Do této série jsem vstupovala prakticky bez tušení. Když byl největší boom, naprosto jsem ji ignorovala, z popkultury jsem zachytila pouze, že se v tomto světě lidé vraždí v aréně pro zábavu, a že je tam lukostřelkyně Katniss. Zkoušela jsem i film, ale nevydržela jsem u něj. Až jsem k Vánocům dostala celou trilogii. Naštěstí byla tato trilogie vydaná znovu k desátému výročí i s dlouhým rozhovorem s autorkou, a díky němu a i díky tomu, že jsem se k příběhu dostala až jako dospělá, jsem si děj doopravdy užila. Když jsem se na něj nedívala z pozice hlavní hrdinky a hledala v něm to, z čeho autorka vycházela - historie, filozofie a reálný problém spravedlivé války, jenž se objevil částečně ve druhém a hlavně třetím díle.
Katniss z nejchudšího regionu nejchudšího kraje byla zvyklá na nedostatek, utrpení, ztráty. Aby vůbec měla se svou rodinou co k jídlu, často musela pytlačit. Musela se naučit o rodinu postarat už jako malá, když přišla o otce a její matka propadla depresím. Proto se i nyní rozhodla postarat o sestru - odejít na smrt místo ní. A i když se zdálo, že má s mizernou výživou, s protivným mentorem Haymitchem, se svou neomaleností a s o dost silnějším a společensky schopnějším konkurentem Peetou (ve hrách je stejně jako schopnosti důležité zapůsobit na Kapitolany a získávat od nich sponzorské dary využitelné v aréně) pramalou šanci hned od začátku, využívá všechny své přednosti, které ve dvanáctém kraji posbírala, zejména svou vynalézavost, lidskost a odhodlanost, a přichází na to, že to možná nebude tak beznadějné. Že by možná mohla projít arénou až do konce a třeba i s Peetou, když se s ním nakonec spřátelí a odváží se postavit zavedeným pravidlům. Jenže netuší, že i tak drobným činem, touhou přežít a zachránit i Peetu, může rozpoutat něco, co vůbec nečekala.
Tento první díl tak má vlastně v podstatě dvě roviny. Příběh Katniss (a Peety) coby úvod do situace. Jak se žije v Panemu, jak fungují Hladové hry. A potom napínavé sledování, kdo je přežije. To bylo často hodně depresivní, prakticky dystopické, a pocity, jaké ve mně vyvolávalo, mě odradily od filmu. Nechci konzumovat média vyvolávající depresi. Celé je to naprosto šílené. Děti se vraždí, zatímco excentrický, naivní a hloupý Kapitol (kromě naopak velice prohnaných pohlavárů tahajících za nitky) jásá, obléká je do šílených kostýmů a vůbec si neuvědomuje surovou realitu. K tomu hlavní hrdinové pochází z nejchudšího kraje, který může s drobnými úpravami vyznít jako středověká zoufalá vesnice, zatímco v jiných a hlavně v Kapitolu funguje nejmodernější technika - až trochu sci-fi technika. Dál je to brutálně policejní stát. A ještě k tomu Katniss není úplně nejsympatičtější holka. Je celkem negativní samotářka, spousta věcí jí v souladu s jejím věkem nedochází, neumí jednat s lidmi. Alespoň Peeta je oproti ní velký sympaťák a Haymitch, ač nesnesitelný alkoholik, má nenápadně naznačenou hloubku a mazanost (čímž si mě od začátku získal).
Nicméně to neznamená, že je tato rovina špatná. Všechno vyznívá negativně naprosto úmyslně. Je to skvěle poskládané dohromady, funguje to, systém, osobnosti a chování postav mají své důvody a smysl. Spousta drobností se dřív nebo později (třeba i v dalších dílech) rozvine. Všechno má své místo. Také všechno rychle odsýpá. Autorka se moc nezdržovala, nerozepisovala - skvělá volba. Ostatně i jak Katniss všechno štve, ničemu nevěří, ke všemu je protivná a podkopává vlastní šance mýlkami v odhadu, je mi nakonec sympatické. Ohromné plus - prakticky neřeší kluky. Není to žádná romantická záležitost, celý vztah s Peetou je jen habaďůra, která jim měla pomoct k vítězství, a zasela mezi ně konflikt, když na ni nebyli připravení a nebyli na stejné vlně. Jediná věc, jaká mi na této rovině vadí, jsou proto mutanti. Tedy zmutovaná zvířata využívaná Kapitolem ve hrách i případných bojích. Vyzněli hrozně přitaženě, dětsky, skřípalo to. Spousta druhů se dala nahradit normálními, třeba i trénovanými zvířaty (nebo s drobným výmyslem, třeba místo geneticky upravených sršánů normální sršni, jejichž jed bude v universu Panemu silně neurotoxický) a někdy se dali i škrtnout. Jo a sem tam zněl dost podivně překlad pojmů a napadl mě lepší, což je prkotina.
Druhá rovina je pak něco, co bych asi ani nevnímala, kdybych tuto knihu četla v pubertě a méně se soustředila na to, co Katniss neříká, čeho si nevšímá, ale co jde perfektně vyčíst. Přesně to, co se autorka snažila prozkoumat, tedy udržování moci, práce s vlivem nad davy, oprávněnost válčení a útočení, cena následků. A vedle toho hlavně, což mě bavilo nejvíc, drobné střípky jednání a vystupování postav, které na pozadí, aniž by to muselo být jakkoli rozvedeno textem, skládají hodně komplexní charaktery a dokreslují celý zbytek Panemu. V tomto dílu jde hlavně o obyvatele dvanáctého kraje, Haymitche, vizážistu Cinnu. Díky tomu vznikne přesný, barevný, různorodý, živý obraz o světě, o němž čtu, díky tomu si dovedu připadat, jako bych byla v něm, a to ne najednou zmateně nacpaná do scény (...Malazská kniha...), nýbrž jeho přirozenou součástí. Málokdy se mi scéna zdála jako jednolitá masa "dobrých" a "zlých". Vidím rozmanitost každého kraje i značnou, byť sotva naznačenou rozmanitost Kapitolu, na první pohled prostě zvráceného, na další mnohem zajímavějšího. Za tohle autorce opravdu tleskám a ač film mě vážně nebavil, chápu, proč kniha vyvolala takové haló.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat