Tuto knihu jsem už dávno dostala od Dobrovského, pokusila jsem ji číst, nepozdávala se mi, tak jsem ji odložila a víceméně z donucení, aby ubylo z hromádky nepřečtených, se do ní vrhla teď. Je to totiž první díl young adult ságy Bohové a netvoři napsané velmi mladou autorkou a působí jako levná gríša z allegra. A vzhledem k zuřivému děkování autorce "gríšaverse" na konci, ona to je levná gríša. Jenom mnohem méně povedená, byť ne úplně špatná, pokud ji čte puberťák. Já si rozhodně nevyhledám ostatní díly.
Naděždě se podařilo uprchnout a cestou narazila na podivnou sebranku. Dva urozené Akolany a tranvijského zběha Malachiáše. Chlapce jejího věku, jenž utekl od tranaviánských Supů, brutálních krvemágů a asasínů. Postupně zjistí, že mají všichni stejný cíl. Zásadní změnu v Tranavii a ukončení války, čehož lze dosáhnout jediným způsobem, zabitím tranavianského krále. A tak se v přestrojení vydají na tranaviánský královský dvůr, zrovna v době, kdy král svolal rawalyk, námluvy pro Nejvyššího prince. Jenže mají naději na úspěch, když všichni skrývají nebezpečná tajemství? Nejen, že Naděžda se jako úhlavní nepřítel Tranavie producíruje po dvoře v přestrojení za obyčejnou nižší šlechtičnu z pohraničí. Nejen, že Serafín začíná mít silné pochybnosti o své zemi, o svém otci i sám o sobě. Nejtemnější tajemství skrývá Malachiáš ve svém spojení se Supy, pod nímž bublá brutální plán krále nejen nezemřít, ale získat božskou moc.
Začátek byl hrozně rozpačitý. Není moc divu, že jsem knihu před pár lety odložila a až teď se donutila ji přečíst celou. Výjimečná hlavní hrdinka se sněhobílými krásnými vlasy, v sedmnácti její připomínky k válečné taktice poslouchá celý klášter včetně opata, je tou nejmocnější a nejlepší, ale naopak když to vyžaduje děj, neposlouchá ji nikdo a je ta nejposlednější, všichni ji trestají a ona si může leda stěžovat na studené ruce. K tomu svatoděj takového potenciálu, jaký se ještě nikdy neukázal, protože komunikuje nejen s jediným bohem, jaký si ho vyvolil, ale rovnou se všemi a zvládá i hromadné team cally a nikdo neví, jak je to jen možné. To strašně smrdí Mary Sue a sotva zletilou autorkou.
I tak jsem tomu podruhé dala šanci. Nakonec autorka asi vážně byla hodně mladá a už jen fakt, že dotáhla do konce knižní sérii, si zaslouží uznání. Já bych na to neměla trpělivost. Jenže jsem se nemohla ubránit protáčení očí každou chvilku. Jakmile jsem si totiž zvykla, že se Naděžda v klidu handrkuje s bohy, nastoupilo další klišé. Do cesty jí vstoupil záhadný chlapec Malachiáš, jenž byl monstrem a nepřítelem, ale přitom tak hezký, milý, vnitřně rozporný, toužil změnit sebe a svět a jeho monstrózní část ho zjevně trápila, a Naděžda se do něj proti své nejlepší snaze začala zamilovávat.
Ostatně i z Malachiáše odkapávalo klišé young adult literatury na hodně "young" konci škály. V šestnácti zabil vládce nejděsivějších krvemágů a brutálních asasínů, aby usedl na jeho místo, vládl těm ostatním a pokoušel se o reformy. Tak určitě. Zkusil šušn? A už ta skutečnost, že se Naděžda zamilovávala nejen do rozporuplného monstra, ale krále nestvůrných Supů, neustále váhala, jestli je na její straně nebo je to plně krutý mág na straně krále, jestli je na ni milý proto, že to tak myslí, nebo proto, že na ni něco hraje, jestli bude fňukat, protože miluje nepřítele používajícího zakázanou magii, nebo jestli bude fňukat, protože ten nepřítel je doopravdy nepřítel... bylo straně nudné. Autorka to totiž popisovala poměrně povrchně, pořád dokola stejným způsobem, pořád ty stejné myšlenky ať už to bylo v jakékoli situaci, Naděžda pořád váhala ze stejných důvodů a prostě mě to vůbec nebavilo.
Na druhou stranu druhým vypravěčem, jedním byla Naděžda, byl princ Serafín, a ten ušel. Do kolen mě poslalo už jeho jméno, ale jednak oceňuji, že minimálně v tomto díle nešlo o milostný trojúhelník, protože se s Naděždou skoro nesetkal, málo na ni myslel a měl úplně jiné starosti, a jednak mě bavil. Uměl být docela vtipný, sarkastický, zprostředkovával tu trochu zajímavější část než putování do Tranavie a rozervanou lásku a zradu - odhalování králových plánů, které zahrnovaly Serafínovu vlastní oběť. S vědomím, že pokud neuspěje, tak asi hodně bolestivě umře (ačkoli ani jemu se garystuovské rysy nevyhnuly, například se na něj z čistého nebe vrhli tři atentátníci a za dvacet vteřin bylo po všem, protože je snadno zlikvidoval, a celá scéna působila naprosto izolovaně bez dalších následků a zmínky, to bylo divné). Věnovat víc času a hlavně hloubky Serafínovi, lidem kolem něj a královskému dvoru by možná stálo za to. Ale to autorka nedělala, všechno zůstávalo docela povrchní, nedařilo se jí rozpracovat postavy.
Snažila se alespoň rozpracovat prostředí, což mě vždycky baví, jenže i tady šlápla trochu vedle. Nebo spíš byla poznat její nezkušenost. Z doslovu a poděkování vyplývalo, jak se snažila dělat nějaký průzkum a opravovat, co skřípe, ovšem staršímu čtenáři a čtenáři se slovanským jazykem tyhle věci neujdou.
Zvládla geografii, přípravu map, celkem slušně si poradila s prostředím jejího světa. I s prapříčinou ústředního konfliktu, tedy jak každá strana vnímá jinak magii, jak ji kaljazinci považují za doménu bohů a jsou jim oddaní, zatímco v Tranavii se rozhodli nebýt figurkami bohů, našli vlastní způsoby a dokonce začali naznačovat, že bohové nemusí být tak úplně bohové. To se mi dokonce hodně líbilo. I naznačené vrstvy šlechty či fungování armády v Tranavii a organizace Supů. Až na bohorovný klid, když v jejich čele náhle stane puberťák. Ale vůbec nechápu třeba rawalyk. Tranaivánské královské námluvy zahrnující magické souboje uchazeček o princovu ruku na život a na smrt. Proč by se nejvyšší šlechtičny a nejlepší provozovatelky krvavé magie sjížděly k tomu, aby se pozabíjely? Královna přece nepůsobila jako zásadní postava, ta současná ani nemusela existovat. Proč by dobrovolně jely na vlastní smrt, tak důležité osoby? To nedává smysl. V této situaci král rawalyk ve skutečnosti svolal, aby všechny ty smrti využil pro svůj ohavný krvavý rituál, nicméně rawalyk jako takový nebyl jeho výmysl. Byla to stará tradice. Co? Větší smysl by třeba dával turnaj pro nadané poddané o nějakou funkci a šanci nežít v bídě. Ale nejvyšší šlechta? Tohle a pár podobných detailů autorka přehlédla.
A druhou zásadní věcí je ohromná inspirace "gríšaverze", kvůli čemuž se snažila o slovanský nádech včetně jmen a názvů. Akorát slova inspirovaná slovanskými jazyky vymýšlela strašně krkolomné, pořád věty skládala dohromady na základě anglofonního systému a moc to nefungovalo. I jména bohů a některých postav byla ujetá nebo zkrátka mimo. Serafína jsem zmiňovala. Bůh Václav nebo bohyně Alena mi přišli strašně namátkoví - jako bych napsala o fantastické pseudoanglii s bohem Edwinem a bohyní Berthou. Ne nemožné, jen zjevně náhodná první volba po přelétnutí seznamu východoevropských jmen, nad kterou moc nepřemýšlela. Prostě young young adult literatura i autorka.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat