Michael Crichton - Čtyři klíče

Originální název: The Great Train Robbery
Rok vydání: 1975
Český překlad: 1978

Michael Crichton se stává mým oblíbeným autorem, a to v libovolném žánru. Není to jen autor Jurského parku, ale mnoha různých knih. Četla jsem jich od něj víc, jen je tady zatím nemám uvedené, a nikdy jsem nebyla zklamaná. Stejně jako jsem nebyla zklamaná s touto. Je tak trošku historickou fikcí nebo spíš zromantizovaným příběhem skutečné britské Velké vlakové loupeže z roku 1855.

Tehdy si Edward Pierce usmyslel ukrást zlato určené jako žold britským vojákům bojujícím v krymské válce ve chvíli, kdy ho budou vlakem převážet z Londýna do Francie. Nešel na to jako většina obyčejných zlodějů, už proto, že zlato pocházelo z vyhlášené banky a bylo velice pečlivě střežené. Tak dobře, že se jeho krádež zdála nemožná. Pierce se začal důkladně připravovat dlouhé měsíce předem. Nejen, aby si jako obvykle obhlédl terén a vymyslel, jak se k lupu dostat, to by bylo příliš okaté. Prvním úkolem bylo sehnat čtyři klíče k sejfům, dalším úkolem příležitost a posledním způsob, jak od sebe odvrátit podezření.

Pod různými identitami se vetřel do přízně úředníkům a majitelům banky. Celé dny se svými kumpány neúnavně sledoval prostory, kde měly klíče být. Další dlouhé dny plánoval a trénoval, krok po kroku, jak se k nim dostat a udělat jejich otisk. Jestli k tomu měl zajistit útěk hbitého vězně z nejpřísněji střeženého vězení Anglie, zaslíbit svou ruku dámě z lepší společnosti, vydávat se za znalce bojových psů nebo se vloupat do vinného sklepa, na tom nezáleželo, hlavně vše splnit do nejmenších detailů. Stejně pak postupoval při plánování samotné akce. Úplatky, převleky, kdy se neváhal namaskovat svého kumpána třeba jako hnijící mrtvolu, návštěvy jakéhokoli zařízení, jaké bylo třeba, shánění kohokoli, koho bylo třeba, zametání a matení stop, setřásání policistů a nové úmorné plánování, testování, experimentování, vše pořád dokola, dokud Pierce nebyl spokojený a nenastala ona velká chvíle. V níž nastoupil do vlaku.

Tato kniha se mi však líbila proto, že tak docela nešlo o loupež. Ta byla jen záminkou, okolností, jež Crichtonovi umožnila provést studii viktoriánské společnosti. Vzal dostupné informace o skutečné vlakové loupeži, dohledal protokoly z výslechů dopadených účastníků a záznamy z řízení, a vystavěl na nich možnou rekonstrukci. Domyslel si z nich možný příběh pachatelů a vyrobil z nich vyčerpávající plánování a přípravu zločinu. Akorát bylo úplně jedno, jestli jde o vlakovou loupež. Úplně stejně mohlo jít o plánování vykrádačky bohaté vily, banky, pošty, zkrátka o cokoli, a už vůbec nezáleželo na motivech. Nejspíš pachateli šlo o obohacení, ale vlastně jsme se nedozvěděli, proč zrovna z tohoto zdroje. Protože pozornost Crichton směřoval na úplně něco jiného.

Každý krok, který Pierce při přípravě učinil, Crichton popsal dějově. Potom zastavil. Vraťme se teď do současnosti a pojďme si vysvětlit, jak to bylo možné. Jak to, že to prošlo. Jaké procesy a jaké normy to umožnily. Pojďme se podívat na nastavení společnosti a pojďme zkritizovat, jak její tehdejší libůstky, masivní pokrytectví a často nesmyslné normy, na jednu stranu neskutečně rigidní, na tu druhou až bezhlavě novátorské, byly podhoubím pro někoho jako Pierce. Tedy popisuje, co se asi stalo, proč se to stalo, a to optikou dnešní, respektive své vlastní doby. Pro čtenáře zkoumá, proč měli tehdy lidé takové názory a zvyky. Z čeho vycházely. Proč to, co na první pohled působí zcela absurdně a nemožně, vlastně mělo zcela jednoduchý důvod, který to činil běžným, a nikdo se nad tím nepozastavil. 

Vedle toho i zevrubně popisuje, na jaké úrovni tehdy byla věda, společnost, poznání, především co se týče zločinu a studia pachatelů, a hodně se opírá například do tehdejší představy, že určité vrstvy přece nemohou spáchat zločin, protože zločinec je v podstatě... osobnostní typ. Je to nádherná cesta do myšlení staré Anglie, jaké je z našeho nynějšího pohledu úplně neskutečné. Doprovázená i skvělým použitím argotu podsvětí, kdy sem tam máte problém vůbec chápat, o čem to postavy mluví, ale Crichton to většinou vysvětlí, nebo to nakonec poberte z kontextu. A velmi dobře vás to vtáhne do onoho prostředí. 

Zkrátka jsem se velmi dobře bavila, to zaprvé. Není to humoristický román, humoru je v něm i tak víc než dost. Občas vyváženého nonšalantně vloženou brutalitou všedního dne tehdejší doby. Třeba jak se jeden úředník snažil léčit syfilis sexem s pannou, protože se věřilo, že to pomáhá, a potřeboval najít aspoň tak dvanáctiletou, protože u těch na prodej už starší panny nebejvaj... Také jsem se spoustu věcí dozvěděla. O historii a o konkrétní zajímavé kauze, samozřejmě popsané s uměleckou licencí. A bylo to i dost specifické, hlavní postavou byl fakticky záporák, tedy zloděj, byla jsem v pozici, kdy mě autor nechal fandit někomu, komu bych normálně přála neúspěch, kdo vlastně nemá žádné ospravedlnění. Nemám ani co vytknout. Můžu jen doporučit. 

Mé hodnocení: