26. 2. 2016

Jean-Michel Sakka - Honba za posvátnou Archou

Originální název: A la poursuite de l'Arche sacrée
Rok vydání: 2007
Rok vydání v ČR: 2008

Tato kniha časově předchází už zde uvedené dílo Tak žádá bůh a ústřední děj se proto točí kolem stejných postav, genetika Costese a jeho neteře egyptoložky Stefanie. Nenavazuje sice přímo, není to první díl a zápletka je zde jiná, ale opět jde o dobrodružství mezi svitky a poznámkami starými tisíce let, mumiemi, hroby, náboženstvími a tajemstvím schopným změnit dějiny lidstva od základů. A ač jsem právě teď, když píšu tyto řádky, díky Honbě konečně pochopila i o co šlo v Tak žádá bůh, přestože tam už se Sakka ani neobtěžoval něco pořádně vysvětlit, bohužel je to opět matoucí a nedostatečně zpracovaná fikce. Přitom má tak skvělý námět a hromadu napínavých scén!

S oběma hrdiny se tu totiž seznamujeme za nanejvýš podivných okolností. Costesovi zavolá Dalajláma, jenž trvá na setkání kvůli vzorkům z hrobu Tutanchamona, které se podle něj týkají celého lidstva, ale pak se ze setkání stane pouhé nenápadné předání kufříku v metru a o pár hodin později už Costes zjišťuje, že Dalajláma byl zavražděn. A Stefanie je zase přivolána k sebevraždě svého nadřízeného, egyptologa Rheimse, a když se podívá na záznam z bezpečnostních kamer, s hrůzou zjišťuje, že nejen, že se zabil, ale dokonce i provedl rituál z náboženství starého Egypta, s kterým mu po pomohla záhadná postava se psí maskou. A jako by toho nebylo málo, Costese se někdo pokusí zavraždit ve snaze získat kufřík. 

Protože Stefanie je odhodlaná zjistit, proč se uznávaný a bohatý odborník na starověký Egypt zabil, v kufříku najdou senet, desku ke staroegyptské hře, s pozměněnými značkami a pochopí, že se musí vydat přímo do srdce dávné říše, do Egypta, kde se mohou spolehnout jen na velmi úzký okruh přátel, z nichž ale nakonec ne všem je radno důvěřovat. V patách je jim totiž Kulhavec, militantní muslim, jenž velmi dobře tuší, k čemu vede senet, tajemství Tutanchamona a poznámky Howarda Cartera, tedy vlastně i proč Rheims spáchal sebevraždu a proč se stejnou cestou vydali i téměř všichni, kdo kdysi hrobku otevřeli, a je odhodlaný to zničit. A cestou zlikvidovat i ústřední dvojici dřív, než si dá všechno dohromady.

Jenže možná to nestihne. Možná Costese a Stefanie podcenil. Možná podcenil schopnosti, znalosti a možnosti jejich přátel a možná oni napnuli síly k maximu. Možná jen světlo dopadlo tam, kde je tma. Závod s časem už není jen o odhalení tajemství a cesty k posvátné arše, ale i o přežití. Možná je to doslova závod k druhému břehu.

A je vážně velká škoda, že je to tak chaotické. Z určitého pohledu jde totiž o dobré čtení. Scény, kdy se Costes a Stefanie dostanou do nebezpečí, jsou zvládnuté. Ať už jde o poplach v pekárně, jámu s kobrou, útok v lese, honičku na pláži a v moři nebo vážně dobrý závěr při vstupování do hory s Kulhavcem v patách. I archa je vymyšlená zajímavě, dává smysl a její projev čtenáře vtáhne do děje. Dokonce i základní obrysy zápletky jsou celkem jasné. Mrtví lidé, kteří položili život za něco neuvěřitelného, a ústřední dvojice pronásledovaná islamisty ve snaze zabránit objevu, který by odvrátil masy poutníků od Mekky do Egypta.

Ovšem zbytek je... těžko se v něm orientuje. V momentu čtení ani ne, ale jakmile si chci zpětně vzpomenout na cestu za archou, je to ztracené. Sakka používá malé množství postav, ale často zmiňuje jejich jména a často také rozhovory stáčí do minulosti ke Carterovi a skupině mužů, s nimiž otevřel Tutanchamonovu hrobku, a hlavně se hodně vrtá v egyptském náboženství. To je sice nutné, protože se vším úzce souvisí, a dokonce i zajímavé, ale v jeho případě velmi nešťastně pojaté. Přijde mi, jako by se urputně snažil předvést, co všechno o tom ví nebo zjistil, a tak tam nacpe všechno. Nejen historii i pověsti, o kterých laik netuší, zda si něco přimyslel, to by bylo v pořádku, ale přidá další hromadu jmen faraonů a bohů, mate jejich vzájemnými vztahy a hlavně jednou použije staroegyptskou verzi jména, příště řeckou, jindy zase chetitskou... každá postava je navíc zvyklá používat jinou a čtenář se prostě ztratí. Je náhle zahlcený informacemi.

Naštěstí má Stefanie ve zvyku sem tam shrnout, co dosud zjistili, takže si obrázek udělat jde a moment "co je zase tohle" naštěstí nenastane, ale úvahy a rozhovory skoro všech postav o záhadě jsou kvůli tomu a kvůli neobratnosti při jejich líčení, na rozdíl od postupu a akce samotné, většinou nesledovatelné. A pokud jejich úvahy tvoří podstatnou část knihy a rozuzlení, nemůžu říct nic jiného, než že by se autor měl snažit změnit poměr toho, co promyslí a co z toho poskytne čtenáři. Zatím se vydal spíš opačnou stranou, než by bylo záhodno, a obávám se, že pokud vydá i třetí knihu (nebo už vydal a ona se dostane ke mně), dozvím se už prakticky jen to, že postavy jdou, koukají a něco je napadne. A že v myšlenkách může být chaos, který kdysi tvořil svět. Jenže dnes už je třeba trocha řádu.


Mé hodnocení:





Žádné komentáře:

Okomentovat