17. 4. 2018

J. A. Lindqvist - Ať vejde ten pravý

Originální název: Låt den rätte komma in 
Rok vydání: 2004
Rok vydání v ČR: 2010
Poznámka: Čteno pouze v AJ

Možná jste viděli film, který tu taky mám představený. Tedy jednu z jeho verzí. A myslíte si, že i knížka je hezký příběh dětské lásky mezi šikanovaným Oskarem a upírkou Eli, trochu opepřený nečekaně drsnou krví na konci a dvěma děsivějšími scénami. No, není. Je to kurňa ujetý! (Plus mi přijde, že přeložený ze švédštiny do angličtiny je velice jednoduchým jazykem.)

Oskar tu je šikanovaný chlapec před pubertou, který si živě představuje, jak své mučitele zabije, ale nedokáže se jim ani náznakem postavit. Eli je upír vzezření dvanáctiletého dítěte, který se s "pečovatelem a služebníkem" Håkanem přestěhuje do vedlejšího bytu. Ale nic dál už není nevinné a dětské. Děti z Oskarova okolí v Blackebergu jsou sebranka feťáků z rozvrácených rodin, bují mezi nimi šedá i černá ekonomika, i Oskar si zvedá adrenalin krádežemi a vykazuje znepokojivé sklony, a jednoho dne mezi ně vnikne nové vzrušení. Vražda mladého kluka, kterého našli viset na stromě, úplně bez krve. A nikým nezaznamenaná vražda starého opilce, o níž místní podivín tvrdí, že ji spáchalo podivné monstrum. 

Zatímco tak policie hledá vraha a poté se potýká s nepřístupným Håkanem, který měl pečlivě připravený plán, aby Eli neohrozil, ani kdyby na něj přišli, zatímco opilecká banda při řešení záhady smrti jejich kumpána bolestivě přichází na to, že upíři existují, Oskar se ve snaze najít v životě alespoň něco příjemného, o co by se mohl opřít, sblíží s Eli. A spolu s tím, jak mu dodává nečekané kuráže, zároveň pomalu odhaluje děsivá tajemství toho, co kolem Blackebergu obchází. 

Brzy se tak vše dostane do bodu, kdy se policie snaží chytit nebezpečného šílence, který jako zázrakem utíká smrti, kdy lidé chtějí zbavit svět nebezpečí, o jehož neexistenci dřív nepochybovali, a Oskar si uvědomí, že to nemůže dovolit. Protože přes všechno, co zjistil a co viděl, je Eli přítel. Anděl. 

A že ví a viděl dost. Jak už jsem naznačila, kniha je superujetá. Soužití Håkana a Eli není jen vztah služebníka a pána. Je to nechutný obchod spojený s Håkanovou pedofilní minulostí. A scény ke konci, kdy se Håkan stane nemrtvým a Eli najde, jsou drsným pokračováním tohoto a pravá ukázka šílenství. Zejména, když se do nich přimotá další dítě. Nechutné. Odporné. K tomu je třeba přičíst i děsivě šedivě smutný život dětí v Blackebergu. Fet, krádeže, prostituce, žádné vzory, šikana. Přišlo mi, jako by všechny postavy žily v nějakém paralelním depresivním vesmíru, kde žádná rodina nevydrží, nikdo nedokáže projevovat štěstí a všichni jsou prostě zlí nebo odevzdaní. Stejně tak "vznik" a identita Eli (z toho důvodu působí značně nesmyslně, že se v americkém remaku jmenuje Abby) jsou překvapivé a mnohem zvrácenější než pouhé "došlo k nákaze". Ta minulost je opět pro silné povahy. A přestože se toto vše odhaluje postupně, nenásilně a docela plynule, je tak kniha poměrně šokující. Ne, není strašidelná, přestože recenze srovnávají Lindqvista s Kingem, ale umí vyvolat napětí a šok. A u některých bych se nedivila, kdyby ji nedokázali dočíst. Což není nutně negativní, jen může být pro někoho až moc.

Umí si ale hrát i se zaujetím. Transofrmace nevědomé Virginie v upíra a pomalé uvědomování si, co se děje, když se nakazí, a s tím spojený popis toho, jak upíři v Lindqvistově podání fungují, se povedlo. Dalo možnost se vžít. Vůbec celá parta kolem Virginie byla příjemné zpestření, nakonec byli kupodivu asi nejsympatičtějšími postavami a paradoxně působili nejživěji a nejakčněji. Naopak takový konflikt mezi Tommym a jeho budoucím otčímem, vyloženě třetiřadými postavami, snad nic navíc nepřinesl. Nebo popisy útoků a násilí, včetně reakce okolí. Zdá se mi, že bez ohledu na to, jak přehnané násilí to bylo, reakce popsal Lindqvist realisticky a opravdu rezonovaly dějem, nekončily zase hned bezprostředně po, jako by nový den všechno vymazal. Eli a Oskar se možná sblížili až moc rychle, i když podle mě to jde přičíst manipulačním schopnostem Eli, ostatní postavy ale měly minimálně v rámci nastaveného prostředí velice reálné charaktery.

Taky mě zaujalo, že vlastně nikdy s jistotou nepadlo, že jde o upíry. Eli popírala, že je upír a že zemřela. Ale nemusela dýchat a srdce jí sotva bilo. Potřebovala krev, uměla se měnit a nemohla na světlo. Ale tvrdila, že je to infekce. A také se ukázalo, že nakaženým u srdce vybují jakési "samostatné upíří vědomí" nebo mozek, které je může ovládat i po smrti, takže... nevíme. A není ani třeba vědět. Protože hlavní bylo, jak se ke všemu postaví Oskar a ten nenaléhal. Byla to Oskarova cesta i přes pár odboček k jiným postavám, a myslím si, že se povedla.


Moje hodnocení:

Žádné komentáře:

Okomentovat