Originální název: Dracula
Rok vydání: 1897
Český překlad: 1919
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ, audiokniha v ČJ
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ, audiokniha v ČJ
Tato Stokerova kniha je psána formou deníků několika postav. Nejprve Jonathana Harkera, který odjel do Transylvánie pomoci hraběti koupit v Londýně nemovitosti. Doma zanechal snoubenku Minu, jejíž dopisy jeho záznamy doplňují. Jenže co nejdřív vypadalo jako nevinná obchodní cesta, se zvrtlo v boj o život a odkrytí děsivého tajemství hraběte - že je několik set let starý upír bažící po lidské krvi.
Pak se děj, respektive záznamy z deníků, přesunou do Anglie prostřednictvím záznamů Lucy, Mininy přítelkyně, která od podivného příjezdu ještě podivnější lodi s mrtvou posádkou stále víc a víc chřadne, a k záznamům Dr. Sewarda, vedoucího blázince, v němž se někteří chovanci začnou taktéž od připlutí lodi chovat ještě podivněji než obvykle. Do nich vstoupí i doktor Van Helsing z Nizozemí, jenž na žádost Sewarda a Lucyina snoubence, lorda Godalminga, přijel Lucy vyšetřit a pojal podezření, že je obětí nějakých ďábelských sil, Quincey Morris, další Sewardův přítel ze Spojených států a nadšený pomocník, a nakonec znovu i Jonathan a Mina. Ti všichni odhalí, že Drákula, který se po sobě pokusil zamést stopy, ale plně se mu to zejména díky otevřené mysli Van Helsinga nepodařilo, přemístil své pole působnosti do Londýna, a rozhodnou se ho zničit.
Což ovšem nebude snadné zastavit. Nejdřív musí všichni uvěřit, vyrovnat se s tím, že odporný nemrtvý přetáhl na svou stranu nebohou Lucy a že má mnoho triků v rukávu. Může se například proměnit ve vlka, netopýra nebo mlhu, ovládat počasí, hypnotizovat své oběti. Ale také má svá slabá místa. A pokud je objeví a správně využijí, třeba by mohli mít šanci zbavit svět takového zla. Jenže ani hrabě nezahálí a zjistí, že proti němu kují pikle. Kdo tedy nakonec vyhraje?
Jsem docela rozpolcená, zda knihu vychválit, nebo v ní leccos ztrhat. Kdybych se na ni dívala pohledem čtenářky v době vydání, byla bych nadšená, pohledem dnešní čtenářky tak úplně nejsem.
Kniha má v podstatě dvě roviny - rovinu děsu, nadpřirozena, upírů, tajemného hradu a Drákulova řádění v Londýně. Buduje děs, ne úplně přímým popisem, často spíš jen náznaky. Zahrnutí bláznění Renfielda a jeho pohlcování života mě nejdřív trochu mátlo a připadalo mi navíc, ale nakonec se ukázalo jako dobře zakomponované. Zážitky Jonathana v Transylvánii jsou skvěle popsané. Stupňující se působení Drákuly, popis jeho vlivu na jeho oběti, čím dál otevřenější náznaky a popis toho, na co hlavní postavy přišly a jak se dobírají jeho zničení, mě bavil. I když mě hrozně štvalo, že Van Helsing tak dlouho všechno zamlčoval postavám i čtenáři. A taky jsem na ně chtěla křičet, když se rozhodli vyšachovat Minu z jejich mstivé jízdy, prakticky na ni úplně zapomněli a i se vším, co již viděli, naprosto ignorovali její čím dál větší bledost a čím dál horší stav. Přitom to bylo tak zjevné! To fakt nikoho nenapadlo, že půjde Drákula po ní?
Druhá rovina byla... méně uchvacující. Z dnešního pohledu to bylo extrémně sexistické a ještě víc naivní. Nehynoucí přátelství tří mužů, kteří všichni původně jeli po stejné dívce, jejich náhlá ochota položit jeden za druhého život, a to i následně za Harkerovi a Van Helsinga, ač se mezi sebou téměř neznali, jejich častá patetická prohlášení o oddanosti, to hodně páchlo romantismem. Fakt, že všichni muži byli dokonalí gentlemani a přítomné ženy ty nejsladší dámy, byl strašně naivní a páchl romantismem ještě víc. A číst věty o tom, jak "my muži jsme silní" a jak "ženský mozek není uzpůsoben na takové hrůzy" a další prohlášení dávající jasně najevo, že Lucy a Mina byly jen neschopné panenky a že Mina jim nakonec tolik pomohla, protože má "i něco z mužského mozku"... je těžké to číst, když prohlédnete oponu dokonalé viktoriánské skupiny oddaných přátel a když si představíte, že by to někdo řekl dneska. Nebo že byste v takovém nastavení museli žít.
Na druhou stranu jsem se pokusila to tolik nevnímat, právě s ohledem na dobu vzniku, a vlastně jsem si to docela užila. Částečně. Úvod, kdy byl Jonathan v Transylvánii a odhaloval zrůdnost hrabětě, a pak hon na hraběte, když přestali uvažovat jen pro sebe, nic nezatajovali a naplno rozebrali, proti čemu stojí a co musí udělat. I přeměna Lucy byla zajímavá a jak už jsem řekla, Renfield. Ostatně, právě tihle dva podle mě dávají možnost číst hodně mezi řádky a odkrývat spoustu vrstev. Samozřejmě nelze nezmínit ani Van Helsingovy rozbory upírů a jejich způsobů myšlení. I přes nepříjemný podtext získaný společenským vývojem, který Stoker asi nemohl předvídat, se mi líbí, že zrovna Minu nechali přispět tak moc a že z ní Stoker udělal docela silnou ženskou hrdinku.
Nebyla bych ovšem upřímná, kdybych řekla, že mě bavila celá kniha. Většina kapitol ohledně Lucy nebyla tak zajímavá a považuji je za nejslabší místo díla. A bohužel, totéž musím říct i o finále. Tempo se ke konci začalo hodně zrychlovat, celkem pochopitelně. Ale vypořádání se s Drákulou a jeho nevěstami bylo tak... krátké, jednoduché, tak... nebylo to vyvrcholení, jaké by snad čtenář čekal po všech problémech a trumfování jeden druhého. Konečně jsme tě dostihli. Všichni nám ustoupili z cesty. Říz. A je to. Žádný finální boj. Žádný odpor. Žádná poslední překážka. Žádný strach, že to nakonec nezvládnou. Vlastně na ně na úplném konci nečekalo žádné riziko. Ač se říká, že cesta je v knize důležitější než cíl, a já s tím naprosto souhlasím, cíl by stejně neměl být zdolán jen tak mimochodem.
A na závěr ještě musím dodat, že je možné, abyste vy měli trošku jiný pocit z atmosféry a aby vám některé části třeba nepřišly tak zdlouhavé. Já si totiž čtení ještě dobrovolně zkomplikovala zakoupením originálu. Tedy jsem Drákulu četla ve starší angličtině, kde kromě zastaralé větné stavby a slovní zásoby je i svéráznou transkripcí naznačeno několik anglických nářečí, a není to zrovna nejjednodušší čtení.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat