Rok vydání: 2017
Český překlad: 2018
Jako většina Brownových knih mě i tato hodně inspirovala pro vymýšlení fanfiction světa v Marvelu a nakonec i k úvahám o odpovědnosti v trestním právu v souvislosti s umělou inteligencí, ale to není hlavní důvod, proč se mi moc líbila. Mnozí Brownův styl zavrhují, u mě ale patří mezi oblíbence. Možná se mi Počátek líbí dokonce ještě o něco víc než předchozí, i když si nemyslím, že hlavní zápletka by znamenala tak obrovský převrat, o jakém neustále mluví.
Tentokrát symbologa Roberta Langdona nikdo nikam falešně nevylákal. Spolu s mnoha osobnostmi byl pozván do Guggenheimova muzea v Bilbau, aby se účastnil prezentace futurologa a jeho známého Edmonda Kirsche o jakémsi objevu, který dle Edmondových slov odhalí, kde se vzal na Zemi život a kam směřuje, a konečně ukončí náboženské dohady, o což Edmondovi jako zapřísáhlému ateistovi mělo jít. A všechno vypadá skvěle, až do chvíle, kdy Edmonda těsně před spuštěním programu kdosi před zraky přítomných i internetových diváků zastřelí.
V tu chvíli se rozběhne typický brownovský závod - zjistit, kdo a proč to provedl, co za objev stál ve středu všeho dění, a zachránit život Roberta a jeho nové dámské společnice. Tou je Ambra Vidal, ředitelka muzea a snoubenka korunního prince Juliána. Když se totiž ukáže, že vrahem je bývalý admirál královského námořnictva a začnou se objevovat znepokojivé náznaky, že by snad byl ve spojení s královským palácem, který se alespoň tváří, že hodlá všemi prostředky chránit prakticky státní katolické náboženství a nesouhlasí s Edmondem, neví ani ona, komu může důvěřovat. Uteče proto s Robertem své ochrance a společně se rozhodnou vše rozseknout tím, že Edmondův program najdou a zveřejní sami. S tím jim navíc pomáhá Winston, umělá inteligence, kterou sestrojil a používal v podstatě jako svého komorníka.
Jenže to není jediný nebezpečně se stahující uzel. Nikdo si není jistý, zda za vraždou a snahou vědu umlčet stojí doopravdy král, princ, královský biskup, jenž i s princem ještě téže noci zmizí, velitel královské gardy, známá katolická sekta či někdo jiný, a co vlastně bylo skutečným důvodem. Zvlášť uprostřed sílících hlasů pro jasnou sekularizaci Španělska a pro zavržení monarchie. Vedle otázky, kam spěje lidstvo, tu tak vyvstává ještě jedna pálivější, kam spěje tato nečekaná noc.
Právě to sérii docela oživilo. Nešlo o zběsilý fyzický útěk a proplétání uličkami Bilbaa a Barcelony, jak jsme už opakovaně zažívali v Římě, Paříži, Benátkách a podobně. Langdon nemusel hledat tajné průchody a mizet před všemi světovými agenturami, jako už tolikrát. Vlastně se v přímém nebezpečí ocitl jen jednou a pak se skrývali s Ambrou před médii, ale jinak se mohli docela nerušeně soustředit na nalezení klíče ke spuštění Edmondovy prezentace, a to v jejich části příběhu docela stačilo. Mnohem poklidnější pátrání po symbolech a výkladech bylo příjemně napínavou záhadou. Vedle toho naopak dramatičtější, politické a akčnější napětí probíhalo přímo kolem paláce. Vzájemné obviňování, hledání vrahů, nacházení pravých i falešných stop a vysoká politika, konečně jednou mimo Roberta, fungovalo jako protiváha, když se střídaly jednotlivé kapitoly z pohledu různých postav na různých místech. Dobře to navádělo nejistotu, podezírání, nikdy nebylo úplně jasné, kdo co ví a co z toho je pravda.
Musím vyzdvihnout i perfektní budování atmosféry při vyvrcholení, když se už už spouštěla prezentace, vedle toho záhadná schůzka krále a prince s odhalováním dalších tajemství, čtenář už už čeká, jak se něco pokazí, někdo zemře, někdo zaútočí, něco nevyjde, valí se to pořád rychleji, vteřiny ubíhají... a pak ta ohromná úleva, protože i on si přeje zjistit, co to sakra Edmond objevil. A i to je skvěle zvolené, protože zatímco původ života alespoň pro mě žádná bomba nebyl, druhá část o budoucnosti dokázala s tou navozenou atmosférou pracovat ještě lépe. Po tolika stranách obav, napínání, doufání, a potom po objevu a úlevě, přinesla navíc ohromnou dávku optimismu. Což mi perfektně vyhovuje, protože nemám ráda dystopická díla a autory předhánějící se v tom, kdo vymyslí horší předpověď. Naopak, "Edmondův" pohled na budoucnost naplní čtenáře tím, že ji chce vidět sám.
Akorát jsem si nejdřív myslela, že tam bylo pár zbytečných nitek. Hlavně zatahování samotného nemocného krále prakticky jen proto, aby přiznal svou orientaci a nastínil myšlenky o lásce. Ale připadá mi, že i to nakonec do všeho zapadlo, protože pod vším tímhle nabouchaným dějem se prakticky odehrává to, čím i Edmond završil své dílo - ukázka, jak důležité je vést dialog, snažit se porozumět, hledat společné. A jak kdyby si o tom všichni mohli v klidu promluvit, mohlo jít o klidný večer. Jen všechny postavy v knize kromě Winstona jsou lidé, a tak se odehrála.
Mé hodnocení:
Víš, to vůbec není tak, že by Brown špatně psal. Pokud dokáže popsat tisíce stran jednotlitým slohem, pak má alespoň základní dovednost koheze. Problém je v tom, že u něj jsou všechny postavy strašně kýčovité a že zpravidla píše o věcech, o které se starají jen hysterické ženské nebo slušně řečeno duševní buzny.
OdpovědětVymazatZkrátka to, co popisuje, nemůžeš brát vážně - pokud ho ovšem čteš s výraznou nadsázkou, pak poskytuje skutečně zábavné čtení.
Upřímně, nemůžu v nejmenším souhlasit. Neznám žádnou hysterickou ženskou, která by se jakkoli zajímala o počátky života ve vesmíru, evoluci, stvoření nového technického druhu života, přelidnění, celkově směřování lidstva, filozofování nad náboženskými dogmaty a rolí či ne/škodlivostí náboženství, fanatismem a manipulací, což jsou témata vedená skrz všechny jeho knížky s Langdonem a pro mě hodně inspirující.
VymazatJo, jenže jeho knihy nesplňují ani v nejmenším formát románu, i když se za něj vydávají. Že je něco bestseller, ti už může předem napovědět, že s tím tak docela není něco v pořádku. Jsou to spíš mluvnické exkurze do různých lidských oblastí a ve velmi zjednodušené podobě naroubované do fikce, která je ovšem tím, že předstírá, jako by byla životu sousedkou a je na druhé straně prošpikována vycpávkami, které nemají se současnou podobou života nic podobného, působí zkrátka nevyrovnaně a mdle. Samozřejmě je krásné, že se někdo chopí tématu umělé inteligence a futurulogie, počítačů, které dokážou do telefonu působit jako lidi, ale když do toho přimíchá fikční svět stupidních facebooků a obklopí twittery, u kterých vidíš, že se už léta povalují v amatérské lize objevů na těchto polích, je na pováženou, jesti to, co popisuje, není jen nějaké jeho zbožné přání.
OdpovědětVymazatHlavně se v jeho knihách neustále objevují náhody, které by se nikdy v takové míře neobjevily. Proč je ředitelka muzea v Bilbau zrovna snoubenkou španělského prince? Kde by se vůbec v nějakém takovém idiotu, jehož rodina se už po staletí na španělském dvoře incestně kurví, vůbec vzala nějaká záliba v umění? A proč v těch knihách vůbec všichni vystupující jsou buď zavilí fanatici víry nebo nadmíru vzdělaní historici umění?
Tak zrovna nevidím, proč by mi u fikce mělo vadit, že je to fikce a že to neodpovídá skutečnému životu a že to, co popisuje, by mohlo víc být jeho přání/představy než realita? V knihách přece normálně vystupují lidi, kteří "náhodou" jsou to nebo ono, protože to autor potřebuje do příběhu, tak si je tak napsal, tak... fungují knihy mimo literaturu faktu? Nikde netvrdí, že popisuje skutečnou realitu. V tomhle já fakt problém nevidím žádný, mně to vyhovuje.
VymazatNebo ještě takhle, chápu, že tobě se můžou ty okolnosti zdát už moc přitažené, ale pro mě tu hranici, kdy už je to moc namíchané, nepřekračují, ještě pořád jsou v místech, kdy jsem ochotná "potlačit neuvěření", takže mně se to líbí.
Vymazat