Tuhle knihu jsem měla na kopičce k přečtení už dlouho. Dokonce jsem se ji už jednou pokusila přečíst. Jenže jsem se do ní nedokázala zabrat a i teď to nebylo zrovna lehké. Dvě třetiny, než to konečně začalo být zajímavé, jsem zdolala jen odhodláním vyřadit ji z nepřečtených. Něco na ní mi nesedělo, navzdory velice zajímavému námětu připodobnitelnému rovnou k Miléniu.
Okamžitě se stali terčem agentů CIA, kteří se snaží uklidit svůj nepořádek, i velice schopných kontraktorů a zabijáků neštítících se ničeho. Všichni se snaží předejít mezinárodnímu skandálu a padání hlav, klidně sražením té Klařiny a Šammúšovy. Ti přitom netuší, co mají dělat, do čeho se zapletli, jak z toho ven. Jejich jediná šance snad je zjistit, co vlastně drží v rukách, a vyrobit si nějakou záchrannou páku. Akorát se v tom nevyznají a je otázka, jestli jim jejich staří i noví známí můžou pomoci, nebo jestli kohokoli, koho o pomoc požádají, nezavedou jenom před hlaveň pistole. Nebo jak se může celá situace zamotat, když Klařin otec zjistí, co se děje, a bude si muset vybrat, jestli zradit svou dceru nebo svého všemocného a vševědoucího zaměstnavatele, jenž jeho kroky předjímá ještě dřív, než se k nim vůbec rozhodne.
Každá z těchto postav má přitom kapitoly vyprávěné z jejich pohledu. Bezejmenný špion, Klara, Šammúš, ještě George, což je původně jen náhodná postavička, již do všeho přivede spolupráce jeho zaměstnavatele s kontraktory CIA, kteří ho pod záminkou překladů ze švédštiny zatáhnou tak hluboko, jak si nikdy nepředstavoval, a donutí ho přehodnotit jeho veškeré životní postoje. Což vlastně situace postupně nutí všechny, protože Klara byla jen obyčejnou asistentkou politika s kamarádkou advokátkou, Šammúš se snažil distancovat od své minulosti v armádě a teď byl akademickým pracovníkem a autorem, nic z toho, co se stalo, neplánovali, a kdyby dostali tu možnost, nechtěli by s tím mít ani nic společného. Jenže museli.
Spolu s faktem, že rychle pochopili, jak musí utíkat před profesionály, zachránit si život, ochránit citlivé informace, narychlo se stát špiony, pokoutně a v utajení shánět spojence a pronikat do světa, jemuž nerozumí, to skutečně připomíná legendární Milénium s Lizbeth Salanderovou a Mikaelem Blomkvistem. Navíc se i tady mihnula jedna extra svérázná a nanejvýš schopná hackerka. Jenže to kvalit Milénia nebo opravdu dobrého špionážního thrilleru nedosahuje ani zdaleka z několika vážných důvodů.
Předně je úplně jedno, co našli za informace. Hned od začátku čtenář tuší, že jsou to důkazy o nelidském mučení zajatců Američany v konfliktech v Iráku a Afghánistánu a nic víc se mu neodhalí. Přímo s těmi informacemi nikdo nepracuje, nikdo se nesnaží odhalit nebo usvědčit lidi spojené s těmito akcemi, vůbec nejde o boj proti těmto praktikám. Děj se místo toho zaměřuje na sledování, jak se se svou nečekanou situací poperou ti, komu se dostanou do rukou - tedy jestli přežijí nebo je CIA, o níž dlouho netušíme, že to vlastně je CIA, nebo skupina spolupracující s CIA dostane a zabije. Takže proplouváme jejich nevědomostí, pochybami, chybami, flashbacky a vzpomínkami na jejich život, panikou, hrůzou a blouděním za nejasným řešením. A neříkám, že tak by to nemohlo fungovat. Místo řešení příčiny akce může klidně být středobodem jen ta akce. Jenže to nastupuje další vážný důvod.
Víc než dvě třetiny knihy se všechno teprve rozjíždí. Čtenář se pomalu zorientovává v postavách, dlouho se nic neděje, když se začne dít, je to buď příliš zdlouhavé nebo postavené na příliš vágních nohách. Pořád čeká, kdy se ponoří do napětí, kdy to přijde. A ono to přijde až na konci, při pobíhání a střílení ve tmě a mrazu. Doslova až poslední část nutila chtít číst dál, do té doby jsem se musela spíš přemáhat. Velký podíl na tom mají i kapitoly špiona a George. Špion byl úplně odtržený od všeho zásadního i všeho aktuálního až do poslední chvíle, víceméně jen přerušoval momenty, kdy to u Klary a Šammúše třeba i začalo konečně působit zajímavě. A George byl jednak nesnesitelná postava bohatýho hovada a jednak úplně zbytečný. Neudělal nic, co by nešlo vynechat, neměl dopad na to, jestli někdo přežije, zprostředkovával pouze vypravěče pro druhou stranu, a k tomu šlo vybrat někoho zajímavějšího. Pokud to vůbec muselo být.
A další vážné mínus je, že ani závěr nebyl tak super, jak se snažil předstírat. Byla v něm akce, konečně jsme se posunuli od bezhlavého vágního utíkání a jemných náznaků k jasné situaci, ale autor totálně zazdil největší trumf. Závěr na ostrově totiž přišel v souvislosti s tím, že Klara se svou kamarádkou vymyslely odvážný plán, na němž záviselo jejich přežití, v němž hrály roli získané dokumenty, zajímavý hackerský nápad, nutnost přesného načasování, a který, když vyjde, jim měl zajistit možnost vydírat CIA. Jenomže autor ten plán ani slovem nepřiblížil, dokud nebylo po něm a on ho nevysvětlil zpětně. Nechal jen zmínku, že nějaký plán vymysleli, teď čti, jak po sobě střílej. Dobrovolně se připravil o to, aby čtenář odkrýval vodítka, aby hltal Klařinu cestu, aby jim fandil, aby viděl, co všechno se může podělat - a nejen tak, že se trefí kulkou, aby chápal všechny sázky. Vyškrtnul přesně to, co mě přimělo milovat Milénium, ačkoli na deskách knihy ho k němu neustále přirovnávají. Zkrátka učinil svou knihu zbytečně plochou, osekanou a pak zase uměle vyplňovanou, neporadil si s budováním atmosféry, a kdyby se mi ji nepovedlo náhodu prolít kafem, tak bych ji hned prodala dál. Na základě Plavce bych fakt Zandera jako nového mistra, jak tvrdí desky, vůbec neviděla.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat