Někdy totiž prostě je. Někdy je to ta nejlepší možnost... a někdy ta jediná. Protože dopadnete stejně, jako když se nevzdáte, akorát se nemusíte tak namáhat. A totéž se stalo v mém snu. Tudíž praštěný výpotek mozku Ann Taylor číslo... nevím, určitě víc, než by bylo záhodno.
Nemám vůbec tušení, proč. Nic spojeného se Hrou o trůny ani Písní ledu a ohně jsem v posledních dnech neviděla ani neřešila. Vlastně už dávno dávno od Vánoc. Přesto se mi o tom zase zdálo. A zase zcela svérázně - i když taková bomba, jako obří velikonoční zajíc v čele bílých chodců, to nebyla.
Vlastně jsem navázala chvíli po událostech v závěru nejhorší řady vůbec - té poslední. Tedy Zeď šla dolů, armáda mrtvých se nahrnula skrz, zaplavila Sever a zbytky armády Severu a armády několika dalších království s nimi bojovaly v Říčních krajinách pod Šíjí. Zatímco přeživší lidé prchali co nejdál na jih Západozemí. Jenže ono Západozemí nebylo tak úplně, jako ho známe. Třeba armády stále bojovaly s meči... ale taky měly v té sněhovo blátivé břečce u Trojzubce buldozer (neuvěřitelně vhodné bojové vozidlo...) a takové divné zařízení, kterým sem tam posouvaly ledovou stěnu a bránily mrtvým v průchodu, nebo spíš přímém útoku. Dokud jeden z Jiných neskočil za volant obrněnce a onu stěnu neprorazil. Klasika.
Což jsem sledovala typicky snově "shora", zatímco jsem "fyzicky" byla v jednom přístavním městě na nejjižnějším pobřeží. Tedy on to byl vlastně Parožnatý vrch Tarlyů, ale bylo to velké město na pobřeží Dorne. Které v ulicích silně připomínalo letní Paříž. Což skutečný Parožnatý vrch není. A nevypadá tak ani jižní pobřeží Dorne. A není to ani Paříž. Nicméně jsem se procházela mezi davy Parožnaotu Paříží a potkala i Jona Sněha. Všem bylo fuk, jestli je to král a že pendluje mezi jihem a frontou, jako by se nechumelilo. Na té frontě. I mně to bylo fuk. Jen jsem mu mimochodem řekla, že dnes se boje posunou dál a že Tarly začne shromažďovat vojsko. Když nechápal proč, prozradila jsem mu věštbu, kterou jsem slyšela, že 13. března dosáhnou Jiní průlomu a nepůjdou zastavit (kdo by taky zastavil obrněnce) a že právě 13. března Tarly vytáhne na pochod (protože už i v tom snu jsem mluvila anglicky a je to... hm... geniální slovní hříčka vyloženě na Malíčkově úrovni, asi). Jon se pak divil, kde by Tarly vojsko vzal, načež jsem se rozhlédla po ulici a odvětila, že začne verbovat a nebude se ptát. Je to přece Randyll Tarly, ne?
Jenže verbování nebo ne, Jiní postupovali dál a masakrovali své protivníky. Moc času nezbývalo. Uvědomovala jsem si, že když jejich armáda nepotřebuje odpočinek a je pěší (krom toho jednoho chodce za volantem), bude jim trvat nanejvýš pár dní, než zaplaví i zbytek kontinentu. A asi si to uvědomovali všichni, protože všude bylo cítit napětí a bezradnost. Však taky jak vyřešit, že se blíží armáda, kterou zkrátka nezastavíte? No, já se toho zhostila bloumáním po jednom parožnatopařížském obchoďáku, po kině, kde jsem ale samou nervozitou nemohla zakotvit u žádného filmu, a tak, a vymýšlela a zavrhovala možnosti. Kamkoli se schovat bylo zbytečné, oni najdou všechny už jen podle toho, že jsou živí. Leda nějaký protiatomový kryt, který můžou obléhat ale nedobýt. Ovšem s vědomím, že zaberou celé Západozemí, nikdo další nezbude a z toho krytu už nevylezu. Záchrana by totiž nepřišla. Čili klasické ticho před likvidační bouří, jíž nejde uniknout. Nebo?
Pak jsem si totiž všimla, že někteří vytáhli ze skladového prostoru onoho obchoďáku jachty (?) a motorové čluny a vyplouvají s nimi na Letní ostrovy nebo alespoň do Essosu. Jedna žena, s níž jsem se seznámila, v tom obchoďáku navíc měla svůj člun, takže já, Jon (jenž pochopil, že to nemá cenu a rozhodl se vzít nohy na ramena) ona majitelka člunu a ještě někdo jsme taky měli vyrazit. Dostali jsme člun na pláž, kde stálo několik tanků (zpětně si říkám, že tanky mohly být sakra účinný, tak proč místo na frontě okouněly na pláži, Tarly?!) a vrátili se pro zásoby. A mezitím nám ten člun vyfoukla jedna stará bohatá rašple nápadně podobná Olenně Tyrell! Teda k její cti, že ho řídila sama osobně, ale... co teď? Co se dá dělat, když máte v zádech statisícovou neporazitelnou armádu a jeden celý panceřák? Umřít, řekla bych.
Ale neumřela jsem, probudila jsem se. Jen ne do úplného konce. Jakkoli absurdně a střeleně tenhle sen zní, ve skutečnosti byl totiž dost děsivý. Záběry na boje a hlavně ten pocit nevyhnutelné zkázy, to čekání, kdy konečně přijde, to ve mně zanechalo dost strachu. Akorát jsem musela zase hned usnout a neuvědomit si to, protože jsem se... z nějakého důvodu posadila a uviděla napůl odtažený závěs na okně, ačkoli teď, když do práce vycházím za tmy a vracím se taky za tmy je vůbec neroztahuju. A pak jsem mrkla dolů (spím totiž nahoře a do postele lezu po žebříku) a uviděla jsem tmavý stín s velmi hrubým lidským obrysem. Jak se posouvá od okna a leze po tom žebříku ke mně. Tak jsem ho popadla, urvala mu hlavu a spala dál!
Jelikož ráno tam žádný zavražděný stín neležel a závěs zůstával zatažený, očividně to opravdu byl jen sen, ale teda dost blbej...
Žádné komentáře:
Okomentovat