Maria Hermanson - Ďáblova svatyně

Originální název: Himmelsdalen
Rok vydání: 2011
Český překlad: 2016

Při koupi této útlé knihy jsem nevěděla, co čekat, protože název může mít mnoho významů a anotace tolik nenapoví. Čekala jsem v podstatě sektu, která se třeba zvrhne v něco trochu nadpřirozeného. Vlastně jsem to čekala ještě hodnou chvíli během čtení, protože prapodivně napjatý začátek, brzký velice očekávaný zvrat, ale s nejasnými důsledky, k tomu naváděl. Jenže se nestalo, jde o docela originální, vůbec ne nadpřirozený thriller, který jen příliš brzy přišel o napětí.

Kdysi se narodila jednovaječná dvojčata Max a Daniel. Už jako batolata byla velice rozdílná. Zatímco Daniel rád poznával svět, Max se neobtěžoval cokoli učit. Zejména proto, že Daniel mu vždy se vším ochotně pomohl. Jejich rodiče se proto rozhodli pro experimentální výchovu dle jedné odbornice a jejich rodina se rozdělila. Později natrvalo, protože matce s Danielem začal vyhovovat pohodlný život u jejích rodičů a otci s Maxem zase přítomnost atraktivní odbornice. A tak už to navždy zůstalo a chlapci se už nesblížili. Navíc se ukázalo, že i jejich osobnosti jsou zásadně rozdílné, když Daniel zaplul do normálního života, kdežto Max plul z průšvihu do průšvihu a pro všechny byl bipolární blázen.

Po mnoha letech sporadického kontaktu se Max Danielovi ozval z kliniky ve švýcarském Himmelstalu, údajně pro vyhořelé zbohatlíky, a pozval ho na návštěvu. Danielovi se moc nechtělo, ale protože se zrovna rozhodoval kam se svou kariérou a také se rozvedl, řekl si, že dovolená v Alpách není špatný nápad. Ostatně, zatím nic podezřelého nezavětřil, ani ve chvíli, kdy mu Max ve svém manickém záchvatu prozradil, že klienti nesmí kliniku opustit, dokud nezaplatí účty, a on nemůže zaplatit, dokud neodejde, protože své peníze má ukryté v hotovosti, dostat se k nim může jen on a navíc zase spadl do průšvihu - zapletl se s mafií, která prý vyhrožuje jeho snoubence. Proto Danielovi navrhne, aby se za něj na tři dny vydával, zatímco on rychle vyřeší své finanční záležitosti a vrátí se zpátky. Přičemž snadno zmanipulovatelný Daniel kývne a netuší, do jaké katastrofy se tak vřítil.

Údolí Himmelstal totiž není malebné místo pro unavené umělce, bohémy a rentiéry. Má temné tajemství, nedá se odtamtud dostat, protože lidé jsou tam obvykle posíláni na doživotí, a Danielovi proto, že je obyčejný, psychicky normální člověk, tam hrozí velké nebezpečí. Navíc mu samozřejmě nikdo nevěří, že je Danielem, protože každý ví, jak moc rád se Max předvádí, jak vymýšlí nové a nové lži, a protože podle záznamů... Max žádné dvojče nemá. Jediná šance, jak může Daniel z této šlamastyky vyváznout živý, tak je odhalit, o co jde nejen v Himmelstalu, ale o co jde jeho bratrovi, nebo možná někomu jinému, kdo se tak velice zasloužil o to, aby byl jejich podvod neodhalitelný.

Ještě hodnou chvíli poté, co začali Max a Daniel realizovat plán s výměnou, jsem čekala, kdy se objeví nějaká ďábelská, snad i nadpřirozená podstata Himmelstalu. Kdy se začnou dít první krvavé oběti, první útoky, obřady, kdy se Daniela chopí. Sem tam nějaký střet s těmi nejvyšinutějšími obyvateli tomu i celkem nahrával. Akorát se nestalo nic, a když se Daniel rozhodl vyjevit pravdu, protože mu došlo, že se Max nevrátí (k velké frustraci čtenáře až po značně dlouhé době), ukázalo se, že skutečnost je z jistého úhlu pohledu trochu obyčejnější. Nejde o žádnou sektu nebo doslovné peklo, nýbrž o detenční zařízení. 

Což na první pohled může i vypadat celkem revolučně a rozumně. Jenomže když jsem vše sledovala z Danielova pohledu, tedy v kůži někoho, kdo tam nepatřil, bylo to děsivé. A celkem ďábelské. Možná hlavně proto, že pro mě jsou svoboda pohybu, možnost zvolit si kde a jak žít a cestování jedny z nejdůležitějších věcí v životě a bylo děsivé, že bych se na Danielově místě ocitla. A asi nejen na Danielově, protože hrozba, že se i jako "právoplatný" obyvatel dostanu do nechvalně proslulých katakomb, které už vůbec nic nepředstírají... je zkrátka těžké nemít takové myšlenky a vrátit se k pohledu "však si to každý z nich víc než zasloužil", když většinu knihy trávím mezi nimi. To bylo to ďábelské. Ďábel tam nebyl nadpřirozený. Nebyli do přímo ani obyvatelé, jak by se mohlo zdát asi v půlce, nýbrž jeden z těch, kdo měl, jak to tak u ďáblů chodí, jejich životy v hrsti.

Nicméně, vedle zajímavých pohledů přinášejících zamyšlení, se autorce pár důležitých věcí nepovedlo. Především udržet zvraty překvapujícími. Stačilo, aby se Max poprvé zmínil o návrhu prohodit se, aby bylo jasno, že už nemá v úmyslu se vracet. Podobně činy Corinne, jakmile se ukázalo co je zač, nebyly nijak překvapivé. Nebo třeba Danielova doktorka, která sice v rukávu žádný zvláštní zvrat neměla, ale zato byl její charakter skoro až zbytečný. Především její kapitoly a její obdivování nebo nenávist kolegů. Nepřineslo to nic. A nejhorší ze všeho byla Danielova naivita, zmanipulovatelnost, až hloupost, se kterou na všechno skočil. Nebyl jen jehňátko. Byl přiblblé jehňátko, které si nic nedokázalo uvědomit, dokud mu to někdo neotřel o xicht. Asi to bylo úmyslné, avšak dost mě tím rozčiloval.

I když musím přiznat, že mi to vesměs moc nevadilo. Na rozdíl od mnoha jiných mi nevadil ani onen možná trochu přeslazený konec, protože jsem ho oběma přítomným přála. Také se určitě našly scény, které napětí udržely. Jen jich nebylo tolik v porovnání s těmi předvídatelnými a pokus vybalancovat extrémy, kdy autor čtenáři neprozradí vůbec nic, takže se v tom nedá vyznat, a kdy prozradí tolik, že čtenáři všechno rychle dojde, se taky úplně nepovedl.

Mé hodnocení: