20. 1. 2016

Běží panter uličkou, mává na mě metličkou

Tedy ono tak docela nešlo o uličku ani metličku, ale běžel a panterodlak to byl také. Avšak hezky popořadě, nebo alespoň tak, jak se přibližně sny zdají. A to se někdy popořadě podaří. Slíbila jsem totiž sice, že tohle vám rozhodně neřeknu, protože to slyšet nechcete, ale uvědomila jsem si, že nešlo o žádnou hrůzu. Alespoň co se toho panterodlaka týkalo, protože onu hrůzu jsem zažívala dřív.

Všechno začalo vzpomínkou na základoškolská a středoškolská léta. Od šesté třídy jsem dojížděla vlakem před sedmou a na střední chvilku po šesté. To sice jde přežít (mám alespoň dojem, že žiju), ale nenávist k budíku už v člověku tak nějak zůstane a nepěkné vzpomínky taky. Protože vstávat v půl šesté každý den, dorazit ve čtvrt na sedm, do školy dojít chvíli po půl sedmé a do třičtvrtě na osm čekat na chodbě nebo, když měl školník dobrou náladu a naše třída zrovna žádný průser, v odemčené třídě, bylo prostě na nic. Zvlášť, když jsem se vracela zase až večer. Ale nedalo se moc dělat a naučila jsem se vytěžit z toho to nejlepší. Nebyla jsem totiž jediná, a tak se i složité úkoly psaly kolektivně před vyučováním a zapomenutý tahák se stihl i vytisknout.

Jenže tu byl jiný problém. Vezměte si třeba teď, i v osm vidím kulový prd, natož tehdy o dvě hodiny dříve. K tomu přičtěte fakt, že veřejné osvětlení v naší ulici fungovalo jak Zemanova játra, zato noční můry se ke mně táhly jako bych byla extra jasná žárovka, a máte příjemné ráno, jak od Kinga vymalované. Hlavně když jsem se, i přes oblibu nadpřirozena, dokázala vyděsit i béčkovým příběhem. Vlastně to dokážu doteď, jenže tehdy jsem byla v období extrémního vlivu blízkosti kostela a hřbitova a do mých snů se i v dětství dostávaly takové věci, že brožura z Terezína mě na týdny přivedla k fyzické neschopnosti podívat se směrem k poličce, kde ležela, dokud jsem nesebrala odvahu a v kuchyňských chňapkách ji nevyhodila do popelnice.

A teď si představte, že jste se z něčeho takového probudili. Ze sna, v němž zběsile utíkáte krajinou a snažíte se utéct pronásledovatelům, kteří vás chtějí hodit do sopky. Nebo ze sna, kde před vašima očima upálili Popelčiny zlé sestry. Nebo Komenského. Nebo někoho dalšího, sakra v mé hlavě se upalovalo každou chvíli. Nebo že jste se právě vrátili z procházky na hřbitov, kde z hrobů čouhaly části těl. Kde byly otevřené hroby a mrtvoly vylézaly ven. A pod vašima nohama jen vlhká hlína nasáklá pachem smrti a vy jste se snažili zmizet stezkou ve fakt nevábném lese. Nebo rovnou z babiččina domu, kde jste leželi v posteli obklopení rakvemi s vašimi předky. A především, že vám není ani dvanáct.

S tímhle pak musíte vyrazit na vlak a přitom projít dlouhým úsekem naprosté tmy a ticha. Jeden ostrůvek světla daleko za vámi u cedule označující konec vesnice, za níž silnice mizí vzhůru do kopce obklopená tmavými obrysy stromů. Kolem vás pouhé tři domy, v nichž může být prázdno, můžou v nich spát jejich obyvatelé nebo se v nich můžou lesknout kaluže krve po brutálním vlkodlačím řádění, podle toho, jak nikde nejsou známky dalšího života. Pak váš dům, jenž vám právě zavřel dveře. Dlouhý chodník podél dvou zahrad, další velká zahrada naproti a nefunkční lampa. Tma a zase tma, protože dalším ostrůvkem světla projdete až na konci ulice. A všude úplné ticho, nikde jediný člověk nebo auto. Jen vy a ozvěna snového masakru a ohně.

V takových chvílích jsem ten úsek nenáviděla. Viděla jsem chodník, viděla jsem svoje boty, ale kolem jen stíny. Stačilo se ohlédnout a já už čekala, jaký přízrak přeběhne cestu a zmizí v temnotě. Kdy se objeví svítící oči. Nebo kdy od kostela sjede rakev. A když se ještě na zídce přede mnou vynořila kočka, bylo to na infarkt. Jednou jsem vskutku zaječela krásně, když ta mrcha skočila odnikud přímo mně pod nohy. No a nejen kočka. Vzpomínám si na jedno ráno, kdy jsem vyšla ze zatáčky a kousek přede mnou uprostřed silnice se zjevil sousedovic vlčák. Tehdy docela agresivní hovado, jež zvedlo hlavu, podívalo se na mě a vycenilo zuby. Pro dítě scéna jako z hororu. Tehdy jsem radši ten vlak nestihla, protože kdybych to musela obcházet, musela bych přímo podél hřbitovní zdi a tam už by mě asi trefilo úplně.

Ale přestože teď už nám světlo zprovoznili (tehdy jsem prosila mámu, ať došlápne na starostu, aby to svítilo, teď bych nejradši vzala vzduchovku a tu protivně jasnou žárovku rozstřílela), zase jsem se k tomu vrátila. Na jednu noc v jednom snu.

Občas se mi v nich totiž stává, že mám opět sejít na zastávku, ale ať se tam dostanu v jakoukoli dobu, nestihnu vlak. Někdy proto, že jede dřív, jindy proto, že už vyrážím a najednou jsem zase v pokoji a koukám, že je pozdě. Tentokrát to ale bylo jiné. Na té zastávce se něco odehrávalo a bylo tam velké srocení lidí. Pamatuju si pár známých tváří z vesnice, kromě nich spoustu neznámých a i několik příbuzných, kteří tu vůbec nebydlí. A tam to začalo.

Nevím co přesně. Vzpomínám si jen, že bylo ráno a v televizi vysílali Arabelu. Já přespávala u babičky jako kdysi v její obrovské manželské posteli (té s těmi rakvemi) a pustila jsem si ji. Pamatuji si i, že šlo o ty novější díly, kdy už byla Arabela Majerová. Pak jsme ale také vyrazili na onu událost na vlakovou zastávku. Zase byla tma a my vyjeli. Pohodlně usazení v posteli se všemi těmi monstrózně těžkými peřinami jsme si to štrádovali po hlavní silnici, až jsme konečně dorazili ke kolejím. Tam jsme postel zaparkovali na trávníku a já se pustila s jedním hercem, bohužel už nevím jakým, ale byl zahraniční, do zapálené debaty, v níž jsem obhajovala Arabelin prsten. Jemu se zdál jako blbost, ale aťsi. Když je mu prsten plnící přání málo, může si zůstat klidně u čínských dělníků.

Jenže jsem taky pořád neměla stání. Nechtěla jsem tam být. Byl s námi totiž i děda, který už je spoustu let po smrti, a tehdy nějak oživl a vrátil se domů. Jenže já věděla, že má umřít znova, a nechtěla jsem to vidět. Takže jsem se vykašlala na celou událost a vrátit se domů. A to byl teprve ten pravý horor. Kdybych o něm věděla, nejspíš radši zůstanu a budu čekat na smrt.

Nevím, jestli byl úplněk, nějaká jiná konstelace nahrávající nadpřirozenu, nebo jestli jsou to kecy a nadpřirozenu nahrává jednoduše to, že je nadpřirozené, ale necítila jsem se dobře. A jakmile jsem se dostala k druhé křižovatce s kratší cestou ke kostelu, bylo mi i jasné proč. Cesta tam totiž nebyla. Místo ní se opět objevila hnusná, olezlá a zarostlá stezka ke hřbitovu a jen pohled na ni ukázal, jak začíná rozklad. U další křižovatky jsem se cítila ještě hůř a ještě zranitelněji a nakonec, když jsem přešla na chodník a podívala se na hřeben naší a sousedovy zahrady, spatřila jsem to. Panterodlak v plné kráse.

Respektive ne tak úplně. Nejdřív se ve světle lampy, jež tam nestojí, proběhl panter. Černý, velký a nebezpečný. Jeho srst se zaleskla, on se na mě podíval a už to stačilo k úprku. Jenže se s tím nespokojil. Zvedl se na zadní a přetransformoval do ohavné podoby. Měl obrovsky dlouhé zuby, obrovsky dlouhé končetiny, obrovsky absentující ocas a já už ani nečekala na to, zda se i projeví jako maniak, jemuž seberete hračku. Ještě mi hlavou problesklo, že bych měla zkusit doběhnout domů, ale pak jsem si řekla, že přece nejsem pitomá. Já i panterodlak jsme to měli stejně daleko k průčelí, jenže on blíž k bráně. Jak bych ho asi mohla předhonit, když se přede mnou ještě táhl mírný kopec? Zeptejte se Homera, jaká to je dřina! Tak jsem to otočila a riskla stejnou cestu, kterou jsem už kdysi utíkala před Hulkem a na níž jsem našla dračí vejce a rudého lasičáka s lidským obličejem.

Doběhla jsem sice jen do postele, ve které jsem se hned na to probudila, ale nemusela bych to zažít znovu. Přesně tohle bylo totiž ztělesnění všeho, proč jsem kdysi nenáviděla ranní cesty na vlak. V mých představách to sice tehdy nebyl panter, avšak i to má vysvětlení - už mnohokrát se mi zdálo, jak se v naší vesnici volně pohybují velké kočkovité šelmy, jednou to tu dokonce terorizovala parta pantera, lva a ještě jednoho lovce a jindy nám zase černý panter seděl na balkoně tak živě, že jsem po probuzení nevěděla, zda se mi to zdálo nebo jsem opravdu šla na záchod a opravdu to viděla - a tradice, zdá se, pokračuje i po šestnácti letech od prvních ohořelých ostatků.


Žádné komentáře:

Okomentovat