Útěk ze země a pak před Jinými

Tohle byl hodně zvláštní sen. Už dlouho jsem tu o žádném nepsala, protože si většinu už zase nepamatuju, ale tenhle mi v hlavě uvíznul ještě dlouho po probuzení. A nebylo to proto, že jsem se s ním probudila ve dvě ráno, potřebovala nutně na záchod a tam bylo obsazeno, a taky jsem měla strašně přetopený pokoj, takže jsem otevřela okno a nechala ho otevřené až do rána, aniž by tu byla ráno zima - tak přetopený byl. Navíc se už ráno začalo zase topit. Byl prostě zvláštní. V tom smyslu, že se v něm nedělo vůbec nic nadpřirozeného, ale stejně si myslím, že šlo o něco, co se v realitě, tady, během mého života, zkrátka nestane. O něco pro mě naprosto cizího, ale jinde každodenního.

V tom snu jsem ale nežila u nás. Žila jsem v nespecifikované zemi víc na východě, kde to zrovna nebylo politicky vůbec stabilní. Stát prohrával s náboženským fanatismem, převrat následoval převrat, v ulicích sice nevládlo úplně násilí, ale vypadalo to zle. Do takové míry, že už jsem měla všechny dokumenty, jízdenku a mířila na mezinárodní vlakové nádraží. V tu chvíli byla situace taková, že spousta lidí, která se nechala oblbnout, se pokoušela ostatní od emigrace odradit, nebo jim v ní rovnou zabránit. Ale oficiálně, kdo na to měl peníze a zařídil si všechno potřebné, mohl nastoupit do vlaku za hranice. Naštěstí to byla vážně jednoduchá cesta, kdy stačilo dopravním prostředkem odjet o stát dál, přičemž ten dopravní prostředek jezdil na čas pravidelně. Skoro až nerealisticky jednoduchá v porovnání s mnoha státy. Což jsem měla v úmyslu já a několik dalších lidí, kteří na to nádraží dorazili taky.

V tu chvíli nám vlastně jen chybělo dojít na nástupiště a počkat na správný vlak, který měl přijet během několika minut. Jenže než se nám to podařilo, přesně v tu chvíli se změnila direktiva a přišel rozkaz nepouštět ven nikoho. Volný odjezd zkrátka končí. Kdo byl na tom nádraží, mohl sice najednou dělat, že vlastně jede jen tady vedle do města podívat se po nákupech, a protože změna přišla právě teď ještě bez jasných pokynů, jak přesně postupovat, většina vojáků se nehrnula k nějakým razantním zásahům, jen vás prostě posílali domů nebo nepustili do vlaku. Pořád žádné násilí. Taky nerealistické. Jenže bylo jasné, že od něj není daleko a já chtěla z té země nutně pryč. I svět věděl, jak špatné to je, že to bude horší a kupodivu i okolní státy chápaly, že odtamtud chtějí lidi utéct a mají proč. Takže je naštěstí hned zase neposílali zpátky.

Několik z nás včetně mě bylo v tu chvíli zařazeno do skupiny "dělejte si co chcete a potloukejte se dál od nástupiště, protože máte být křesťani, takže náboženství v poho, ale ven ani krok", což se stalo proto, že jsem pokřtěná. Doteď nechápu proč, nikoho z nás to v realitě nezajímá, nikdo z nás v realitě není věřící, nikdo z nás nechodí do kostela, nikdo z nás neuznává církev, jen křest před pětadvaceti lety byl "dělá se to, protože se to dělá", což je věc, kterou nesnáším, ale v tom snu to byla výhoda. Jenže co dál?

No rozhodli jsme se tam potloukat a protahovat odchod jak to šlo. Vojáci kupodivu vážně byli taky celí takoví zpomalení, nejistí a neměli se k zásahu, takže jsme posedávali u nástupiště, šourali se kolem a čekali, jestli nás nedonutí odejít dřív, než ten zatracený vlak dorazí. Protože my opravdu měli v úmyslu zmizet. Tahle země pro nás skončila.

Šlo o vteřiny. Každá působila jako ta poslední, každou chvilku už se zdálo, že nás odtáhnou ven. Vlak skoro přijížděl, ale ta nejistota, jestli tam budeme ještě za pět sekund, kdy dorazí, byla nesnesitelná.

No byli jsme, vlak dorazil, otevřel dveře a my samozřejmě nesměli dovnitř. Jenže co ještě tak můžete ztratit, když už jste připravení vypadnout sami ze země pryč s ničím, protože se to tam nedá vydržet a bude to horší? Tak jsme prostě rázně vyrazili k nástupišti k otevřeným dveřím.

Vojáci nás kupodivu nechali projít, stál tam jeden, se samopalem, ale ani se na nás nepodíval, možná někdo, kdo by to nejradši udělal sám, a my nastoupili do vlaku, usadili se, vlak se rozjel a v tu chvíli se nám velmi ulevilo. Protože zatím stále platilo pravidlo, že kdo se dostal do mezinárodního spoje, má vyhráno, takový spoj totiž nemají zastavovat a nikoho z něj vyhazovat.

Nojo, ale přišel najednou další problém. Já nemohla najít jízdenku! Měla jsem připravené úplně všechno, když jsme vyrazili na nádraží, ale najednou mi jízdenka chyběla. A neměla jsem ani peníze na to si ji koupit ve vlaku, protože to zkrátka byla drahá jízdenka na dost dalekou trasu, takže by mě vykopli tak jako tak! Což byla v tu chvíli naprostá katastrofa a nevím, co bych dělala, kdyby někdo za mnou nevytáhl 200 nějaké měny a nedal mi je, abych si ji koupila ještě jednou. V tom snu jsem věděla, že to není obyvatel téhle země a že jen projíždí, ale rozhodl se pomoct mi dostat se pryč.

A tím to skončilo a přišel typický sen s bílými chodci, kteří jsou v mých snech většinou šílenější, ale úspěšnější než v tý sračkorámě Game of Thrones. To jsme byli v nějaké patrové kancelářské budově plné skla uprostřed Plzně a ve čtyři měl dorazit Noční král s armádou, o nichž já věděla, že zase rychle skončí, protože tak debilně to D&D vymysleli, ale prostě jsem se toho nechtěla účastnit, nechtěla jsem nic riskovat a nechtěla jsem je zkrátka ani vidět. Tak jsem se snažila z té budovy co nejrychleji vyklouznout a dostat se k autu, abych odjela dřív, než armáda dorazí a bude se válet všude kolem, ale lidi kolem mě byli naprosto natvrdlí, vůbec nechápali, proč tak pospíchám nebo co je špatného na armádě vzkříšených mrtvých ovládaných jedním modrým metalákem, děsně mi to komplikovali a já získala dojem, že bych jim ani neměla říkat, jak se snažím zdrhnout, protože by mě taky nemuseli z nějakého důvodu nechat. Zkrátka snažit se vyplést ven na svobodu mezi hordami zfanatizovaných nepřátel, fakt není snadný.