John Wyndham - Den trifidů

Originální název: The Day of the Triffids

Rok vydání: 1951

Český překlad: 1972

O existenci této knihy jsem věděla už velmi dlouho. Stejně jako jsem věděla, že je to sci-fi a že trifidi jsou rostliny. K úvaze, jak je to příběh, kdy rostliny zotročí lidstvo, pak nebylo daleko, a já se rozhodla, že něco takového vážně není můj šálek čaje. Ovšem jak se ukázalo, když jsem si knihu koupila, zatímco jsem před sebou měla dvouhodinové čekání na autobus, zmýlila jsem se ve všech ohledech. Rozhodně se z ní stal můj šálek čaje a rozhodně není o zotročování lidstva flórou.

Kniha začíná probuzením Země do temnoty. Po zvláštním nebeském úkazu záhadně oslepla většina populace, jen pár lidí dosud vidí a mezi nimi je i vypravěč příběhu, Bill Masen. Ten se v osudnou dobu léčil po úrazu očí, respektive poté, co se mu do očí dostal trifidí jed. Pracoval totiž s trifidy, masožravými, přes dva metry vysokými rostlinami s jedovatým žahadlem, které jsou schopny "vytáhnout" se ze země a "chodit", a pokud se jim žahadlo neuřízne, také silnou ránou a dávkou jedu zabít. Na druhou stranu jsou výbornou surovinou pro výrobu olejů, proto je pěstují po celém světě - a také na mnoha místech rostou divoce. A to, co uviděl, když si z očí sundal obvazy, ho šokovalo.

Probudil se stejně jako celý svět do konce lidské civilizace. Jelikož téměř všichni byli slepí, přestalo fungovat vše, co lidé znali. Většina se dokázala sotva vypotácet z domu, natož se o sebe postarat, nikdo nevěděl, proč se to stalo, kolik je postižených, zda existuje naděje na pomoc, velice rychle začal platit zákon silnějšího. Což brzy pochopil i Bill a začal dělat to, co napadlo každého, kdo nepodlehl hysterii - najít jídlo, bezpečí a vymyslet, co dál. Během obhlídky Londýna se kromě spousty slepých lidí setkal i s dalšími skupinami přeživších, kteří se pokoušeli o nějakou organizaci a plán pro budoucnost, když začali chápat, že jsou na všechno sami a tato absurdní náhlá situace je definitivní.

Při tom musel projít mnoha výzvami a stadii a utkat se i sám se sebou. S tím, co v něm civilizace zakořenila, se zvyky, morálkou. Viděl hromady lidí odsouzených k záhubě a musel se přesvědčit, že pomáhat tisícům slepců nemá jiný smysl, než že by jim jen odsouval nevyhnutelnou smrt. Byl zatažen do pokusu zorganizovat tlupy nájezdníků. Sledoval pečlivé plánování jiné skupiny, která chtěla zajistit přežití lidstva zcela pragmatickým a nekompromisním způsobem. Sledoval rychlý úpadek všeho, co pro něj bylo samozřejmé. Potácel se mezi propadnutím divošství a touhou zachránit, co se dá. Mezi nadějí, když se našlo soběstačné útočiště, a beznadějí, když se k všeobecné hrůze přidali trifidi, které lidstvo podcenilo stejně jako pevnost svých základů. A jak si konečně uvědomil, nezbylo mnoho těch, kteří by s tím ještě mohli něco udělat.

Takže tu máme v podstatě postapokalyptický scénář zapříčiněný lidmi a náhodou. Jak je naznačeno v závěru, oslepující meteorický roj možná byl nechtěné lidské dílo a trifidi byli rozhodně lidským výtvorem, který se nezamýšlenou náhodou roznesl do světa. A shoda náhod způsobila, že trifidům náramně hrálo do karet oslepnutí lidí. Přesto ale byli trifidi téměř až do závěru jen vedlejším, podružným problémem. Tím hlavním byl okamžitý kolaps po hromadné slepotě. Nikdo nebyl schopný zajišťovat chod světa, ustaly dodávky energií, zásob, veškeré služby, veškerá výroba, zkrátka úplně všechno, a to z minuty na minutu. K tomu chaos, když se mnozí opili, mnozí páchali sebevraždy, někteří se pokoušeli najít kohokoli, kdo vidí, a donutit ho pomáhat. Jenže to všechno bylo k ničemu, protože ač se ústředním bodem brzy stalo pouze jídlo a všichni bez ohledu na předchozí postavení a život sháněli jen to, bylo jasné, že to nevydrží dlouho. Ale protože hlavní postava a vypravěč knihy viděl a my byli v jeho hlavě, sledovali jsme nejen jak se vypořádává se situací a lidmi kolem, ale i jak plánuje přežití.

Potěšilo mě, že postupoval přesně tak, jako já v mých postapokalyptických snech - opustit město, najít bezpečné útočiště ideálně v odlehlé přírodě a ve vyšších polohách, najít čistý zdroj vody, připravit zbraně proti aktuálním hrozbám a zajistit si potravu. Takový plán byl jednoduchý a zbytek knihy už v podstatě vyprávěl o přizpůsobování okolnostem. Když už to vypadalo, že se přidá k připravené kolonii, když byl najednou přinucen starat se o bandu slepců a najít cestu k útěku - a zároveň se přinutit doopravdy pochopit, že nikomu, kdo nevidí, pomoct nemůže, ne ve společnosti, která zkolabovala a nejde opravit, když se ve snaze znovu najít Josellu dostal do jiné kolonie, když cestou sbíral nejrůznější náhodné společníky, když se konečně usadil a pokusil se vybudovat nějaký život. Zkrátka když postupně procházel různými fázemi a přístupy lidí v postapokalyptické společnosti. V mnohých knihách a filmech se často objeví jen jedno nové lidské uspořádání, ale tady jich Bill prošel několik, dal vždycky v několika dnech nahlédnout na to, jak fungují různá přesvědčení, a docela i dobře vysvětlil, zda by takové společenství mohlo fungovat.

Přitom se pořád potácel na hranici naděje a beznaděje, i čtenáři bylo neustále podsouváno, že takhle to pro postup dopředu nestačí, a i když najde bezpečné místo a bude se mít jak uživit, další generace budou jen upadat, jestliže obživa bude to jediné, na co jim budou zbývat síly a jestliže nebudou mít možnost vývoje. Navíc když se do popředí dostali trifidi, našli způsob, jak lidi vyhledávat, útočit na ně a odolávat jejich obraně. Nebo po bleskovém prolétnutí prvních let po katastrofě i nezvratitelné vyčerpání zásob jako palivo, vozy, nářadí, které najednou neuměl nikdo vyrobit znovu. Prostě tu nešlo o nastolení nového řádu a "poslední skupinky odboje", nešlo o snahu získat znovu zpátky svět od nepřátelských sil nebo ho vybudovat po ničivé katastrofě. Jen jsme sledovali ohromně rychlý a nezvratitelný úpadek, začátek cesty zpět, nejistotu, zda se může v nějakém okamžiku zastavit a začít šplhat znovu dopředu, nebo zda povede do jeskyní, odkud bude nutné vynaleznout civilizaci ještě jednou. A jak se s tím každá z postav potýká. Což je zatraceně chytlavá četba.

Mé hodnocení: