Kapři na útěku a foťák v oblacích

Měli jsme tu takovou malou záhadu. Kapří záhadu. Jelikož mám až moc nevybrané dovolené, byla jsem doma už v pátek. Stejně jako můj brácha. A zatímco já vařila, balila dárky, věšela prádlo, sledovala The Borgias (hledala jsem seriál, který by mě zabavil, ale už skončil, abych se s ním pak netáhla pár dalších let pár dalších horších a horších sérií), chatovala a sepisovala povídkový útržek, a to všechno najednou, on tak chodil po domě a že prý hledá kapry. Protože další brácha je měl už ve čtvrtek přinést. Jelikož nikde nebyli, protože když jsem ve čtvrtek večer dorazila, nebyla obsazená vana, a protože když jsem v pátek začala vařit, nebyla zjevně ani obsazená lednice, závěr byl nasnadě. Ten brácha pověřený přinesením kaprů je nepřinesl. Jenomže, k tomu, že je přinesl, jsou prý svědci, takže kapři někde museli být. Ale kde? Ve vaně prázdno. V lednici ne úplně prázdno, ale žádný kapr. V mrazáku žádný kapr. Ve druhém mrazáku nic. Ve špajzu ani šupinka. Dokonce ani na puťa puťa se neozývali. Zkrátka, odpověď byla jediná. Kapři museli zdrhnout. Nejspíš někdy nad ránem, když všichni spali. 

A když už jsme u spaní, stává se vám občas, že se probouzíte, ještě jste napůl ve snu, a naskočí vám nějaká naprostá pitomost, nebo ji dokonce řeknete nahlas, ale zároveň jste už natolik vzhůru, že vám vzápětí dojde, jaká je to pitomost, a nechápete, kde se to vzalo? To jsem se totiž takhle probouzela ve čtvrtek, už naprosto připravená vypadnout z práce a konečně mít dovolenou, a říkám si: Já nechci kopat hrob pro Joffreyho. Necháme ho v mrazáku, než vypnou proud. A až ho vypnou, tak po nějaký době odejde sám............ Začínám mít dojem, že to byla předtucha. Joffrey se spřáhnul s kapry!

Alespoň, že letos jsme si dali záležet, a máme na zítřek připraveného Jana Husa. Když už nic, Hus musí být.

A protože letos je taková zima, že mám skoro celý den otevřené okno, zdá se, že se příroda pokouší doplnit dešťový deficit a na sníh dlabe, prosinec už zkrátka není takový prosinec, jaký si pamatuju z doby před dvaceti lety, našla jsem pár nezveřejněných fotek z cesty do Paříže (těch klasických, které v letadle dělá každej, ale tak sakra když to bylo poprvé v letadle, proč je neudělat?), a tak je sem šoupnu. Spolu s jedním "kafe obrázkem", jenž jsem podobně jako předešlé avatary náhodou našla v google archivu starého blogu na blog.cz. Místo zítřejšího tradičního vánočního článku, do kterého se mi nějak moc nechce. Však pořád je kratší mrknout na fotku, než číst další text.