Druhý díl trilogie Hunger Games se mi líbil ještě o něco víc než první, protože jím prostupuje nepřehlédnutelná předzvěst chaosu a převratu, ačkoli je, stejně jako mnohé náznaky v předchozím díle, opět příjemně schovaná. A také se zde dostáváme ještě hlouběji do celého světa Panemu mimo izolované hry a dvanáctý kraj.
Při vyhlášení pětasedmdesátých her - Čtvrtoher proto přijde nová strategie, jak bouřlivé hlasy umlčet. Namísto, aby se splátci do her na smrt losovali jako obvykle z dětí v krajích, budou se losovat z předchozích vítězů na důkaz, jak nikdo nemůže proti Kapitolu vyhrát. Ve dvanáctém kraji přitom žijí pouze tři, do arény tak nepochybně znovu povolají Katniss a Peetu nebo jejich původního mentora Haymitche. Od samého začátku je však jasné, že tento zvrat vyvolává pozdvižení v krajích i v Kapitolu. Místní, byť zcela pohlcení propagandou, mají vítěze rádi, jsou to celebrity. Nechtějí o ně přijít. Nezdá se jim to fér. A i mezi vítězi, nyní znovu splátci, je atmosféra jiná. Nechovají se úplně jako nepřátelští rivalové jako při jiných ročnících. Jsou to staří známí a přátelé. Nechtějí proti sobě bojovat. Mají Kapitolu dost. Dokonce se často ani neobtěžují dodržovat obvyklá pravidla a protokoly ve dnech před hrami. I tvůrci si toho začínají všímat, proto je letošní aréna je malá a mnohem nemilosrdnější než ty předchozí. Zdá se, že tyto Čtvrtohry by mohly být ještě osudovější, než si Kapitol představoval. Že sezvat dohromady tolik vítězů a rozhořčit tolik lidí nakonec mohla být chyba. Protože už to není jen Katniss a Peeta, ale i další jako vítězové Finnick, inženýr Diod, Johanna, někteří mentoři a přípravné týmy, možná dokonce i mnohem výše postavení lidé, kdo budou chtít říct dost.
V tomto díle tedy opět lze najít dvě roviny, příběh a mnohem širší pozadí v pouhých náznacích, a já si tu ještě lépe než v předchozím užila obě. Od začátku bylo znát, jak se věci mění. Bylo cítit napětí, nelibost všech stran. Přituhovalo. Zpřísňovaly se poměry. K tomu se ukázaly nové tváře Panemu - život Katniss a Peety ve Vesnici vítězů s penězi, které jim umožňovaly všímat si dalších věcí než jen obživy, takže jsme se mohli něco víc dozvědět o systému her, i o každodenním fungování kraje bez jejich hrozby, když začátek knihy pokrýval období zhruba půl roku před novým ročníkem. Což byla dobrá volba pro představení onoho ticha před bouří. Jenom moment, kdy noví mírotvorci ve dvanáctém kraji začali s novými brutálními tělesnými tresty, působil trochu moc dětinsky, přehnaně. Trošku ujetě, jako mi přišli mutanti v minulém díle. Po návratu do Kapitolu na hry se zase text mnohem víc zabýval i ostatními vítězi, hlavně Finnickem, Johannou a Diodem, a skrze ně přiblížil i ostatní kraje. A také "poherní" realitou, skrz turné vítězů Katniss a Peety a skrz pohled na ostatní vítěze po letech vypořádávání se s brutálními dopady her na psychiku.
Naštěstí se ani nezopakovaly prostě první hry, tudíž na ně přišel nový pohled. Katniss nyní plánovala udržet naživu Peetu, bojovala s tím, že spousta jejích protivníků se k ní chovala příliš přátelsky a ona měla čím dál větší problém s myšlenkou, jak je bude muset zabít, a hlavně se mi líbilo, jak si vůbec neuvědomovala, že se něco děje. Na čtenáře všechno křičelo. Od přístupu Haymitche před hrami, jeho narážek, přes poznámky o okolí, spřátelování se s určitými lidmi navzdory tomu, jací mají být soupeři, po podivný fakt, že Peetu pořád někdo zachraňoval a že si uvnitř arény až podezřele pomáhali. Alespoň na mě skoro od začátku kniha křičela "oni chtějí, abyste to tam rozebrali napadrť", ač jsem dopředu netušila, jak další děj probíhá. Jenže Katniss to nedošlo, dokud se to nestalo. Kupodivu mě přitom tato její zabedněnost vůbec neštvala (naopak mě hrozně pobavilo, když jí vrchní tvůrce her nemohl už víc okatě naznačovat, jak se stala symbolem reprodrozda pro rebelii, a ona uvažovala, jestli se jí potají chlubí hodinkami proto, že má strach, aby mu je nikdo neokopíroval). Když netušila, co se děje, tedy natož co by se mohlo dít, všechny možnosti zůstávaly otevřené a já v naprostém napětí, kdy se co má spustit, kdo by mohl přežít, jestli se dostanou pryč, jestli obsadí Kapitol nebo kam to vůbec směřujeme.
Hodně nápaditá je tu i volba hlavní části, tedy arény, poměrně malé, ale utvořené jako hodiny s každou sekcí s nějakou předem připravenou pastí, která se pravidelně spouští. Něco jiného než běžné arény předchozích ročníků, mnohem propracovanější, už to samo dávalo znát, jak prezident a tvůrci her musí mít obavy. Jak se vlastně nespoléhají na obvyklé vraždění splátců mezi sebou, ale jak se připravili na jejich rychlou likvidaci, lépe se to říct nedá. A naopak, jak nenápadně někteří splátci pracovali s rebely, což bylo jen velmi jemně naznačeno hlavně kvůli tomu, že hlavní postavou, skrz níž se příběh vypráví, je nevědomá Katniss (která tak ani nikdy neměla šanci jiskru udusit, protože když ji nevyužívá Kapitol, tak ji prostě jen využili vzbouřenci a nikdy to nebylo doopravdy o ní). Jak pečlivě si připravovali půdu i během smrtonosné akce. Vlastně první část knihy působila jako nový pohled na dvanáctý kraj, zdánlivě beznadějné utažení opasků, s čímž se Katniss smiřovala o to hůř, protože jako vítězka najednou měla všechno a musela jen sledovat, jak její lidé trpí dál, a druhá jako opatrná, částečně improvizovaná mise. Takový trochu Mission Impossible z pohledu toho, koho jen táhnou s sebou, jelikož se náhodou nevědomky jejich zástavou.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat