Stephen King - Čtyři roční doby

Originální název: Different Seasons
Rok vydání: 1982
Český překlad: 2003
Poznámka: Četla jsem v AJ i ČJ

Kniha se skládá ze čtyř povídek, Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný žák, Tělo a Dýchací metoda, přičemž u nás v minulosti vyšly i samostatně nebo jako součást jiných sbírek (už jsem tu uvedla samostatně Nadaného žáka a Tělo, ale teď, když jsem si doplnila celou knihu, je proto hodnotím dohromady nově), a jak je u Kinga zvykem spíš častěji než ne, byla to ze 3/4 trefa. Protože thriller či drama, zejména máznuté psychologií, umí napsat ještě mnohem lépe než horor, případně jsou jeho horory lepší, pokud sklouzávají k těmto ostatním žánrům, a právě tak se dají tyto povídky definovat. Jedna hraničí až s hororem, ostatní tři jsou zkrátka vyprávění o neobvyklých zážitcích jejich protagonistů.

Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank je nejvíc ze všeho vyprávění na doživotí odsouzeného vězně o tom, jak to chodilo ve věznici Shawshank v minulém století a o nečekaném útěku jeho spoluvězně Andyho Dufresneho. Toho neprávem odsoudili, protože zločin, jenž mu byl kladen za vinu, ve skutečnosti nespáchal. A i když se nakonec objevila možnost, jak by mohl pravého pachatele dohledat, vedení Shawshanku ho nehodlalo nechat ji využít - Andy byl velmi dobrý bankéř a jen s jeho pomocí si tam mnoho dozorců i úředníků přicházelo k pěkným penězům nebo dokázalo odklánět své povinnosti vůči státu. Na druhou stranu byl i velice trpělivý a odhodlaný člověk, který nejspíš úplnou náhodou vymyslel jiný plán. Plán, jenž nikdo nečekal a jenž (nebo spíš odhad toho, jak asi probíhal) jeho kamarád čtenáři vypráví po vlastním podmíněném propuštění. 

Nebyla to dlouhá povídka a celá sestávala z vyprávění a vzpomínek. Takže často skákala sem tam v různých letech, jak vypravěč popisoval jednotlivé postavy a co se jim kdy stalo, aby se zase vrátil k Andymu a k okolnostem vedoucím k té které události. Také ani sám vždy nevěděl, nakolik je to, co poznamenává, skutečná pravda, protože z Andyho se v Shawshanku stala legenda. Vše to doplňoval i útržky o vlastním životě uvnitř i venku a děsivou realitu věznice přinášel poměrně věcně, nepozastavoval se nad morálkou nebo žádnou filozofií, protože i pokud by se nad takovými věcmi uměl hloubavě zamyslet, neměl potřebu to dělat, existoval stejně jako ostatní vězni v úplně jiném systému. Ve výsledku to tak bylo velice poklidné povídání o pěkně zlém místě a o jednom výjimečném vězni, který rozehrál dlouhou, nebezpečnou hru s dozorci i sám se sebou. Kterou by jen tak někdo nedokázal dohrát do konce. Svědectví o různých náturách i takových osob, jako vrahové (či v Andyho případně nepraví vrahové). Výlet mezi lidi, jež je snadné přestat jako lidi vidět, a ukázka toho, proč to není dobrý přístup. Což se mi docela líbilo.

Nadaný žák je zase náhled na to, jak se vzorný pubertální chlapec může dostat na brutálně šikmou plochu, aniž by jeho zájmy zpočátku působily vyloženě špatně. Todd Bowden je jedničkář, sportovec, vynikající syn, touží se stát soukromým detektivem. Ve škole se dostane k materiálům z druhé světové války a velmi ho zaujme, jak byli Němci schopni provozovat koncentrační tábory. K tomu mu do klína spadne poklad. Všimne si, že stařík ze sousedství je nápadně podobný důstojníkovi z koncentračního tábora v Patinu, a když shromáždí dost informací o tom, kdo vešel ve známost jako jeden z největších nacistických řezníků, muže konfrontuje. Ten se přizná, ovšem předpoklad, jak Todd zamíří na policii a poklidný život s falešnými doklady skončí, se kupodivu nenaplní. Todd se naopak rozhodne vytáhnout z muže informace z první ruky. Informace o zvěrstvech a mučení, které ho náhle začnou mrazivě fascinovat. Začne ho nutit vykládat mu věci, jaké Toddovi v noci nedají spát, jenže už nemůže odolat a kolotoč zastavit. Spadne příliš hluboko, rozhodne se staříka krýt, jeho fascinace střídající se s děsem ho zcela pohltí. Ve starém nacistovi k tomu probudí staré brutální já. A nakonec začnou mít jeden druhého natolik v hrsti, když se vzájemně chtějí pojistit proti zradě, že únik z takto napjaté reality najdou jen v další řezničině.

Na začátku jsem se bála, že už název odkazuje na jasný vývoj - Todd se natolik poblázní, až se zhlédne v nacistických praktikách a začne je sám provozovat, což se nestalo, i když určitý stupeň antisemitismu převzal. Bylo to ve skutečnosti mnohem zajímavější. Povídka pracovala se situací, kdy byli Todd i nacista Dussander tím druhým znechuceni, ale dostali se tak daleko, že se na sobě stali závislými, tudíž nemohli prostě přestat. Žili v domnění, že pokud se jeden pokusí ze všeho vymanit, vezme druhého s sebou. Vzájemně se mučili, padali ještě hlouběji, museli vymýšlet plány na záchranu Toddových známek, na obelhávání rodičů, zamotávali se do dalších lží a podvodů, oba brzy ovládla stejná opojenost brutálních příběhů z tábora a oba nakonec svůj únik našli v krvi a vraždění. Tedy jsme sledovali, jak si jeden nadějný chlapec zpečetil osud, aniž by ve své pubertální aroganci a "akademické inteligenci" tušil, jak snadno se dá zvrátit pouhá zvědavost a jak rychle se může dostat až nad dálnici s nabitou puškou. Proto tahle povídka mezi ostatní zrovna nezapadala, nicméně byla rozhodně nejlepší.

Tělo bylo zase o něco poklidnější, minimálně v této povídce nikdo neumřel, pokud vynecháme její hlavní motiv, hledání mrtvoly. Parta dvanáctiletých kamarádů zaslechne, jak jiná parta starších kluků několik mil za městem viděla mrtvolu pohřešovaného kluka, a rozhodnou se ji najít, nahlásit a proslavit se. Celý příběh potom sestává z jejich dvoudenní pěší cesty rozpálenou přírodou, příhody na skládce, nocování pod širákem, koupání v rybníčku plném pijavic a chlapeckých rozhovorů, jež mají daleko do učených debat, prokládanými flashbacky k jejich rodinám a zázemí. Nijak veselému, jeden z nich je postižený, další jsou týraní, o dalšího se rodiče nezajímají. Většina "děje" je přitom vykládaná očima jednoho z nich, a to jako povídka, vzpomínka, kterou píše coby mnohem starší spisovatel, a doplněná dvěma jeho dalšími kratšími povídkami, jež nějak s jejich "výletem" souvisely. 

Nejde tedy o žádnou zvláštní zápletku. Nalezení těla ani není vyvrcholením příběhu. Vlastně o něj vůbec nešlo. Těch pár momentů, kdy se kluci snaží utéct před vlakem, před zběsilým psem, před výpraskem, před bouřkou, před strašidly, jsou napínavé, rozhodně. Ale mohly by se úplně stejně odehrát jindy a z jiného důvodu. Tělo se dá popsat nejvíc ze všeho jako pěší roadtrip, během něhož se čtenář seznámí s postavami, s jejich neveselými osudy, ale místo, aby ho zajímalo, jestli dorazí do cíle, zajímá ho, co si myslí o životě a kam se jejich příběh dostane daleko po chvíli, kdy na tělo zapomenou. Navzdory tomu, že jsou to zjevní zmetci, se totiž Kingovi velmi dobře povedlo dát jim postupně hloubku a naznačit, že i ten parchant s koulema na vysvědčení, co sousedku poslal do prdele a ukradl spolužákům peníze, může mít něco do sebe - nebo taky ne, což ale nezjistíte, dokud se neodkryje kousek jeho duše.

A poslední Dýchací metoda byla velice krátká a prostá - hlavní postava se dostala do jakéhosi prapodivného klubu, o němž nikdy nezjistila, co je to zač a jestli je to vůbec přirozené místo, kde si "členové" vypráví příběhy. Hlavní část tvořil příběh vyprávěný jedním z nich a zprostředkovaný hlavní postavou. O tom, jak k němu v první polovině minulého století coby mladému lékaři přišla svobodná těhotná dívka, on se o ni staral, procházel s ní jejími těžkostmi a stigmatem, jaké takový stav tehdy představoval, naučil ji tehdy ne příliš uznávanou dýchací metodu, jaká by měla během porodu pomáhat, a když už se blížil termín porodu, měl najednou podivnou předtuchu, v níž ji viděl držet v rukách její vlastní hlavu. Jen aby nadešel onen den, uprostřed velmi zlé sněhové kalamity, a on před nemocnicí jen bezmocně sledoval, jak taxi vezoucí dívku do nemocnice brutálně havaruje a podivnou předtuchu vyplní. 

Tato povídka byla nejkratší a moc mě nebavila. Celé pozadí s prapodivným příběhovým klubem, kde je lepší na nic se neptat, o němž se čtenář vlastně vůbec nic nedozví, ani to, jak přirozeně a prostě se do něj hlavní postava dostala, nebylo vůbec zajímavé. Ona ani žádná jiná nezískala moc osobnosti, vlastně ani ve vyprávěném příběhu nepřišel ničí vývoj, ničí hloubka, na rozdíl od skvělého Těla. A onen hlavní příběh, jediný rozepsaný do podrobností, sice opět patřil k poklidným, prostým s částečně dobrým koncem s děsivým přídechem, nicméně v sobě neměl jednak zmíněný vývoj, jednak ani nic z napínavosti útěku ze Shawshanku (ačkoli tam dlouho nebylo tajemstvím, že se to Andymu povedlo), žádný neustále hrozící střet s "nepřítelem" jako v Těle. Zkrátka to byla úplně obyčejná příhoda péče o neprovdanou, svéráznou ženu, která zemřela při dopravní nehodě, i tak se jejímu tělu podařilo porodit a možná, možná ne s tím souviselaa nová dýchací metoda. Zaujalo mě, že si King musel zjevně udělat dobrý průzkum o průběhu porodu a dobových praktikách, ale asi nic víc. 

Mé hodnocení: