Posmrtná smyčka

Střídá se u mě kašel a rýma a mám toho celkem dost. Tak se pokusím tu popsat sen, který jsem měla dvě noci zpátky a jehož závěr ovlivnilo nejen pár filmů, ale i meme s rozpouštějící se čokoládovou figurkou o bitce o předsednický pultík v poslanecké sněmovně. I když nezní zrovna povzbudivě, pokud se vám do snu vkrade už i to, že si poslanci dali grupáč o mikrofon.

Každopádně v tomto snu jsem byla na jakémsi ostrově nebo v přímořském areálu, ale víc bych věřila tomu ostrovu. Nevím proč, ale bylo tam moře, spousta vegetace, vlastně tam ani nebyly pláže, voda se používala spíš pro plavbu, na jednom místě byly dřevěné chaty coby bary a občerstvení, i když víc říznuté českým vodáctvím než tropickým provozem a vůbec se to zdálo spíš jako džungle než jako letovisko. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, prostě jsme tam najednou byli. My a jedna skupina, která tam žila už před námi.

A právě ta první skupina nás seznámila s prvním problémem, jenž můj sen řešil. Na "našem placu" byly klasické zděné budovy, areál pro normální bydlení, a už tam musel existovat pěkně dlouho, protože v jedné z budov byla i výstava artefaktů a historie z dané oblasti, prostě to tam bylo hezký. Jenže se také ukázalo, že tam cosi žije. Přímo v tom "místním muzeu" byla jakási příšera, ale nedokážu si ani za nic vzpomenout, jestli to bylo okřídlené, nebo to spíš připomínalo něco mezi animovanou fosou a těma z Primevalu, v hlavě mi uvázlo oboje, jedno je představa, jedno jsem tam viděla, tak si vyberte. Nebo to třeba zmutantěte dohromady. V každém případě to bylo nebezpečné, třeba si vzpomínám, jak to napadlo jednu ženu, všude stříkala krev, hnalo se to za ní obrovskou rychlostí, chtělo jí to sežrat a my v té budově něco potřebovali najít. No, ona vyvázla, my to najít nestihli a museli jsme začít spřádat plány, jak se s nebezpečím vypořádat.

Což nám nevydrželo dlouho. Nejen tohle monstrum mezi námi začalo vyvolávat spory, velká část z nás prostě chtěla ostrov opustit, hledali jsme letadlo nebo loď a najednou jsme se ocitli v situaci, kdy někdo z té dřívější skupiny přinutil skoro všechny stejně jako v Jonestownu dát si kostku cukru cinklou silným jedem nebo to do nás rovnou píchnout. Viděla jsem třeba jednoho muže, jak to pozřel, začala se mu u pusy tvořit hustá pěna, pěkně sebou škubal a pak umřel. Důvod, který tehdy zněl dost divně, byl, že to dělají, aby "někoho nenapadlo chtít v tomhle 'ráji' zůstat". Přičemž to my fakt nechtěli, sakra! Ale nakonec nebylo jiné řešení, nedalo se bránit a já si ten jed musela vzít taky. 

No, jenže on nezabíral! Já čekala, čekala, nic se nedělo. Nechtěla jsem přitom mít bolesti, dlouho se dusit a tu smrt brutálně cítit, tak jsem si dokonce i píchla dobrovolně sama větší dávku. Ale furt nic! Prostě mě to otrávit nechtělo! Nechápala jsem to, možná pár vadných dávek? Mám snad šanci se z toho dostat a doopravdy zmizet? Zdálo se, že ano. Nakonec totiž pár přeživších tohoto skoro kultovského masakru našlo loď a nalodilo se. A já se přidala. Byla to taková... podivně neaerodynamicky bachratá smrsklá loď, skoro jako by ji taky někdo jen nakreslil, ale plula. Chvíli.

Když jsme se totiž konečně dostali kus od břehu, začala se sama od sebe rozpadat. Snažili jsme se ji nějak udržet na hladině, ale nic nepomohlo a všichni jsme nakonec skončili na kouscích trosek plavající zpátky k pevnině - jenom ne přímo k našemu místu, ale k těm téměř českým chatám s občerstvením, kde byli nějací hosté. Volali jsme na ně o pomoc. Aby nás vytáhli a jestli nemají něco plavbyschopného na půjčení. Jen... neslyšeli. Ani když už jsme se skoro brodili mělčinou. Pak jsme si zase nad námi všimli obrovského nízko letícího letadla a zkoušeli upoutat piloty, ale taky nic. Jenom z něj vypadlo obrovský modrý SUV, který se řítilo přímo na mě, tak jsem ho odpinkla stranou. Nic prostě nezabíralo a my museli zpátky na břeh prokletého ostrova.

Kde se náhle z džungle vynořil on. Obří gorila! Zavrčel, ukázal své mohutné tělo porostlé srstí... a to bylo všechno. Protože jsem před usnutím viděla to meme "a desítka vám říkají proto-" s čokoládovou gorilou v mlíce. Ovšem mě, velice zvláštním a zcela neuchopitelným myšlenkovým procesem, to přivedlo k otázce, kterou jsem vypálila po jednom z přeživších členů první skupiny: My odsud nemůžeme a nikdo nás nevidí, protože jsme všichni už mrtví, snažili jste se zabít podruhý, protože se chcete nějak vysvobodit z týhle posmrtný smyčky, jsme mrtví, žejo?! - Jo, jsme... Tak to pak jo.

Ale už se blížím, jednou vysním celý scénář!