Děsivé dědictví

Originální název: Hereditary

Země: USA

Rok: 2018

Víte, co je průser? Když se autoři hororových filmů nechají opít hipsterským ukájením nad divností artové scény, kde neurčitá postava zírá bez hudebního doprovodu, kontextu, smyslu i účelu půl minuty nehnutě do kamery, aby byla vystřídána náhlým záběrem na prázdné pole. A bohužel to dělají nějak často, a to i ve filmech propagovaných tak, že čekáte propracovaný děs. Jenže tohle není V zajetí démonů. Bohužel je to Děsivé dědictví. Děsivě zděděná neschopnost filmu za něco stát.

To totiž zemřela matka. Do hrobu dána. Siroty po ní zůstaly. Eh, teda dcera Annie po ní zůstala.  A nepřicházela každičkého rána. Nebyly si totiž blízké. Matka se jí pletla do života až tak, že se jí vlastně ulevilo, když zemřela. Ale přesto si připadá špatně a těžko se s těmi všemi protichůdnými pocity vyrovnává. O to hůř, když cestou z party dojde k nehodě, při níž její syn Peter nešťastně připraví o život svou sestru Charlie. Sice Petera neviní, ví, že to byla nehoda a že původně se snažil Charlie pomoct, ale emoce s ní cloumají.

Kontaktuje ji však Jean, která ji prý viděla na setkání podpůrné skupiny. Ona sama přišla o syna a vnuka, ale našla zázračný způsob, jak se s nimi prostřednictvím seance spojit. A ukázala Annie, že to opravdu funguje. Jenže Annie, zcela nadšená, do toho proti jejich vůli zatáhla i zbytek rodiny, a až pozdě si všimla, že se s nimi začalo něco dít. Že vyvolaná Charlie není tak docela Charlie. A že nic není jen náhoda, protože její rodinu mají temné síly vyhlédnuté už dávno. O to se její matka důkladně postarala.

No a to celé je, představte si, nudné. Hodně nudné. Hodina by se dala vystřihnout a ničemu by to neublížilo, naopak. Dlouho se totiž neděje nic. Matka je supernesympatická, její manžel je takový náhodný spolubydící, Peter, když oba rodiče jsou blond běloši, asi adoptovaný indický třicátník bez čehokoli, co by zaujalo, a Charlie, tělem 15, obličejem 7 (a ať to zní jak chce, té herečce tenhle obličej vůbec nezávidím), asi to nejdivnější a nejstrašidelnější vůbec. Šok a vůbec jakákoli událost hodna názvu událost přišly teprve, když jí sloup během toho stále stejného nic urazil hlavu. Ale pak jsme se zase vrátili do ničeho. Matka nic, otec snad ještě větší nic, jen syn se začal potit. A pak, ke konci, se konečně objevilo něco hororového, nadpřirozeného. Když začala zápletka s vyvoláváním ducha Charlie, když to začalo mít divný vliv na Petera, když matka byla čím dál hysteričtější, a když to propuklo naplno a odhalilo se, že babča jela v kultu, který shání vhodné tělo pro ďábelského mesiáše, a potřebovala i posmrtně krvavě vyřídit zbytek rodiny. Krvavě a superdivně. Což však bylo skoro jako... náhle jiný film.

Kdyby vystřihli tu hodinu a zůstali u ověřeného "místo ducha dcery vyvolala zlo", třeba i s tím, že ji k tomu navedli úmyslně, bylo by to fajn. Co se konceptu týče. Jenže museli přimotat nějaký sotva vysvětlený kult naháčů s oblibou ve stromových domech, na který 90 % času vůbec nic neodkazovalo, a pohřbít to. Tedy pro mě to pohřbili už artovým provedením. Nemám ráda ty filmařské oblíbené dlouhé téměř statické záběry, takové ty, co nepůsobí vůbec přirozeně, zkrátka ty, které se snaží zachytit vnitřní monolog beze slov. V hororech to totiž strašně zabíjí atmosféru. A když jsem ve scéně, kdy si matka lankem řeže hlavu, propukla v upřímný smích, nebylo záchrany. Bylo to nudné, nestrašidelné (snad jediné, co mohlo vyvolat hororový strach, byla představa, kterou jsem si pak přivodila, jak něco ošklivýho leze po stropě k mojí posteli, kvůli jedné scéně, kdy takhle lezla posedlá matka), nebylo to o ničem, vysvětlení spadlo z nebe, nebo možná z pekla, a někdo by si měl konečně přiznat, že ukájet se pouze slušnou kamerou není cesta pro kinofilm.

Foto: ČDSF

Mé hodnocení: