5. 12. 2017

Jak jsem neměla ráda čerty aneb Tradice na hraně

Dnešní den je ideální pro sepsání článku, jehož téma mě doprovázelo roky. Dřív jsem se k němu nedostala proto, že v době, kdy jsem založila blog, by byl článek na téma čertů silně mimo jeho zaměření (navíc mi na střední byli ukradení) a v době, kdy jsem už své názory publikovala, byli čerti ukradení všem z mé rodiny, jelikož skoro všechny děti odrostly. Ovšem ještě pár let předtím jsem se této prosincové šarády účastnila taky a zvlášť jako malé dítě jsem ji opravdu neměla ráda (s výjimkou užívání si nadílky). Ne tak moc kvůli strachu z čertů. Upřímně si nepamatuju, jestli jsem se bála. Ale kvůli tomu krásnému a rozšířenému zvyku provozovat různé tradice na hraně vhodnosti a dělat si při té příležitosti prdel z dětského strachu a nechuti.

Zase se začínají množit duchaplné komentáře mudrců z lidu, že za nás to bylo drsný a taky jsme to přežili a že útlocitní levičáci/pravičáci/multikulti/zelení/dosaď co nemáš rád chtějí čerty zakázat, aby se díťátko náhodou nepodělalo strachy. Páč plíny jsou drahý. Jenže jedna věc je, že vy jste to přežili, druhá, že zbytek světa není sestaven z vašich klonů. Podívejte, situace, kdy rodiče hodí potomka čertovi, náramně se tomu smějí, potomek hystericky brečí a má dojem, že ho rodina zradila, s radostí se ho zbaví a ještě se krutě baví na jeho účet, to fakt není ideální.

Čerti jsou obecně hezká tradice. Sama o sobě vůbec ne na hraně. Když za Mikulášem chrastí řetězem, zablekotají a zeptají se, jestli bylo dítě hodné, je v pořádku. Když dělají Mikuláši asistenta, to je v pořádku. Když se pokusí napomenou dítě, aby nezlobilo, a že když bylo tak hodné, tak to do pekla určitě nepatří, skvělé. A když nevypadají tak, že se z nich podělá i dospělej, tak je to ideální. A věřím, že ve spoustě rodin to tak chodí. Převlečou se příbuzní nebo sousedé, existují rozumní dobrovolníci, případně lidé k najmutí. Ve škole jsme zase jako deváťáci obcházeli první stupeň - já tehdy dělala maskérku andělovi, jemuž věčně padala křídla, a bylo to milé. Průvody jsou taky milé. U nás se minulý víkend prošel průvod andělů a čertů na koních. Nebo dnes na náměstí tu probíhala nějaká akce a já z kanceláře slyšela, jak moderátor, anděl a čert zajišťují zábavu a hudbu. To bylo vtipné, trochu střelené, příjemné. Zvlášť, když měly děti s čertem začít tleskat na We Will Rock You (úplně nejlíp tleskající taťka dostal lízátko). Jednoduše, stát za Mikulášem jako doslova ďáblík na rameni, rozdávat brambory nebo uhlí (ačkoli dospělý by brambory a uhlí rozhodně nezahodil) a představovat skutečnost, že za zlé skutky by měl hrozit trest - byť pohádkového pekla, je v pořádku a ta tradice se mi líbí. Ovšem tak to nebylo u nás a mé zkušenosti z návštěv čertů jsou nepříjemnějšího rázu a fakt na hraně. Asi jako když z ladovského obrázku vyskočíte do skutečné ladovské zimy. Najednou to kurevsky studí.
Tady alespoň atmosféra nepůsobí, jako že se nahrnuli s řevem jako tornádo a rozpoutali chaos
zdroj
U nás každý rok nějací dobrovolníci obcházeli vesnici. Obvykle v poměru deset čertů na jednoho Mikuláše a jednoho a půl anděla. Většinou mladí kluci a holky, které jsem v "realitě" vágně znala, občas jsem někoho z nich poznala i pod maskou. Jenže to mě moc nezachránilo. My totiž bydleli a dosud bydlíme pod prudkým kopcem u konce vesnice. V době mého dětství přitom byla ve vesnici hromada dětí, víc než dnes. Takže než se "nadílka" dostala k nám, prošla tato převlečená mládež spoustu domů. A jak se nepřekvapivě dá čekat, když se tito někdy za hluboké tmy dostali konečně k nám, byli ožralí. Nejen v době mého dětství, tyhle vzpomínky mají i mnohem starší. Zkrátka, ta omladina najatá, aby přišla obdarovat děti a vyslechnout si jejich básničky, se pravidelně neštítila nechat si všude nalejvat, nebo se rovnou nalít před akcí, protože se převlékali v hospodě. Takže děti chodili strašit sežraní čerti, později ještě v hnusných gumových maskách (nemyslím pravověrné krampuse), pro které byla největší zábava se hlasitě a v nepřehledném chumlu nahrnout do baráku a dělat bengál v něm i mimo. A rodiče se smáli, když dítko brečelo strachy před tím opilým, hnusným pánem, který ho táhne ze dveří, a ještě pobízeli, ať si ho odnese. Což někdy skončilo třeba až u vrat.

Říct básničku? Jo, jo, však je určitě moc zajímala, když sotva stáli na nohách. Přinést nadílku? Ale jo, když ji rodiče nechali za dveřma, takže to nemohli pomotat. Nějaké Mikulášovo moudro nebo ponaučení? To by ho musel hrát někdo zodpovědnej. Kultivovaně postrašit a nechovat se jak na zápase Sparty? Ale to přece neni žádná sranda!

Víte, vážně jsem si připadala jak idiot, na jehož účet se všichni baví, kterého schválně děsí a dělají něco, co se mu nelíbí, a kterému se pak smějí, že brečí, když výslovně říkají, ať si ho někdo cizí v hnusné masce a rumovém oparu odtáhne z domu. Byť jsem věděla, že to nemyslí vážně. Chtěla jsem někdy zažít příjemného Mikuláše v příjemném prostředí. Třeba když jsem viděla video, jak za sestřenicemi přišel jejich převlečený bratranec s tetou a jejich návštěva působila tak... vhodně. Ne ponížení na ledové chodbě a vytažení do sněhu na dvoře. Zvlášť, když sestřenice byly ve věku mého bratra, takže infantilní by to nebylo, a když se rodiče pošklebovali už prakticky celý den od příchodu ze školy, že si nás odnesou čerti a že se máme ironicky těšit. Mně vážně nebylo úzko ze strachu. Ale z toho, jakou prdel mají z mojí dětské bezmoci a jak se posmívají. S tím mám ze strany mojí rodiny problémy od mala. Nenávidím, když tohle udělají mí nejbližší.

A ne, taky mi to neublížilo. Nemyslím si, že by mi to způsobilo trauma. Sotva bych si na to vzpomněla. Jenže to nebylo hezký, a to je celý problém. Když to hezký být mohlo. Je fajn, že lidé chtějí zachovat tradice a že je zachovávají v milém a rozumném duchu. Jenže než se nadechnete ke řvaní, že vám teda nikdo nemá co kritizovat, tak si uvědomte, že někde rodiče opravdu balancují na hraně s vlastními dětmi a často si to ani neuvědomují. Přitom ty děti nejsou skleníkové kytičky. Jenom si nechtějí nechat srát na hlavu a strpět výsměch za to, že reagují tak, jak všichni škodolibě chtěli. Nebo, když jsou mladší, jsou zmatení z toho, že jejich rodina o ně najednou nestojí a s klidem je předává jakémusi bubákovi. Když jediné jejich závažné provinění bylo, že rozbili tu vázu v patře a snědli sourozenci čokoládu. To i ty paní z OSPODu jsou hodnější.

Takže fakt, že jste to přežili, znamená velký, kulový prd. Jsou lidi, kteří přežili i Osvětim nebo Tábor 13. Ale možná, fakt možná, by prospělo, kdyby lidi přestali dělat machry, že přežít se dá všechno, kromě života, takže komu se to nelíbí, má drže hubu a krok, a uvědomili si, že přežívání nepříjemných událostí, kterých se účastní jen proto, že proto, není nutné. Že člověk nemusí prožívat, co se mu nelíbí, když se tomu může jednoduše vyhnout. Že ho to nedělá machrem ani svatým mučedníkem. Samoúčelní svatí nejsou v kurzu. A pak by třeba zjistili i to, že nemusí přežívat dvacet let v jedné mizerně placené práci, která jim odrovnává záda, že nemusí trpně přežívat každé úřednické rozhodnutí, že nemusí přežívat všechno, jen proto, že jiní to přežili taky, a třeba by se fakt něco změnilo. Třeba by pak toho, kdo doteď nemusel, přinutili konečně začít myslet, jak udělat věci lepší. Hezčí. Příjemnější. Pro všechny. I ty blbý čerty.


Článek na téma Na hraně


1 komentář:

  1. Poslední odstavec mluví za vše. Oni kdyby lidi prostě přestali věci dělat jenom proto, že se tak dělali dřív/ už jsou tak zažité/ dají se přežít/a jiné nesmyslné důvody, bylo by všem nakonec líp. Jenže lidem se v mnoha případech nechce uvažovat, přemýšlet a hodnotit situace po svém, ba řadě z nich dělá problém zkusit posoudit situaci i z pohledu jiného člověka, uznat, že každý vnímá věci jinak a jiný na něj taky mají dopad. Kdyby se lidé začali více zajímat o důvod svého počínání, důsledky vyplývající z toho pro tu konkrétní osobu, stejně jako pro ostatní, zkrátka, víc se zamýšlet nad tím, co dělám, proč to dělám, jak to ovlivní mě, co to přinese/vezme ostatním, okolí, ve větším měřítku třeba i světu nebo jen mému prostředí a jaké pozadí mé počínání a má rozhodnutí mají, nakonec bychom možná žili ve světě intelektuálně vyspělejších lidí, co jsou morálně i duševně někde jinde, než je tomu dosud. Momentálně se ve světě dělají věci proto, že se tak dělaly dřív, dělá je tak někdo jiný nebo proto, že se přece dají přežít, tak o co že jde, nemluvě o nechuti přebrat zodpovědnost za své počínání, pokud dělám něco, co nějak ovlivňuje i životy jiných... Skutečně bohatý a přínosný život by ale měl být o něčem jiném. Nehledě na to, že pokud budeme děti i nadále učit, že se mají spokojit s hodnotami tohoto typu, nikdy se absolutně nikam nemáme šanci posunout.

    OdpovědětVymazat