skoro nepoužívám, protože se u ní často rozjíždí zip, lovila sluchátka, a co na mě nevykouklo? Ne Babiš s předvolebními sliby. Tak jsem pro změnu nenápadně mizela ze zastávky, vracela se do krámu a doufala, že tam ten můj půl hodiny pracně plněnej košík ještě stojí. A pro případ že ne, popadla jsem i další, a když jsem ho tam přece jen našla, zařadila jsem se opět do fronty u pokladny, tentokrát jako úplný pako se dvěma košíky. Ale nakonec jsem ve zdraví zdolala jak Prahu tak Albert, dokázala jsem udržet naživu i týden nezalitou bazalku, což je důležité, protože do bazalky jsem se poslední dobou úplně zamilovala, a jediné, co mě opravdu, ale opravdu zklamalo, bylo (krom diskuzí u článků, kde by člověk čekal rozumné jedince, avšak ti si zjevně najímají záskok, pro který je mozek sprosté slovo) Prokleté dítě. Ale o tom až někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat