Dnešní sny byly... velmi ujeté.
Ten první zvlášť, protože... ehm... já se musím přestat zajímat o Severní Koreu, jinak se mi bude znovu zdát, že její vedení nechalo popravit Ludmilu a paní Chromákovou z Četnických humoresek kvůli špionáži a dospělou Ludmilinu dceru Ludmilku si hodlal Kim vzít. Bylo to vážně nechutné a jediné, co ušlo, bylo to moře.
Ale pak se mi zdál zajímavější sen.
Danny Messer z CSI: NY měl velice vážnou nehodu a skončil na sále v nemocnici. Operovala ho jedna docentka, která mě učila, a Jeannie. Ani jedna z nich nejsou lékařky. Tedy paní docentka ano, ale ta provádí pitvy. A já čekala na chodbě, i když mi paní docentka nabízela, abych byla taky uvnitř.
Ale ne, dívat se na operaci fakt nemusím. Pitva mi tak nevadila, ale při operaci je to všechno moc... živé.
Seděla jsem tedy na bílém křesílku s černýma dřevěnýma nohama, na jednom ze čtyř. Všechno bylo v pořádku do chvíle, kdy přišla moje bývalá třídní s deváťáky na exkurzi. Dělali tam děsný vyrvál a já se je snažila klidnit, protože byli přímo před tím sálem. A vážně nebrali ohled na to, kde jsou, bavili se strašně nahlas, křičeli, pobíhali po chodbách.
A ve chvíli, kdy jsem chtěla upozornit i ty úplně nejdál, aby si sedli a drželi zobáky, tak jsem se ztratila. Prostě jsem zjistila, že vůbec nevím, kde jsem, a kudy mám jít zpátky před sál. Chodba za mnou byla slepá, vedle vedla jinam a tak. Jenže to nakonec nebyl ten největší problém.
Když jsme se totiž podívali z okna, zjistili jsme, že na mostě za nemocnicí je nějaký vojenský průvod. A čím déle jsme se ven dívali, tím zřetelněji jsme krom průvodu viděli i (asi celkem špatně) maskované vojáky, jak obkličují nemocnici. Což už vypadalo trochu nebezpečněji, tudíž jsme utekli od oken a chtěli prostě pryč. Já navíc chtěla varovat i operatérky.
Jenže sotva jsem se konečně dostala ze slepé chodby, zjistila jsem, že vojáci jsou už uvnitř a jaksi zajímají civilisty. Poměrně špatná situace, pokud se v té budově nevyznáte a máte se pokusit zmizet, ale co mi zbývalo.
Naštěstí jsem měla štěstí.
Dokázala jsem se dostat ven za nemocnici a dost možná bych zvládla i někam utéct. Ale bohužel, nevím, jestli nechali Dannyho dooperovat a nebo jim tam skapal.
A když už jsme u toho kapání, včera jsem vyměnila kazety v tiskárně. S těmi novými jsem vytiskla přibližně 40 stránek BAREVNĚ. Ani písmenko jsem netiskla černě. A když jsem dneska ráno chtěla vyjet ještě jeden soubor, tak mi to ukázalo, že černá kazeta je úplně prázdná a ostatní jsou asi tak v polovině. Byla jsem vážně neuvěřitelně naštvaná. Ale pokusím se tedy netisknout skoro nic a koupit černou barvu a snad to nějak vydrží. Není to poprvé, co to tahle epsonka udělala. A kdyby nebyla multifunkční, tak už jsem ji dávno vyhodila, protože je to opravdu křáp.
Alespoň, že zítra neporuším svou tradici těsněpředvánočních nákupů v Budějovicích. Už se docela těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat