Za komfortní záchody!

Jsem si vědoma, že toto je takové nevábné téma na prd, a to doslova. Jsem si vědoma, že to není žádný palčivý, zásadní  problém, jehož vyřešení by mělo vliv na chod společnosti. Možná. Řekněme si to na rovinu, společnost jde lépe, když jsou její členové v pohodě. A do toho spadá i moci se nerušeně... projevit ve všech ohledech lidského těla. A to i na záchodě. Ale prostě jsem si chtěla ulevit po dni, kdy se předběžné šetření v dědickém řízení skoro až seriálově zvrhlo, když se na světlo vynořila druhá závěť, kdy se lidi z několika stran začali domáhat mé okamžité pozornosti a řešení problému, přestože jsem neměla čas ani na jednoho, kdy mi na blogu.cz hodili na titulku nečekaně článek a kdy jsem zase zapomněla vyndat maso z mrazáku. Tak proč ne. Nebo bych se také mohla tvářit inteligentněji a napsat, že tento nevýznamný problém dokazuje, jak praktické nemusí vždycky znamenat pohodlné. 

Jak jsem se totiž mohla přesvědčit díky mnoha místům, kde jsem kdy bydlela, a mnoha místům, která jsem kdy navštívila, většina lidí považuje za nejpraktičtější povrch na toaletách dlaždičky/kachličky/keramické obklady, říkejte tomu jak chcete, všichni víte, co myslím. Ať už soukromé ubytování, koleje, hotely nebo veřejná místa. Ono se to tak rychle neopotřebí, cokoli tam padne, tak se neodstranitelně nepřilepí, a dá se to jednoduše mýt. Teda... taková je iluze. Jako někdo, kdo už druhý rok bydlí v příliš vlhkém domě, kdo už si může pyšně říkat plísňobijec, tak úplně nesouhlasím. Našla jsem sice zázrak chemie, který mi v boji pomáhá. Čistič proti plísni napumpovaný chemií tak, že se člověk při použití spolehlivě přiotráví, ale když si na druhou stranu vezmu, že v koupelně užívané jako sušárna mi sám bez jakékoli námahy (vyjma té přiotrávenosti) vybílil zeď pokrytou černým plísňovým polštářem, aniž bych ji musela třeba jenom utřít, že ta běloba tam drží už pár měsíců, zatímco slavné savo proti plísni bylo na prd (tentokrát ten obrazný), co je proti tomu chlor v horních cestách dýchacích. A tento zázrak tak pomáhá i s těma slavnýma dlaždičkama. Kdo má naproti tomu něco méně účinného, nebo se spoléhá na vodu s jarem, zkuste si drhnout spáry. Obecně však platí, že dlažbu lidé vnímají jako něco snadno omyvatelného, a tak vhodného do prostor jako je záchod. 

Jenomže... pokud jste někdy zkusili spolubydlení a opravdu vám vadilo, kdyby měli být vaši spolubydlící svědky všech vašich projevů, asi mi dáte za pravdu, že ne každý zvuk těla je člověk schopný ovládnout, ne každý je zdravé ovládnout, a v prostoru, kde převládá dlažba, se všechno děsivě hlasitě nese ještě s ozvěnou. Tohle k té pohodě pak ale vůbec nepřispívá. Zvlášť, pokud měl jeden fazole a s tou ozvěnou po celém baráku prostě nic neudělá. Kachličky, dlaždičky, jakpak se to krásně nese! Paradoxně, v tomhle už byla příjemnější představa chodbového místo buňkového sociálního zařízení, protože na tom chodbovém, pokud se vám pak povedlo odejít, když na chodbě nikdo nebyl, nikdo neměl tucha, kdo se to tam předvádí.

zdroj

Víte, my třeba kdysi měli doma na záchodě tapety, potom se táta rozhodl, že ho vymaluje, ale protože vždycky všechno nadšeně rozdělá a roky trvá, než to dodělá, tak nějakou dobu skoro strhané tapety, což vytvořilo krásný dojem místnosti z hororového blázince. Potom se ona místnost konečně upravila, takže teď je částečně potažená speciálním ozdobným hrubým nátěrem a částečně vymalovaná normální barvou. Na podlaze je plovoučka, předtím tam byl korek. A nikde se nic nenese, ani s údržbou není problém, protože zkrátka nikdy nikdo tu zeď nepodělal. Myslím, že mísu máme dost velkou, aby se do ní všichni trefili. Obdobně koupelna, ve které máme od chvíle, kdy pamatuji, na podlaze a do tří čtvrtin zdí korek a zbytek bílá malba. Ono se to může zdát oproti dlažbě silně nepraktické, ale ten korek je tam minimálně dvacet let, spíš déle, nedrhne se nijak víc než ty slavné dlaždičky a kachličky, a přestože kolem kohoutku by bylo záhodno ho už vyměnit, je stále stejně funkční. A taky se tam nic nepříjemně nerozléhá. A navíc je to v obou případech o moc teplejší než ledové dlaždice. 

Ani nevím, co je vlastně pointa tohoto článku, kromě STOP KACHLIČKÁM V KOUPELNĚ a NASTOLTE ZÁCHODOVOU POHODU ODSTRANĚNÍM OZVĚNY, jen jsem se asi chtěla podělit o to, co mě napadlo. Jaké nepohodlí vlastně pro člověka při činnosti, které se ani při nejlepší vůli nevyhne, může znamenat obyčejná touha po praktickém řešení, které se při plánování i realizaci zdá tak neskutečně rozumné a pokulhávat začne až ve chvíli, kdy se tam sejde víc lidí a někdo dostane průjem. Však si jen stačí představit, když člověk opustí bezpečí domova, je nucen užít místo více veřejné a v nouzi nejvyšší zjistí, že všude kolem něj posedávají a postávají lidé, kteří si ho plně vychutnají v keramikou řádně umocněné variaci. A to ne na renesanční téma. Ačkoli... někdo třeba prdí do rytmu.