Je to první díl série Aljaška, kdo ví, jak bude dlouhá, zatím jsou díly tři (respektive existuje i prý díl 2,5...?), a věnoval mi ho Dobrovský. Druhý shánět nebudu, není to potřeba, tento nekončí žádným cliffhangerem. Ale spíš proto, že dávám přednost jiným žánrům, ne proto, že by to bylo vyloženě špatné, a na kompletování série musí být knihy obzvláště podle mého gusta. Už mě celkem otravuje, jak je všechno hned série - samostatné příběhy jsou super!
Znamená to samozřejmě mnoho problémů. S otcem prakticky neměla vztah. Wren zapírá, jak vážné to s ním je a nechce o svém stavu mluvit, nebo o čemkoli jiném, takže mezi nimi moc neklesá napětí. K tomu se Calla ocitne jako naprostý cizinec mezi úzce spjatou komunitou. Neví nic o životě v aljašské divočině, protože o něj neměla zájem, tudíž přijíždí naprosto nepřipravená. A hned od začátku ji dostane na starost Jonah, mladý bush pilot, jehož má Wren skoro jako syna, ale jenž si z fotek učinil o Calle mizerné mínění, a tak se rozhodne jí dávat úplně všechno sežrat. Což si Calla samozřejmě nemůže nechat líbit. Jenže čím déle v Bangoru je, čím víc pozoruje svět z otcových letadel, tím rychleji poznává nový svět, nový životní styl, nové přátele a možná i s Jonahem může rozkvést něco víc. Akorát ve vzduchu stále visí pár prostých faktů - ona na rozdíl od matky před lety nezapírá, že se vrátí do velkoměsta, zatímco Jonah ví, že nedokáže žít jinde, a Wrenova rakovina nechává jeho i Nespoutanou Aljašku v posledním tažení. A jak se s takovými překážkami vyrovnají, je otázkou.
Což předčilo má očekávání o hloupé romantické komedii. Respektive kdyby se odmazala linka s Jonahem (každý od první zmínky čekal klasický romcomový vztah), vlastně by to bylo zajímavé rodinné drama o odcizení, obnovování vztahů, smiřování se se smrtí a o prolínání odlišných světů za emotivních okolností. To autorka zvládala. Bouřku uvnitř Cally ve vztahu k otci, k tomu jak se jí po čtyřiadvaceti letech sesypala dosavadní jistota. Jak se vrhla do neznámých vod, jak musí bojovat se svými pochybami, vyrovnávat se Wrenovou bangorskou rodinou ze sousedů a zaměstnanců, zejména dvanáctiletou Mabel, která ho bere prakticky jako otce, zatímco pro ni byl hlas na telefonu, a to ani ne pořád. Jak sám není nejpřístupnější, zatímco mají velmi omezený čas na rozhodnutí, jestli můžou a chtějí nějak navázat. Také zaujalo pozorovat, jak si Calla navzdory své nepřipravenosti a odlišnosti začala na Aljašce zvykat, jak nenápadně přijala za své mnohé do té doby jí neznámé věci, jak pomalu zapadala do rytmu i komunity. Ostatně i sbližování s tvrdohlavým Jonahem zapadalo. Jenže přímo jejich vztah a jejich scény byly klišovitě přetažené a trapné.
Měla jsem problém si Jonaha oblíbit, i Calla se při setkání s ním vždycky začala chovat hrozně. Byli jako sotva odrostlí puberťáci, ne jako šestadvacetiletá a jednatřicetiletý. Až skoro v půlce konečně pochopil, že Calla není horší jen pro život ve městě, i Calla začala rozumně přistupovat k Bangoru, nebo že to Wren se měl snažit být otec pro svou dceru, ne naopak. Ovšem do té doby?
Calla byla chráněná před mimoměstským světem, zároveň trochu vyjevená, nikdy se nemusela starat o domácnost, netušila, co znamená venkov. Avšak k nikomu na Aljašce se nechovala přezíravě, povýšeně, jen ji všechno naivně šokovalo. Jinak byla celkem otevřená poznávání jiných věcí. Akorát autorka poněkud dětinsky přeháněla její neschopnost připravit se i v úplných hloupostech jako boty, nebo nedostupnost luxusního zboží v zapadákově bez průjezdných cest. Zato Jonah měl spoustu předsudků, byl na přesdržku, vysmíval se jí, všem jejím zvykům, městu. Zatímco text mu v podstatě dával zapravdu, divočina je lepší a záliba v make-upu a společenském komfortu je k smíchu. Působil jako hrubý kretén, každého, kdo nevypadá echt jako z vesnice, považoval za povrchního vola, odsuzoval Callu (dítě) za to, že s otcem dvanáct let nemluvila, zatímco přehlížel Wrenovu (dospělého) ignoraci. Taková postava by měla něco do sebe a vhodný vývoj před sebou, kdyby jí text oponoval i něčím jiným než Callinými nadávkami. Takhle zůstala klišé dětinská.
A pak přišlo to, co mě zarazilo nejvíc - Jonah několik dní zapíral doručení Calliných kufrů, takže musela fungovat s jediným párem oblečení a nevhodnými botami, a schoval si je na verandě. Už to je zlé. Calla na to přišla, ve spánku mu za to ostříhala plnovous a vlasy. Což už se mnohde považuje za napadení! Sice pak všichni básnili, jak je neuvěřitelně sexy, a Calla z něj v každém druhém odstavci od té doby vlhla, ale v pořádku to není! Přesto jsem byla jediná, komu to přišlo přes čáru, nikoli vtipné! Až po půlce knihy se začali i navzájem chovat celkem normálně. Tehdy se mi zalíbilo jejich sbližování, vypořádávání se s odlišnými preferencemi a životním stylem, měli v takových situacích upřímně vtipné hlášky, ne jen urážky. Ovšem tato podzápletka zněla příšerně.
Ostatní podzápletky a situace už mi přišly fajn. Calla zpracovávající vztek, pak silnou nejistotu kvůli Wrenovu přístupu, srážka jejího a jeho životního stylu, to zní slibně. K tomu žárlení na Mabel a jeho veselá "rodina" přímo před očima jeho opravdové vlastní ignorované dcery, bolavé srdce versus rozum našeptávající, že žárlit nemá smysl. To bylo hodně zajímavé, dobře zpracované. Když kniha řeší vztah Cally a Wrena a to, jak se snaží sžít s minulostí a omezenou možností ho napravit, přičemž úplně neví jak, je dobrá. Vedle toho scény Calla a Jonaha často zkrátka trapná mizérie.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat