21. 2. 2016

Loulson, větrák a síla vůle

Všechno lepší než příšera s mikádem, tak zvedněme ruce a křičme heil Louslon!

Ale teď už zpátky na zem. Hezky zpříma, takže zvednout! Ne ruce, zadek! Tomuhle stejně bude rozumět asi jen regina a Jeannie a vy ostatní ani nechtějte vědět. Avšak nebojte, není to ujetej námět na naziporno, vy nečisté, nečisté duše se zvrácenou představivostí. Proč to ale píšu? No, už jsem vás dlouho neoblažila žádnými výlevy ze svého života, a to je hřích, když se za poslední rok stala taková spousta absolutně nezajímavých věcí! Vezměte si takové Vánoce, Nový rok, poslední běžné zkouškové. A to nepočítám to důležitější, jako třeba konečně nové chňapky v kuchyni.

I když jako ještě zásadnější nákup se mi jeví nová chladící podložka. Tedy nová v jistém smyslu, protože je to pořád stejný, léty ověřený typ, jenž uchladí i velký noťas s půl dne zapnutými simíky. A jsem si jistá, že by je uchladil celý den, ale jakmile můj vílí Tom Bombadil začal sázet sejra a vejce, z kterých vyrostl lilek, přišlo mi, že bych měla trošku brzdit. Nebo? Ne, radši ne, už ve snu mě dneska napadlo hejno slepic. (Přitom včera jsem byla pyrokinetik, to není fér!)
Na druhou stranu, možná je na čase zkusit jiný typ, protože za poslední dva měsíce jsem chladící podložky spotřebovávala rychleji než šampon. Což zní znepokojivě, ať už si to vyložíte jakkoli. Nebo bych do nich jen neměla mlátit, když začnou podezřele vrčet? Eeh... jiný typ, ano, jiný typ.

Dalším mým úspěchem z poslední doby vedle likvidace větráků v podložkách je pak složení poslední běžné zkoušky celého studia, zkoušky z ústavního soudnictví, a konečně zveřejnění prvního dílu série článků o historii Targaryenů. A zatímco zkouška byla fajn a na zkoušejícího si nemůžu stěžovat, i když jsem si vytáhla jednu naprosto odpudivou otázku, která mu přišla úplně super a já na ni zírala jak zápaďák na tureckej záchod, v komentářích pod článkem se objevila jedna čub(a)ka, tvrdící, že je přepsaný ze Světa ledu a ohně. Možná víte, jak bych se postavila a stavím k někomu, kdo píše články takovým kopírovacím stylem, že? Takže čub(a)ku vyzývám. Nakopni mopeda a přijeď mi to říct do očí. Já si ten článek vytisknu a omlátím ti ho o hlavu. Zarámovanej.

Jinak už jde spíš jen o plány. Plán dojít si ke kadeřnici, udělat poslední státnice a jít na třetího Kapitána Ameriku, což bude stát hodně peněz a hodně vůle a energie ve chvíli, kdy ji budu chtít zarputile věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba desinfekci záchoda. Jenže jelikož státnice složit "musím" (nemusím, ale mít titul zní líp než deset semestrů) a kapitána vidět rovnou musím, páč jinak bych se asi zbláznila, jak o tom bude každej mluvit, a jsem na jeho straně i přes Starkovu bradku, nedá se nic dělat, jen prosadit svou skutečnou vůli a neposlouchat ty dvojčecí holomky Prokru a Stinaceho. Když jsem zvládla horší předměty (ehm,MPS, ehm ehm ČSD... ČSPD... ČČPD? ČSSD? ehm jakjetazkratka?!), i tohle dám. A kadeřnice je taky nevyhnutelná.

Ani mi tak nevadí délka vlasů, spíš naopak, ale vadí mi délka patky. Či spíš toho, co patkou kdysi bývalo. Teď už je jen dalšími prameny a jediný účes, s nímž nevypadám jak oslizlej ajťák hrající si na metalistu, je cop po straně. A tak jsem se rozhodla to risknout, přemoct lenost i tu strašlivou bariéru podniků se službami, jež dveře zove se, a konečně si zajít ke kadeřnici v opravdovém městě. Takovém, co by Američan označil za vesnici a ne za obydlenou zatáčku, kde je doma jediné dostupné. Jen doufám, že bude jedna z těch, kdo nešilhají a pět centimetrů nerozšíří radši na dvacet, kdyby to náhodou těch pět furt ještě nebylo, a že umí víc než dvě variace na dámský střih (tzv. Salón Drn & Bob). Já chápu, že v oné obydlené zatáčce se jedná převážně o zákaznice důchodkyně, kterým nikdo neřekl, že mít na hlavě příšeru s trvalou jim nepřikazuje ústava, ale chtít zkrátit k ramenům a přijít s tím, že si pár týdnů neudělám ani miniculíček, to už radši přijít bez hlavy. Zvlášť, když vám to dorůstá v létě, a vy jste ten typ, co vás v červenci zpotí i existence sama. Mrcha jedna zatracená.

Alespoň, když už ne kadeřnice, se už ale nemusím děsit návratu k pravidelným pobytům v Plzni. Zatímco předloni jsem se s hrůzou vracela na kolej, kde se mé nejhorší obavy ne naplnily, ale přetekly jak konvice plná octa (vracet se k tomu nebudu, od těch dob předstírám, že slepice, Rusky a rovnou Rusko celé radši vůbec neexistuje), loni jsem kolej vzdala rovnou, přemohla svou nechuť z jednání s cizími lidmi a pokusila se najít ubytování soukromé. A došla až k soukromé studentské ubytovně s několika pokoji, kuchyní a koupelnou, v centru, s nádražím vzdáleným pár minut chůze a na trase do Olympie. Prý chlapecké soukromé ubytovně. Kam se doprosila jedna studentka, a tak jsem se mohla nastěhovat taky, když vznikl dívčí pokoj.

Má to tak spoustu výhod. Nikdy třeba nehrozí hodiny ucpaná koupelna. Když se sejde blbá doba, ano, trvá, než se tam všichni vystřídají, ale neucpou ji žádní uječení raptoři v minisukni. Dál člověk všude nesbírá chomáče dlouhých vlasů (občas jen musí spláchnout vousy na umyvadle a ne, nechci vědět, jestli to nejsou jen vousy), pracovní plocha v kuchyni je na rozdíl od zbytku tak malá, že nemá smysl všímat si bordelu, světla se krom pokojů zhasínají automaticky a konečně je tam i dostatečně silná wi-fina, takže co může studentovi chybět?

Kupodivu to nejsou peníze. Citelně mi chybí kalhoty, protože mi po zvláštním trhacím období zbyly jedny normální a jedny společenské a já, která nechce být modrou velrybou v denimu, od té doby na žádné pořádné, nevyteplené a sedící nenarazila (všechny zarputile stály a nedaly si říct). A možná trochu důvod, proč s přehledem zamítli mou přihlášku do autorského klubu při nové vlně bezhlavého přijímání. Možná chápu, přednost musely zjevně dostat všechny zlaté perly české blogosféry, ke kterým rozhodně nepatřím, jak je často z titulky nepochybně vidět. Jen by mě pak zajímalo, že když jsou dle jmenovce mého bratra nějaká pravidla a původní podstata klubu vlastně zbytečnost a rozhodně nejde o kvalitní a originální čtení, proč se klub nejmenuje, parafráze, "Klub těch, kteří měli štěstí a jejichž články se zobrazí ve výpisu na hlavní straně".

A kdo mi na to odpoví, vyhrává bludišťáka, jehož může obdržet 2. března 2016 v 15 hodin na náměstí v Kozolupech. ...kde jsou vlastně Kozolupy? Eh, však jen říkám, že může.


Žádné komentáře:

Okomentovat