Originální název: Bad Blood: Secrets and Lies in a Silicon Valley Startup
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019
Poznámka: Četla jsem v AJ i ČJ
Tuhle knížku už jsem četla dvakrát, pokaždé v jiném jazyce, viděla jsem minisérii Dropout a spoustu videorozborů o celém průseru a podvodu Theranosu a Elizabeth Holmes, protože mě velmi fascinuje. Zvlášť když navzdory tomu, že tolik lidí polykalo pozlátko, díky i této knize celkem jasně vidíte, že ne, nikdy nešlo a nemohlo jít o revoluční věc a génia, jenom o dobře koučovanou podnikatelku využívající styky svého privilegovaného prostředí a poměrně brutální manipulaci.
Mělo to jen jeden problém. Její vizi nikdy nešlo technicky uskutečnit a ona se místo na výzkum, jemuž ani doopravdy nerozuměla, soustředila na manipulaci s investory, predátorské manažerské praktiky a obelhávání veřejnosti. Ať už aby získala naivně víc času nebo ďábelsky co nejvíc peněz, než bublina praskne, to už nejspíš nikdo nezjistí, pokud se Elizabeth nepřizná. Navenek tak Theranos sliboval zázraky, uvnitř vládlo peklo, kde zaměstnance doháněli terorem a snahou o nejvyšší utajení k psychickým problémům, neřešitelným situacím, dokonce sebevraždě. Kde se bezohledně a drasticky soustředilo na "fake it till you make it", tedy tvař se úspěšně, dokud se to nepovede, ale v oboru, kde to znamenalo hazard s lidským zdravím.
Já se vždycky rozčílím, když se tohohle příběhu dotknu, mám chuť vzít po hlavě Elizabeth, Sunnyho Balwaniho, který měl velkou šikanózní roli v Theranosu, a všechny investory, kteří se nechali opít rohlíkem, jenž by se rozdrobil při základní opatrnosti – avšak na co opatrnost a zeptat se, proč všichni ze zdravotnictví dávají ruce pryč, když by to třeba náhodou mohl být skutečný vynález a mohli by se upsat konkurenci – a ještě se jí ke konci snažili chvíli zastávat. Pro čtení této knihy se ale hodí dopředu zevrubněji vědět, o co jde. Kniha totiž zahrnuje hromadu lidí, jde spíš po jednotlivých nitkách příběhu než lineárně, a pro někoho, kdo o Theranosu skoro nic neví, to může působit matoucím dojmem.
Díky mému obeznámení s celou věcí se mi však velmi líbila, neztrácela jsem se. Naopak jsem mohla dobře vypozorovat, jak Elizabeth Theranos egoisticky podělávala od začátku. Jak to bylo v realitě bez umělecké TV a youtube licence, protože Carreyrou psal podle doložitelných faktů, také to byl on, kdo původně zveřejnil pravdu coby novinář z Wall Street Journal. Lze si hezky pročíst, jak vlastně Elizabeth žádnou revoluci nepřinesla, ani nemohla, jelikož současná věda, natož tehdejší, umožňovala nanejvýš vhodně zkombinovat už známé postupy, což nakonec mohla udělat. Jenže k tomu by potřebovala řádný výzkum, transparentnost zaštítěné vhodným přístupem a správnými manažery (zejména ona by se musela chovat jinak), a peníze by místo utajování a budování image bez reálného obsahu musely jít do důležitých oblastí. A o to, ať už začínala z jakéhokoli důvodu, jí přestalo jít. Najela na čistá čísla, odmítala slyšet ne, evidentně upozadila skutečné lidi, když rozjela byznys naostro i s nefunkčními testy. I pro vážné nemoci nebo poruchy. Od začátku lhala a díky tomu tahala peníze a obchodní příležitosti (které se ale nakonec nikdy nemohly naplnit). Vedle ní přidejte Sunnyho, pokus o indického otrokáře, vrtule, jaké se staly z personálního, a vlastně bylo naprosto nemožné v Theranosu něco vypracovat. Nebo existovat bez žaludečních vředů v nejlepším případě, když vás psychoticky terorizoval kvůli malému nadšení. Opět, rozepisuju se, celá podstata, na jaké Theranos existoval, mě vytáčí.
Je to tedy zajímavé svědectví, jak se Elizabeth dlouho nechala obletovat coby génius, vizionář a jednorožec, jak dlouho vydržela lidi nechat přehlížet absenci obsahu. Jak ji skuteční odborníci nevěřili a ona to maskovala tím, že si kolem prstu omotala staré bohaté investory, které zajímaly jen čísla, jaká ani neměla ničím podložená, kdo koho zná, s kým se kdo přátelí, kdo jim co odkývne, jaké jiné velké jméno zazní, kolik akcií dostanou, jestli jim bude lichotit jako pseudovnučka ze správné společnosti, než jestli je to reálné. Navaluje se z toho, jak tím Elizabeth ublížila vědkyním, protože další, která se bude chtít prosadit, bude poměřovaná ne s vlastními výsledky, ale s tím, jak velká Elizabeth podváděla, protože je taky "holka". Z toho, jak podělávala pacienty, jimž špatné výsledky přivodily újmu, přičemž věděla, že budou špatné. Jak za to ani nebyla potrestaná. Nakonec, což v knize není, protože ji vydali před trestním řízením, ji odsoudili akorát za podvod na investory (a ti si mohli dovolit o peníze přijít). Ale aspoň se skřetem Sunnym skončila v base.
Rozčiluju se tu teda víc nad reálným příběhem než nad knihou jako takovou, jenže ono to nejde jinak. Kniha pouze tento reálný příběh popisuje. Ukazuje, jak to může vypadat, když se cílevědomost rozežene za špatným cílem, využívá špatné nástroje, nezajímá se o cokoli kromě slávy a zisku, namísto vlastního průlomu jen kopíruje jiné slavné ze Silicon Valley – s vlastní spoustou kontroverzí a problémů, a přesouvá peníze z místa bez schopnosti naplnit jakékoli sliby. Jak strašidelné může být, když se taková společnost ostře snaží pravdu ututlat a nejen novinář a autor knihy, ale i mnozí z jeho zdrojů a zaměstnanců společnosti se ocitnou pod příšerným tlakem uprostřed bitvy, již často nemůžou vyhrát ačkoli mají pravdu, neboť v americkém systému je protivník utahá neskutečnými náklady řízení. Jen proto, že se rozhodli mít svědomí. Ukazuje, kam až to může vést – vězení, bankroty, život konzumovaný stresem. A za sebevraždu Iana Gibbonse by se měli zodpovídat. Zkrátka, jak to vypadá, když je všechno od základu špatně, jen velká jména to táhnou, protože jsou přece dost staří, aby "měli intuici v podnikání", přestože o produktu ví kulový, jejich ego jim nedovolí nenechat se ošálit a dělat i jejich práci řádně. Jelikož Elizabeth byla jednoznačný hlavní viník, později i Sunny, ale lidi, co jí opěvovali a cpali jí fondy, aniž by dovolili opravdovou kontrolu, celá kultura Silicon Valley, jí to umožnili. Tedy rozhodně není viník jediný.
Nedá se ovšem upřít, že to pořád psal novinář, je to literatura faktu, není to spisovatel prozaické fikce, tedy se drží publicistického, faktuální stylu bez dramatizace. Předkládá, co se stalo, skládá dohromady jednotlivé složky příběhu napůl jako reportáž. Což je samozřejmě dobře, můžete si snadno všechno ověřit (však uvádí i dostupné zdroje), nicméně také se to nemusí číst snadno těm, kdo preferují obvyklé knižní vyprávění.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat