Když se to sere

Když se nedaří... máma to říká jinak. Že když už se to sere, tak se sere všechno. Což je často celkem záhadná pravda. Nevím, jestli události mají tendenci se opičit a čekají, až se přestane dařit s jednou, aby se přidaly, protože samy neumí vymyslet nic lepšího, nebo životnost některých věcí trvá jen tak dlouho, dokud trvá štěstí, což u některých znamená že se zničí ještě před výrobou, ale bývá to tak. Vemte si třeba sobotu, kdy jsem po dovolené přijela zpátky domů. Tedy domů do ČB z domova na Šumavě.

Jelikož v novém nájmu jsem teprve měsíc, spoustu věcí ještě zařizuju. A tak jsem si vezla rohožky, koberečky do koupelny (ten je tak měkkej!), přehoz, závěsy a dekorace, které mi poslala babička, které je na kliku pověsila sousedka, která se stěhovala a už o ně nestála, které mi zabraly tašku. Tudíž jsem musela na normální oblečení přibrat ještě kufr, o kterém už nebudu používat které. K tomu jsem se rozhodla udělat si rovnou týdenní nákup, když mě rodiče vezli autem, protože proč se s tím tahat pěšky, když můžu někoho jiného nechat vytahat mi to až do třetího patra. A taky jsem si potřebovala koupit ten bazmek na příbory, jak se mu nadává... příborník. Tudíž jsem v Globusu přidala další nálož. Ale všechno začalo ještě doma.

Těsně před odjezdem jsem si vzpomněla, že potřebuju hřebíky s úchytkami na kabel, protože mám přípojku na internet v předsíni, ale tam není zásuvka, takže táhnu kabely k modemu až do kuchyně. Tak aby se to tam neválelo po podlaze. Sice domů nechodím po tmě ani ožralá, ale zakopnout se dá i za střízliva pod reflektorem. Tedy já si ani tak nevzpoměnla, ale zeptala jsem se táty, co je proti Globusu za hobbymarket. A on si vzpomněl, že proti Gloubusu je hobbymarket "Toto Nemůžeš Říctdřív, Jemáme doma s. r. o.", takže se vyskočilo z auta, letělo se pro štafle a hledaly se hřebíky s úchytkami. Pak se nastoupilo do auta... a zase se vyskočilo ven, protože táta zapomněl doklady. Pak se nastoupilo do auta, já vyházela z batohu noťas a všechno vybavení a zase vyskočila ven, protože v něm nebyly klíče. A já kromě klíčů neměla ani tucha, kde jsou, protože jsem je za celý týden nepotřebovala. Letěla jsem proto do pokoje, tam ale samozřejmě taky nebyly, takže jsem letěla zpátky do auta, tentokrát vyházela celou tašku v kufru a klíče našla na dně. Právě proto, že jsem je celý týden nepotřebovala, jsem je tam už minulý pátek zahodila. Pak se konečně nasedlo do auta a jelo.

Cesta do ČB proběhla celkem hladce, stejně tak nakupování v Globusu. Akorát u pokladny už to zase nešlo. Nevím kdy, ale asi to není tak dlouho, co Globus zavedl, že platíte-li u normální pokladny, zeleninu a ovoce vám zváží. Ale chcete-li použít samoobslužnou nebo scan&go, musíte si to zvážit sami. Zatímco dříve si museli vážit sami všichni. Samozřejmě proto drtivá většina hlavně těch, kteří měli nacpané košíky a k samoobslužným pokladnám zjevně nešli, ovoce vážila (no dobře, spousta z nich posílala děti pomačkat si obrazovku u váhy, dejme tomu), ale i tak spousta lidí nevážila. Jednak spousta těch, kteří rozhodně neměli v úmyslu jít k normálním pokladnám ("Pani, prosimvás, musim si to vážit sama nebo ne?" ptá se postarší dáma. "No když jdete k normální kase tak ne, tam to zváží pokladní, jinak jo," říkám. "Táto, nemusíme to vážit!" úlevně vydechne a zamíří k samoobslužné...) a jednak spousta těch, kteří se u váhy nechtěli tlačit ve frontě. Jako já. A jako všichni ve frontě u pokladny přede mnou. Tudíž, jak jinak, pokladní z východu nebo aspoň přízvukem chyceným na východě podle obrázků hledaly, co si to proboha ten zákazník kupuje, najít nemohly, zejména když on sám to taky nevěděl, a když už půl hodiny nebohá pokladní zkoumala, zda si ten přede mnou bere hrozny bez pecek nebo s peckama, protože on popadl prostě jedny a nazdar, no kdo by netoužil jim říct, ať teda ochutnaj, že uvidí!

Nakonec jsem ale přežila i to, přežila jsem i fakt, že jsem v autě nechala mobil, takže se mi rodiče nedovolali kde jsou a jestli přeparkovali nebo ne, páč to vypadalo, že hodlají přeparkovat auto a já bych ho musela kdo ví kde hledat, zejména, že když ho vždycky kdo ví kde hledám i když nikdo nepřeparkoval, a já s nákupem včetně příborníku mohla vyrazit.

I cesta přes město k domu se obešla bez problémů, stejně jako dotáhnutí všech těch krámů do bytu. Jenže tam už to zase "bez problémů" bez problémů končilo. Protože vlastním dva kufry a jeden už mi ve skříni překáží, odjížděla jsem z domova s tím, že ten druhý, v němž vezu oblečení, zase domů pošlu. Stejně jako velkou nákupní tašku, protože jich mám několik a taky už překáží. Tudíž jsem samozřejmě na všechno zapomněla, a teprve když rodiče odjeli a já se jala vybalovat, mi došlo, že to tu už dávno nemělo stát!

Pak teda, že si pověsím ty závěsy, což neměl být problém, když do postele lezu po žebříku, takže se lehce dostanu i ke garnýži pod vysokým stropem. Jenže to bych nesměla ten žebřík vzít a třísknout s ním do lustru. Nerozbil se, ale jelikož je z těžkýho skla, posunul se tak, že už ho nedokážu nastavit rovně. No, chci to skleněný stínítko sundat a dát tam trochu stylovější. Ale stejně.

Pak jsem si vzpomněla, že bych mohla uložit nový příborník. Tak otevřu šuple, vezmu hezkej zelenej příborník, kterej mi ladí s odkapávačem, dám ho dovnitř a vlastně ho dovnitř nedám, protože je o asi tak centimetr delší než šuple. Takže jsem celá nadšená jen sundala jeho horní část, která aspoň dočasně může sloužit jako polopříborník na lžičky a vidličky, a nože budu dál házet vedle. Fakt celá nadšená.

Pak jsem se aspoň rozhodla si udělat kakao a rozečíst novou knížku od Barkera. Tu jsem rozečetla, ale s kakaem to bylo horší. Protože to takhle zavírám skříňku, naprosto jednoduše, sotva se dotknu madla, ale i tak mi madlo zůstane v ruce. Dobrý. Pak zase nalívám vodu a konvice sice není vyloženě děravá, ale stejně to nějak podezřele začalo téct všude možně. Sice furt do hrnečku, ale stejně. Notak!

Jo a už jsem řekla, že jsem zapomněla na kladivo, takže celý hledání hřebíků bylo zbytečný, když je nemám jak zatlouct do zdi? Diví se vůbec ještě někdo, že jsem si ještě ten večer docela bolestivě odřela kloub na ukazováčku levé ruky a hned ráno potom spálila kloub na ukazováčku pravé ruky? Nebo že se dneska v šíleným vedru ženu k notářce, abych před kanceláří zjistila, že má dovolenou? Vlastně je zvláštní, že mi nespadl žebřík k posteli a já nemusela skákat dva metry a propadnout se podlahou. I když nikdy neříkej nikdy.

Alespoň, že můj úplně první noťas HP, můj úplně první a naprosto neschopnej netbook Asus (vlastně už oba prakticky neschopné) a můj úplně nejoblíbenější HTC (ne tak neschopnej jako spíš uvnitř uhnilej) jsem zničila úmyslně, když jsme se jich chtěli zbavit, zapnout nebo udržet zapnuté už to nešlo, ale obsahovalo to data, která jsme tedy neměli jak vymazat, tak jsme se rozhodli položit je pod kamion. A potom nechat venku živlům, než se svážel elektroodpad. A dopadlo to docela dobře:

Článek na téma Když se nedaří