Viděla jsem původní adaptaci, viděla jsem i novější adaptaci a řekla jsem si, že mě zajímá předloha. Protože je to z dnes už úplně jiné doby jak společensky tak co se hororu týče a navíc je to velmi krátký příběh. Jenž mě rozhodně zaujal, jen jsem v něm neviděla úplně totéž, co spousta oficiálních recenzentů.
Jenže pro skutečnou pohádku by se musela přehlédnout spousta podezřelých věcí napovídajících spíš hororu. Rosemary si matně pamatuje na noc, kdy otěhotněla. Podle Guye vytuhla po alkoholu a on, rovněž opilý, nechtěl promarnit nejlepší noc k početí, ovšem Rosemary hlavou probíhají mnohem temnější obrazy a podivnější okolnosti než opilý manžel. Ona velká Guyova šance se naskytla proto, že jeho konkurent náhle, nečekaně a bezdůvodně oslepl a už nemohl hrát. Castevetovi už nejsou jen vlezlí, začali Rosemary prakticky organizovat život a Guy jim v tom vůbec nebrání. Dokonce jí seženou vlastního porodníka a začnou jí dodávat namísto běžných vitamínů a léků pro těhotné podivné bylinkové koktejly. Kdokoli, kdo je zpochybní nebo by mohl Rosemaryinu pozornost odtáhnout jiným směrem, náhle mizí ze scény. A když se Rosemary dostane do rukou kniha o čarodějnictví, kterou jí i s hromadou poznámek chtěl těsně před svým nečekaným upadnutím do kómatu předat její přítel, jemuž se Castevetovi vůbec nezdáli, má Rosemary jasno. Ať už Castevetovi a jejich známí mají reálnou moc nebo si to jen myslí, praktikují temné rituály, do nichž ji nevědomky zatáhli, odstraňují všechny, kdo by jí mohli pomoci, rozestavují všude kolem ní své vlastní lidi a manipulují s ní. Aby pro Rosemary nebylo útěku ani tehdy, když na jejich plán přijde. Jenže k jakému cíli?
K tomu v mém vydání, prvním českém (takže sem tam se objevují trochu neohrabané překlady anebo starší výrazivo, neustále třeba používal slovo "koktajly"), bylo na deskách i v doslovu rozebráno, jak autor touto knihou analyzuje šílené pocity po přestěhování do New Yorku, jak tam na člověka všechno padá a tlačí a jak podléhá velkoměstu, což perfektně ukazuje na Rosemary. Ovšem mně vůbec nepřišlo, že je kniha o tom. Rosemary se mi zdála naprosto v pohodě, perfektně zvládala život ve městě, do New Yorku nepřišla až teď, navíc nemusela hnout prstem. Městem to nebylo. Alespoň já pointu a gró příběhu viděla jinde. Ve skvělém zobrazení, jak se velmi rychle stala obětí manipulací, gaslightování a satanistického kultu. A jak se tomu nemohla dost dobře ubránit, protože nejen, že byl kult natolik schopný, aby ji bezpečně izoloval, obestavil vlastními členy a prosákl jí do života tak, až ovládal všechno dřív, než si to mohla uvědomit. I proto, že její vychování a způsoby tehdejší doby jí nedovolily... dovolit si uvědomit realitu a pořádně si dupnout. A proto, že i v jejím moderním, newyorském životě stále prosakoval silný patriarchát a infantilizace mladé manželky.
Zásahy Castevetových a jejich známých byly subtilní pro Rosemary, vůbec pro čtenáře, ten je mohl podezírat od začátku. Stejně jako rychlé zpracování Guye Castevetovými. Nicméně celkem brzy pochopil i to, jak se blahosklonný přístup Guye k Rosemary projevoval i dřív a jak to vlastně velká část společnosti akceptovala coby normální. Pořád jí říkal holčičko a malá holčičko, choval se k ní jako k dítěti, nanejvýš puberťačce, rozhodně ne zcela rovocenné partnerce nebo vůbec partnerce. Dnešní čtenář rozhodně protáčí oči. Infantilizace Rosemary členy kultu byla pochopitelná, potřebovali z ní udělat naprosto bezmocnou loutku, ale její infantilizace Guyem hned od začátku byla příšerný, byť velmi realistický odraz určitého nastavení, jaké i dnes ještě u některých přetrvává. A jaké Castevetovým umožnilo vládnout volnou rukou.
V tom mi to přišlo hororové. V manipulaci a ovlivňování jako takových. Protože i kdyby to nakonec satanisti nebyli a Rosemary skutečně jen trpěla jakousi hormonální psychózou, i tak s ní zacházeli jako s neschopným děckem a určovali jí život, jako by to nebyla samostatná mladá žena. Past, do níž může spadnout kdokoli, past psychologického domácího násilí. A když už se konečně rozhodla se vším skoncovat a vymanit se z ní, bylo pozdě, přesunuli jsme se do hrůzné akceptace po porodu v závěru, který si jde vlastně také vyložit několika způsoby. Od kompletní akceptace přes víru v to, že se Rosemary osvobodila a hodlá udělat, co si naplánovala, až po nalezení jakékoli moci může mít ve stavu drasticky využité oběti.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat