Dan Brown - Inferno

Originální název: Inferno
Rok vydání: 2013
Český překlad: 2013

Další kniha od Dana Browna je opět skvělá, takže jsem ji četla už asi třikrát, a konečně jsem se dostala i k tomu, abych ji uvedla tady na blogu. Na rozdíl od předchozích ve mně sice neprobudila žádné šílené metafyzické nápady do mých fanfikcí, vlastně jen úvahy nad přelidněním a co je a co už není snesitelné pro soužití člověka a zbytku světa, ale o to víc jsem si ji mohla užívat. Nerušeně. A taky bylo co.

Ve svém čtvrtém dobrodružství se Robert Langdon, americký symbolog, jenž se už ne úplně dobrovolně účastnil honu na vatikánského teroristu, Ježíšovy potomky i na zednářská mystéria, probírá v nemocnici ve Florencii a je okamžitě vržen, znovu ne zrovna dobrovolně, do víru událostí. Tentokrát s drobným háčkem. Někdo ho údajně střelil do hlavy, a on si nejen nepamatuje kdo, ale i jak se vzal ve Florencii, co tam hledá, proč má divné vize ženy se šedivými vlasy a pekla a proč se ho tak usilovně snaží zabít, že musí i z nemocnice prchat a prakticky okamžitě začít honbu svým oblíbeným městem nejen za odpověďmi, ale i o život. A jediným průvodcem mu kromě inteligentní lékařky Sienny jsou jen záhadné narážky na Danteho.

Nakonec odhalí, že jde o hrozbu celosvětové pandemie, kterou se rozhodl rozpoutat miliardář Zobrist ve svém odhodlaném boji s přelidněním, a než se minulý týden zabil, nechal za sebou jen podivné hádanky a odkazy právě na Danteho. Tedy na Danteho Peklo, které, jak se Robert bojí, se má rozpoutat, protože podle všeho si Zobrist připravil nový mor. Spolu se Siennou tedy následují drobečky, vyhýbají se agentům Konsorcia, společnosti, jež poskytovala Zobristovi ochranu a klid na práci, aniž by věděla, jakou katastrofu to chystá, a teď se pokouší vyváznout se zdravou kůží bez ohledů na kohokoli jiného... A když se do hry zapojí i WHO, cesta do Benátek, do Istanbulu a pak hlavně cesta za pravdou, když se ukáže, že mnozí spojenci vlastně jen lžou a nic nemusí být víc než jen propracovaná hra, možná už ani Robert nedokáže k cíli dorazit včas.

Hlavní důvod, proč se tohle všechno četlo tak dobře, nechtěla jsem knihu odkládat a skákala ze stránky na stránku, byla ohromná dynamika. Robert a Sienna a později Robert a WHO byli nonstop v pohybu. Honičky interiéry a exteriéry florentských, benátských a istanbulských památek, proplétání zahradními jeskyněmi, tajnými průchody, neustálé objevování nových a nových architektonických tajemství, nových lidí, spojenců a nepřátel. K tomu postupné znovuzjišťování o co jde, odkrývání Danteho života, filozofie a zároveň současného problému a pak najednou bam! Ještě větší zrychlení, když se ukáže, že všechny strany jsou vlastně jinak, každý pracuje pro opačnou frakci a není divu, že Robert už si nemůže být jistý ničím, ani sám sebou, když mu poslední vzpomínky vymazali dřív, než je jeho mozek stačil zpracovat.

Má to tedy obrovské tempo a napětí, a to až do takové míry, že se mnohdy zdá, jak všechny ty úniky na poslední chvíli, chodbičky, tajné dveře a historické zkratky, které Robert ve Florencii objeví díky svým znalostem... tady spíš architektury než symbolů, jsou trochu moc nasnadě. Atmosféra budovaná tak důkladně a tak k prasknutí, až už ho z nebezpečí nejde dostat jinak, než trochu moc velkým napínáním uvěřitelnosti.

Na druhou stranu se tu parádně pracuje s realitou a Brown čtenáře párkrát silně zmate. Třeba byste přísahali, že část o setkání a následné lásce se Zobristem patří Ferrisovi a ono ne. Že Brüder je operativec Konsorcia a ono ne. A to to ani nemusí tvrdit Robertovi jako úmyslnou lež, tyhle dokonale falešné stopy nechává Brown čistě jen pro čtenáře a výrazně tím zvýší prožitek. A to ani nemluvím o finálním překvapení skutečné podstaty "moru", kdy se ze záporáka stává spíš rozporuplná osobnost, na níž "něco je". Kniha tedy přináší jak úžasný historicko umělecký exkurz doplněný konspiračními teoriemi, tak i velmi současné teorie o životě lidstva.

Akorát Sienna mi přijde jako zbytečné zajetí do klišé. Supergeniální holčička, nikdo jí nerozumí, tak chytí mesiášský komplex, načež ji zcela paralyzuje třetí svět, protože přece jenom (myslím, že v jejím případě i svým dlouholetým soustředěním na rýpání sama v sobě) byla celý život neskutečně naivní, a tak ji postrčíme přes okraj jak jinak než téměř znásilněním. Chápu, že to JE přelomová událost, když se stane, ale silně nadužívaná vůči ženským postavám a konkrétně tady poněkud vybočuje. Tohle šlo řešit jinak, mohla přehodnotit svůj život z jiného důvodu, a mohlo to i lépe zapadnout. Vůbec napsat "génia" sympaticky není jednoduché a v jejím případě to nevyšlo. U ní spíš platí pocit "ještě, že já jsem blbší". Ale hlavně, že Robert nakonec dostal zpátky hodinky s mickeymousem!

Mé hodnocení: