Clive Barker - Velké a tajné show

Originální název: The Great and Secret Show
Rok vydání: 1989
Český překlad: 2006

Na Barkera jsem se těšila. Je to autor skvělý, s ohromnou představivostí, zaujal mě svými hororovými povídkami a i dalšími romány kombinujícími žánry od hororu, přes fantasy, sci-fi až po červenou knihovnu, jež mě většinou hodně bavilo číst. Jen tento mezi ně úplně nepatřil. Prokousávala jsem se jím několik měsíců a moc mě nebavil. Ač nebyl úplně špatný.

Dle tohoto románu existuje moře snění, moře podstaty, do něhož se člověk ponoří třikrát za život - jako dítě, jako umírající a tehdy, kdy spí v náručí pravé lásky. Na jednom jeho konci leží náš svět, kosmos, a na druhém neznámý a záhadný metakosmos obalený temnotou a utrpením. Nemálo lidí o této skutečnosti ví, nemálo jich narazí na zmínky o Umění, moci proudící z moře podstaty, a proto existují nebo existovali i ochránci s úkolem svést nehodné hledače ze stopy. Jenže se jim to nepodařilo u Randolpha Jaffa. Ten se rozhodl Umění ovládnout a moře podstaty si podmanit, k čemuž s pomocí geniálního vynálezce Fletchera stvořil látku nuncio, která jim oběma otevřela potenciál k božství. Fletcher ovšem nakonec pochopil Jaffovy šílené záměry a jaká katastrofa by jejich dosažení byla, pokusil se mu v tom zabránit a oba skončili jako nelidské bytosti ve věčném zápase v jeskyních pod městečkem Palomo Grove nedaleko Hollywoodu. 

Aby konečně mohl jeden z nich zvítězit, využili po dvaceti letech spletení ve věčném sevření náhody - k trhlině v jeskyních vyrazila čtveřice kamarádek a oni do nich zaseli semena moci. Ta vzklíčila poté, co si dívky s téměř až neukojitelnou posedlostí pořídily potomky. Dospělosti se však dožili jen tři z nich, dvojčata Jo-Beth a Tommy-Ray a sirotek Howie. A když se po dalších osmnácti letech všichni tři náhodou v Palomo Grove setkali, když jeden zdejší komik spadl do průrvy a na pokraji smrti umožnil Jaffovi na okamžik získat navrch a osvobodit se, rozjela se show, která mohla navždy změnit svět. Jaff totiž netušil, že pokud se mu podaří učinit, co zamýšlí, pokud se mu podaří otevřít průchod k moři podstaty a Fletcher ho neporazí, nebude to on, kdo svět přetvoří. Ale že právě na ten okamžik čeká temnota metakosmu. 

A to je jen velice hrubý nákres zápletky. Jsou v ní odbočky ke zdánlivě zcela nenadpřirozeným scénám. Řeší se i přízemní problémy, protože i ty jsou nakonec součástí bytí. Postav na všech stranách se vyskytuje mnohem víc a každá získá nezastupitelnou roli, i když se to zprvu nezdá. Například Raul, jehož Fletcher pomocí nuncia povýšil z opice na poločlověka, se původně zdál naprosto navíc, aby nakonec sehrál klíčovou roli. Kissoon, nejdřív zdánlivě nezbytný mentor, jehož se děj obvykle zbaví, se ocitl v čele vyvrcholení. Scenáristka Tesla vypadala jako někdo, koho snadno vypustit, jen aby se z ní stal spasitel. A vlastně ani u trojice potomků, kteří nakonec neměli tak zásadní roli, jak se zprvu zdálo, nejsem proti. Docela dobře totiž fungovali jako zboření klišé - vzdali svou předurčenost k zázrakům a uvolnili cestu jiným, skoro až náhodným. Vlastně se mi asi u všech zamlouvá, jak Barker nejdřív nastínil, že by mohli být k něčemu předurčeni osudem/literárním stereotypem, aby se to nakonec vůbec nestalo. 

Líbí se mi také zde použitý koncept kosmu, metakosmu, moře, Iad Uroboros, snů a strachů a tím vším prostupující představa evoluce, vzniku a forem bytí. To mě u Barkera nezklame nikdy, vždycky mi nabídne spoustu námětů, velice zajímavých představ, z nichž se dá dál čerpat, a ještě je barvitě popíše tak, že sice pořád nevíte, co si vlastně představit, přesto máte docela jasnou představu. Nejen u moře nemoře snění, ale třeba i u Jaffových terat stvořených z děsu jeho obětí nebo u Iad Uroboros z metakosmu. Je mi i sympatické, že se neštítí jak naprosto fantastických obrazů tak naprosto odporných scén sklouzávajících z porna k fekálu. Dovede je totiž použít tak, že dávají perfektní smysl, naprosto do textu sedí a všechno spolu harmonicky funguje, zápletka dává smysl.

Tak proč mě to nebavilo? Asi to bylo trochu moc rozvleklé. Příliš dlouho oddělené mezi fantastičnem a příběhem zamilovaných teenagerů a jednoho novináře. Nejtěžší pro mě bylo překousat úvod, než jsem se dostala k dospělosti hlavních postav a vypuštění Fletchera a Jaffa z podzemí. V něm na mě až příliš skákal z místa na místo, z události do události, a přitom část z něj nakonec nebyla vůbec důležitá. Vlastně ani celý dlouhý předěl, kdy jsem několik kapitol sledovala budoucí matky Fletcherových a Jaffových dětí, vůbec jsme nepotřebovali zůstávat s nimi tolik času. A to byla teprve šestina knihy, kdy nastoupil pocit, že se snad nikdy neprokoušu dál. Ten mě přitom už nepustil, protože i ostatní kapitoly, i ty důležitější, Barker zbytečně natahoval. Pořád do nich přidával "omáčku" myšlenek a metaodstavců, až mě tím přehltil. Hodnocení průměru tu tedy není proto, že by kniha zapadla a napsat by to zvládl každý, vůbec ne, ale proto, že na dobrou se mi tak dobře nečetla. Na druhou stranu, závěr s atomovkou mi v rámci žánru a nastíněné situace přišel natolik originální, že ji úplně nezatracuji. 

Mé hodnocení: