Jak se snažím probrat horou e-knih/odměn od Dobrovského, dopředu si nezjišťuju, o čem jsou, abych měla překvapení. Někdy je příjemné. Ale v této se absolutně nedalo vyznat, ani po přečtení nedokážu hlouběji říct, o co jde. Jako první díl série Kniha Nového slunce mě ani trošku nenavnadila na další díly, tudíž tímto s touto sérií i končím. Zkrátka zklamání.
V tomto díle se však Severián při svém putování dostane teprve k hradbě města. Město je neskutečně rozlehlé a jemu od počátku cestu komplikuje spousta věcí, do nichž až nevědomky upadne. Setkání s kočovnými herci, kteří trvají na tom, aby cestoval s nimi, společenství rozšafné Agiy s temnými plány, nález Dorkas, která sice přišla o paměť, ale zato si se Severiánem vybuduje podivné pouto, zničení chrámu pelerínek a ztráta jejich nejcennější relikvie, začarované botanické zahrady, nebo smrtící duel s jedovatými květinami, z něhož by Severián normálně neměl vyjít živý.
To vše se odehrává v daleké budoucnosti, kdy civilizace už zapomněla na to, jak vypadala Země nyní, tudíž se cyklicky vrátila k monarchii, kdy je vesmír lidem otevřený, magie získává mnohem větší moc, ale zároveň uhasíná Slunce a planeta skomírá. Takže je to vlastně stejné, jako by se děj odehrával ve zcela "klasické nízké pseudorenesance fantasy" světě s přimíchanými, ne moc výraznými sci-fi prvky. A především je to příšerně nudné a skoro nečitelné.
Děj je o ničem. Severián dělá svou práci v Citadele, občas potká nějaké lidi, zabouchne se, vykopnou ho, cestou musí projít obří město, potká další lidi, ohromná část knížky se točí kolem naprosto nesmyslně vykonstruovaného duelu a nakonec odtrajdá k hradbě. Nevyvolá žádné tušení, proč by čtenáře měl zajímat, kam směřuje. Jen během vyprávění přizná, jak jsou to jeho vzpomínky sepsané po usednutí na trůn, což není žádný spoiler. Ale samotný děj vůbec nenaznačuje, že by to měla být cesta hlavního hrdiny za vládou nebo že by měl být důležitý, nemá smysl. Postava prochází nejdřív Citadelou, pak městem, ukazuje čtenáři, co tam existuje a jak to tam chodí. Navzdory mé lásce ke zkoumání fantasy světů tady naprosto neuspokojivým, uondaným způsobem.
Z mých poznámek - Po třech kapitolách jsem zmatená. Severián potkal jakéhosi rebela Vodala, o němž doteď nevěděl, náhle se v duchu "přidal" k jeho "hnutí", přičemž ve skutečnosti jenom básní po jediném slově mimochodem, a hlavně po pár stránkách ta "Velká Vodalova Věc" ze Severiánova života zcela mizí a zjevně je kniha o něčem úplně jiném. Proč to tam teda je? Celý začátek náhle postrádá význam. Pak přijde zavřená šlechtična Tekla, Severián se do ní bizarně zblázní a nechá ji se zabít po vykonání útrpného trestu (...vyzkratovali jí mozek, aby si sama začala ubližovat či co?). To bylo zajímavé, ale i to Severián vykládal spíš mimochodem. Především velmi velmi velmi zdlouhavě popisoval poměrně nudný život v Citadele, zjevně tak obrovské, že se sotva vyzná v malém zlomku prostor. Občas přihodil setkání s dalším obyvatelem Citadely, o jehož existenci netušil... a jehož po konci kapitoly už nikdy neuvidí. A pak ho vykopnou. Pak je Severián ve městě, půlka knihy, a pořád nevím, o čem má být. Někdo ho bezdůvodně vyzve na duel, Severián několik dlouhých kapitol putuje, aby si utrhnul kytku k boji (...eh?), až se vyjeví důvod této roztahané mnohakapitolové zastávky - obchodník považoval za zradu, když mu neprodal věc, jakou chtěl, a tak na něj ušil boudu a vyzval ho na duel v převleku, aby ho mohl zabít a obrat. Aniž by Severián přemýšlel, proč se to děje. Což je úplně pitomý.
A to všechno doprovází další jednorázové epizodky. Třeba zběsilá jízda městem jen tak pro zábavu, končící nabořením do chrámu, rozhovorem s letargickými kněžími a odchodem, naprosto mdlé, evidentně jen záminka, aby se k Severiánovi dostala relikvie... S tím má kniha celkově velký problém. Většina těchto podzápletek zní jako naprosto zbytečná výplň, jež samoúčelně buduje svět. Chápu, ty příhody slouží k tomu, aby se dozvěděl nebo získal něco důležitého pro budoucnost. Jenže to z této knihy nevyplývá, jsou tak strašně přitažené a vystavené tak přeroubovaně, že nebaví, a jejich cíle mohlo být dosaženo výrazně lépe. Třeba rozboření chrámu, jaké nikoho nezajímalo, aby získal relikvii, ujetá záminka k duelu, aby... byl ještě ujetější duel, nebo mizerně vybudovaný vztah s Teklou, aby ho vyhodili z Citadely, ač mohl odejít z různých důvodů - ze své vůle, nebo ho jako popravčího mohli vyslat jen tak. Autor vždy vymyslel překombinovaný důvod bez pořádně vybudované příčiny, ve výsledku se věci děly, jen aby se děly.
Další velký problém jsou dlouhé "zastávky", v nichž se Severián zamýšlí nebo mluví o různých metafyzických konceptech ve šroubovaných, květnatých větách, které se strašně těžko čtou. Tudíž z něj padají pseudointelektuální žvásty, jaké ani ostatní postavy obvykle nedokážou poslouchat.
A další pořádný problém je, že z těchto šroubovaných, květnatých vět je sestavena celá kniha. Krkolomná větná stavba, předlouhá souvětí s přehršlí vložených vět a závorek, matoucí struktura, rádoby zastaralá mluva, i staročeský text by se snad četl snáz. Práce s textem nulová, žádné využívání stavby textu k budování atmosféry, k manipulování se čtenářem. Navíc si pro každé zvíře, pozici, profesi, sociální třídu, prakticky i oslovení autor vymyslel vlastní pojmy, nijak je nevysvětlil a já často netušila, co si představit. Septentrion, efor, hipparcha, optimán, dimach, karnifex, exultant, auskultant. Podle kontextu jsou to lidé nějakého postavení, další nějaké zvíře/nějaký zvyk, ovšem jaký? Pak přišla věta "na Kvasaru jsem míval parakoitu, genikonu, skopolagnu", a to už mě vysloveně nasralo. Nikde vysvětlení, jedem dál. Co to je? Spousta autorů si vytváří vlastní výrazy, ale buď jsou dostatečně podobné reálnému světu, aby je široké obecenstvo mohlo znát, nebo je při jejich prvním použití vysvětlí tak, aby postava sice nevysvětlovala pojem, jaký v jejím světě každý zná, nicméně aby ho čtenář pochopil. Například Malazská kniha padlých je to samé, ještě horší, je hrozně složité vyznat se v ději, ale aspoň si dokážete představit, o čem v té chvíli vlastně mluví. Tady absolutně ne. Autor to v dodatku zkusil omluvit jako překlad příběhu z budoucnosti, takže z dosud neexistujícího jazyka, proto prý zvolil vhodné evokativní výrazy (ve mně teda neevokovaly vůbec nic), ovšem kdyby se na to vykašlal a psal normálně, je to mnohem lepší. Navíc minimálně český překlad zněl jako staletí stará minulost a ne ještě neexistující budoucnost.
Celkově to ve mně vyvolávalo dojem velmi nepovedené nápodoby Zaklínače, protože ladění a budování světa mi ho hodně připomnělo. Respektive dojem dostatečně podobného stylu, abych ho mohla srovnávat, protože Mučitelův stín je starší. Ale naprosto selhal hned v prvním díle. Netuším, kam směřuje, proč by mě to mělo zajímat, ničím nezaujal. Krkolomný jazyk, nicneříkající pojmy pro většinu postav a věcí, nudné kecy a zdlouhavé putování, které nebylo vlastně vůbec třeba, naopak odrazovaly. Věřím, že po přečtení více dílů se dá do všeho lépe zapadnout, přečíst celou ságu umožní všechno pochopit, a když se čte znova, je to úplně jiný zážitek. Alespoň to recenze tvrdí. Ale já nechci nejdřív přečíst několik zmatených knížek, abych si mohla zpětně užít tu první.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat