Zázračné Vánoce

Ptáte se, v čem jsou letošní Vánoce zázračné? No tak se posaďte a já vám to v tradičním vánočním článku mileráda řeknu.

To jsme totiž letos poprvé změnili tradici a místo 24. přinesli stromek k ozdobení už 23. Ono je to asi praktičtější. Máma byla ještě v práci, takže bylo doma příjemné ticho, a nikdo se mi do toho necpal. Jenže se projevil obvyklý každoroční zádrhel, totiž že stromek byl moc vysoký a musel se seříznout, aby se na něj dala nasadit špička. My totiž stromky nekupujeme. Řežeme si je na naší louce, kam je předtím taky sami sázíme, takže vánoční stromeček má většinou původně tři metry a víc, kus se odřízne na spálení a zbytek dá do haly. Jenže letos to pořád nějak nevycházelo. Seřezávalo se a seřezávalo, až se z nás stali skoro profi řezbáři, a pořád nic. Pořád špička drhla o strop, a to tak markantně, až ji táta při třetím pokusu urval. Však byla fungl nová, tak jak taky jinak. Takže jsme tradici doplnili o umělecké zdobení tavnou pistolí, protože se naštěstí urvala šikovně, šla znovu spojit, a nakonec se nám povedlo tak tak to vyrovnat.

Pak přišel první zázrak. To totiž bylo třeba zamést ten řezbářský odpad, a když jsem ho smetla na kopičku, zjistilo se, že nám, zázračně, emigrovala lopatka. Nevíme, jestli do Ruska nebo západního Německa, ale zkrátka je za kopečkama a v celém bytě po sobě nenechala ani dopis na rozloučenou. Jako loni ti kapři. Ba co víc, pokusily se ji následovat i nůžky, které jsme zadrželi až těsně ve dveřích. Jako ještě že jsme po nich nemuseli střílet.

Také se původně zdálo, že letos nebude žádný Hus. Kdo netuší, proč na stromeček věšíme Husa, ať se podívá sem. Ale to přišel další zázrak. Poté, co jsme čtrnáct dní nemohli v žádném obchoďáku sehnat jednu pitomou větší čokoládovou figurku, vyhrabal bratr hned dva. Husa, a protože ten druhý na sobě má napsáno JoJo, je to zcela zjevně Giordano Bruno. Příští rok možná přibude i Johanka z Arku.

Pak jsem se konečně vrhla na zdobení stromku, což sice trvalo dlouho, ale jak říkám, proběhlo to hezky v klidu, a nakonec jsme z něj to metro udělali. Sice to původně mělo být letiště, protože na letišti jezdit nemůžeš, to jen v metru se dá přistát, ale s třásněma se z toho metro udělalo (jo, když není doma máma, aby furt nad něčím nadávala, přiblblej rozhovor, kterej dává smysl asi stejně jako "Kolik je hodin? - Úterý - To nevadí, stejně jedu doleva", se dá zaslechnout často). Vlastně se mi to takhle docela líbí. Tím pádem je totiž dnes den naprostého nicnedělání a ke spokojenosti už mi chybí jen Grinch, Sám doma a Cesta do fantazie. Jo a františky, protože máme super zapalovač, který k zapálení potřebuje další zapalovač, takže je komplikovaný donutit je chytit. I jen blbou rýmu.

A ten poslední zázrak? V noci na sobotu bratr odepsal auto. Nic se mu nestalo, ale aspoň konečně ví, že nemá jezdit jako hovado. Stejně to byla víc než dekádu prošlá šunka.