5. 9. 2015

Maja Lidia Kossakowska - Knihy krve

Originální název: Więzy krwi
Rok vydání: 2014
Rok vydání v ČR: 2014

Povídkovou knihu od polské autorky jsem koupila v levných knihách za 10 % ceny, a pokud tušíte, kolik přibližně stojí 300 stránková kniha, chápete, že to byl pakatel, a já se docela divím. Rozhodně totiž nejde o špatné dílo, i když, jak sama autorka přiznává, tváří se jako hororové, ale povídky zveřejněné v tomto souboru mají společného jen to, že nemají společného nic moc. A spíš než o horor, který se vyskytuje výjimečně, jde o temné fantasy nebo thrillery pracující s nadpřirozenem nebo narušenou psychikou - záleží, co z toho si vyberete.

Obsahuje celkem 9 takto různorodých povídek z různých žánrů, a protože je těžké je nějak shrnout dohromady, napíšu krátce ke každé z nich o čem je a co si o ní myslím.

První povídka Moucha je literárním debutem Kossakowské a jde o krátký příběh otce, jehož bývalá mu hodlá odvézt syna z dosahu. Je z toho zoufalý, moc mu nepomáhá ani boj se závislostí na alkoholu, a úplně ho dorazí, když se před odletem letadla, v němž jeho syn sedí, setká se záhadným mužem, jenž mu o malém Dannym vypráví. Nejde totiž o žádného úchyla nebo stalkera, ale o Smrt, Dannyho smrt, protože podle jeho slov v sobě svou Smrt nosí každý člověk a je s ní neoddělitelně spjat. Řekne mu také, že někdy je dítě až příliš nadané, a tak je pokroková i jeho smrt, ale v dětském těle to nedokáže vydržet, a tak se co nejdřív osvobodí. A že Danny je velmi, velmi inteligentní chlapec.

A přestože je povídka opravdu krátká, je dost zajímavá. Otevírá myšlenky o osudu a smrti jako takové a rozhodně se mi autorčin pohled na věc a vysvětlení náhlých úmrtí zalíbil. A i celková koncepce smrti.

Druhá povídka Schizma je ještě lepší. Z nakupování, reklam a obchodů se totiž během času ve všech světech stalo náboženství s přísně rozdělenou hierarchií, vznikly tři hlavní obchodní frakce a lidé šílí. Každý rok jezdí do svatostánku, obrovského nákupáku, modlí se spolu s reklamami na zboží a pokus o domácí výrobu nebo předělávání a opravování starých věcí je vnímán jako kacířství, protože rozvrací nastolený mír, připravuje lidi o pracovní místa a dává možnost oslabit jednu, tím posílit zbylé dvě frakce a začít válku. A lidé jsou tak spokojení. Ovšem... ne všichni.

A myslím, že právě tato povídka mě zaujala nejvíc. Jde samozřejmě o odlehčené sci-fi z neurčité doby, ostatně všechny povídky se vyznačují tím, že jde jen těžko určit, v jaké době se odehrávají, a když už si je člověk jistý, tak se objeví něco, co jeho jistotou otřese, ale zároveň je to dost šílené podobenství na dobu dnešní, na nákupní horečky a přehlcování reklamami. A lze si docela dobře představit, že s trochu větším poblázněním světa bychom mohli ke klanění se duchovenstvu rozjímajícímu u nabídek zboží klidně dospět.

Třetí povídka Hekatomba už jasně spadá do toho typu, kdy se musí čtenář rozhodnout, zda se v ní děje něco nadpřirozeného, nebo má hlavní postava rozházenou psychiku, stává se psychopatem a vše se děje jen v její hlavě. Hlavní postavu zde totiž navštíví Roj, anděl smrti, a vysvětlí jí, že na příkaz Boha musí zabíjet stovku označených nevinných dřív, než stihnou spáchat nějaký hřích. A on se s tím musí nějak vyrovnat. A skutečně vůbec nevysvětluje, jestli je to pravda, nebo si sám ospravedlňuje náhodné vraždění, a to je na ní asi to nejzajímavější.

Čtvrtá s názvem Diorama mezi ostatní trochu nezapadá proto, že jde v podstatě o pokračování Mouchy, přičemž žádná jiná zde pokračování nemá. Pracuje tedy s Dannyho otcem Lukem a jeho životem po Dannyho smrti. Nebo spíš jeho životem po životě prolínajícím se s životem po životě jedné ženy. Oba dva skončili v kómatu, už možná i umřeli, a ocitli se na záhadném místě u pláže, kde sdílí dům. Ale neví, jestli si to vše vysnila a přivolala ona nebo on, zda to darem dostali od Boha ona nebo on a jejich jediný společník Krysák, mluvící hlodavec, jim to příliš neobjasňuje.

Zde je hlavním tématem posmrtný život nebo jeho zvláštní forma a hodně Bůh. Ten se, nebo alespoň náboženství, hodně proplétá vůbec všemi povídkami a myslím, že to lze přisoudit původu autorky v kromě Vatikánu snad nejkřesťanštější zemi Evropy, a místy je to pro nevěřícího trochu otravné. Ale nemůžu říct, že by nebyl zakomponován dobře. Otázky pokládané v Dioramě s ním navíc přímo souvisí, protože jde podle Krysáka o místo, které pro něho nebo ji vytvořil, a líbí se mi, jak se čím dál víc vytáčí tím, že lidé ho prostě nechápou a snaží se dosáhnout na osvícení, které je čekat nemůže.

Zrcadlo, pátá a nejdelší povídka, je solidní sci-fi, v němž vystupuje několik dimenzí a ta hlavní, Skutečná strana, se skrývá za zrcadly a žije v ní zrcadlový lid. Ten je rozdělený na několik kmenů, ale právě dochází k pořádné změně vládní struktury, boji s epidemií hemofilie a pronásledování jednoho z odpadlíků, který se však ukáže ne tak záporným, když se do světa za zrcadlem dostane nadaná smrtelnice, zamiluje se do něj a pochopí, že skutečné zlo, jak ho známe my, tam tak docela neplatí.

Je to trochu slabší povídka, protože v jejím popředí je romance a pronásledování hlavní postavy jeho rodem, a zároveň proto, že si nelze tak docela vybrat stranu. Ano, záporáci, které nám tu autorka předkládá, mají své brutální stránky, jdou jen po moci a jsou zlí, jenže zlý je tam celý svět a zlé jsou i kladné postavy. A vidět příběh z pohledu někoho jiného by možná znamenalo i změnu názoru. Zkrátka je potřeba vybrat si ze všech zel to neujšlechtilejší a možná doufat, že nesmyslná láska zrcadlového člověka ke smrtelnici alespoň něco vysvobodí.

Šestá povídka Smutek je zase docela jiná. A hodně mi připomíná Kingovy Kukuřičné děti. Vědci ze Země totiž našli nějaké obyvatelné planety a na té, na níž se nacházíme, už hospodaří třetí generace kolonistů. Hlavní postavu, malého jedenáctiletého kluka, neustále mrzí, že se přesto stále učí o pozemské biologii, pozemské historii a všem, co se týče jeho staré planety, ale nikdo jim nic neříká o neznámé zvířeně a rostlinstvu kolem nich a jen je odrazují od cest do stepí. Jenže on tam se svým koněm Smutkem pravidelně vyráží a brzy ho kontaktuje záhadný hlas Otce trav, jenž mluví o době rozhodnutí. A jak se ona doba víc a víc blíží, začnou se dít stále divnější věci, až nastane krvavý soumrak.

Prakticky to vážně odpovídá Kukuřičným dětem, akorát, že místo démona v kukuřičném poli zde jde o tajemnou sílu ochraňující planetu až do příchodu Vyvolených, jimiž ovšem lidé nejsou. A protože tu nechybí postava starého potrhlého muže, jenž se jeví jako blázen, ale ve skutečnosti na podstatu všeho přišel, a postupné, ale dynamické odkrývání záhady tajemného hlasu, stojí za přečtení.

Sedmá povídka s názvem Pouta krve je trochu podivnější, ještě víc sci-fi, a mě bavila o něco méně. Hlavní postava zde vyrábí figurky příšerek, čímž živí sebe, svou ženu, která o něj už vůbec nemá zájem, a jejich dceru, a jeho dílo natolik zaujme jednoho výstředního miliardáře, že si objedná všechny figurky, které je schopen vyrobit od té chvíle do konce smlouvy a hodlá jimi vyzdobovat budovaný pub. Jenže čím víc se výrobce figurek zabírá do práce a čím víc informací o miliardářově projektu zjišťuje, tím podivnější a děsivější se všechno zdá, a když se z fotografií interiéru stanou okna do jiné dimenze a on přijme vyděšený telefonát od miliardářovy asistentky, realita se obrátí vzhůru nohama.

Možná ale, že mě baví méně jen proto, že nejsem příliš velký fanoušek sci-fi a jiné dimenze a monstra v lidských tělech, jež se nakonec ukáží jako hlavní zápletka a rozuzlení, nejsou mým šálkem čaje. A nebo proto, že vlastně nedostaneme jasné vysvětlení, jasný důvod, proč tu jsou, a jen si ke konci užijeme další krátkou krvavou lázeň po výrobcově probuzení.

Klid v Kalné vodě, předposlední povídka, mě naopak baví moc. Je to příběh z panství Kalná voda, kde působí zkušený kat, jehož úkolem je po popravě uklidnit duše pachatele i obětí, aby mohly v klidu odejít do záhrobí. Jenže s případem, před nímž stojí, si neví rady. Šílený mladý muž byl usvědčen z vraždy dvou dětí pána z Kalné vody a pokusu o vraždu jeho druhé manželky, jenže z něj vyzařuje tak mocné zlo, že se neodvažuje k popravě přistoupit. Povolá proto neslavnějšího kata z celé země a doufá, že ten se s úkolem vypořádá za něj. Ovšem mistr Ambrosius brzy pochopí, že věci se mají trochu jinak, než se zdá, a je na něm, aby nejen uklidnil duše bloudící po zámku, ale ukázal na skutečného původce zločinů.

Tady jen sotva jde o sci-fi nebo opravdový horor, ale příjemný příběh odkrývání vraždy dost svérázným a tajemným způsobem, a opět o svébytný náhled na smrt a vypořádání se s duší a posmrtným životem. A možná úplně nejlépe ze všech. Zdá se totiž, že takový méně hororový a více duchovní a mystický žánr autorce vyhovuje nejvíc.

A poslední Šarlatová vlna... k té se tak docela pozitivně postavit nemůžu. Jde totiž o příběh ztroskotaného amerického vojáka, jenž se v japonské džungli stane démonem pomsty chránícím místní domorodce a sám sebe před Japonci během druhé světové války. A já vážně nejsem fanoušek válečné literatury, čtení o zbraních a bojování, a to je tady tou hlavní náplní. Zdařilý a dobře vymyšlený popis likvidace nepřátel, ale pořád vlastně jen válečné tažení, které příliš nemusím.

Celkově jde tedy opravdu o velmi různé a žánrově nesouvisející povídky, většina z nich je nějakým způsobem ovlivněna vírou v Boha, ale ne nutně v negativním nádechu i pro zarytého nevěřícího, jen to na něj prostě víc svítí, a i kdyby čtenář některé četl jen stěží, v jiných nepochybně najde zábavu. Navíc je před každou krátký úvod, vysvětlující jak autorka přišla k takovému nápadu nebo kdy a jak povídku poprvé publikovala, a to docela pomáhá se připravit na to, co přijde, a už předem určit, jestli půjde o téma, které zaujme.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat